Takhle to někdy bývá
Rodiče malého Jirky se na jeho příchod moc těšili. Jenže těhotenství bylo komplikované a Jirka přišel na svět předčasně. Dlouho ležel v inkubátoru, jeho orgány se nestačily pořádně vyvinout. Musel být na plicní ventilaci a podstoupil dvě operace. Dokonce mu začala odcházet sítnice.
Dvakrát už rodičům dovolili se s Jirkou rozloučit. Ale Jirka přežil.
Brzy se ale ukázalo, že téměř nevidí a téměř neslyší. Fyzický vývoj se postupně rozběhl Jirka si sedl, chytil hračku, pak se postavil s oporou. Ale mentální vývoj se jakoby zastavil.
Rodiče nejdřív ještě věřili snažili se oba, ale tatínek se časem tiše vytratil a zůstala na to všechno maminka sama.
Objevila nějakou možnost přes pojišťovnu a v jeho tři a půl letech Jirkovi zavedli kochleární implantáty. Najednou začal slyšet, ale vývoj i tak nepostupoval. Cvičení s defektology, logopedy, psychology a různými dalšími odborníky. Maminka Alena s Jirkou chodila i za mnou.
Navrhovala jsem, co ještě zkusit tohle, potom tamto, ještě jiný přístup Alena se snažila všemožně, výsledek ale stále nepřicházel. Jirka seděl tiše v ohrádce, točil v ruce nějakou věc a bouchal jí do země, někdy si kousal ruku, občas kňučel jedním tónem nebo naopak různě modulovaně. Alena říkala, že její hlas pozná a že ji zvláštním zvukem volá, a že rád, když ho hladí po zádech a po nožkách.
Nakonec jí postarší psychiatr řekl: Jaké diagnózy ještě chcete slyšet? Chodící zelenina. Udělejte si jasno buď ho dáte do ústavu, nebo o něj prostě budete pečovat dál, už jste se tomu naučila. Nemá cenu se ničit nebo věřit v zázrak, to je můj pohled. Jako jediný se Aleně někdy takhle otevřeně vyjádřil. Dala Jirku do speciální školky a vrátila se do práce.
Po čase si koupila motorku vždycky o tom snila. Jezdila po Praze a v okolí s partou motorkářů, jejichž hučící motory jí pomáhaly zapomenout na starosti. Tatínek platil alimenty, Alena je celé utrácela za víkendové chůvy Jirka byl jinak v péči poměrně jednoduchý, když si člověk zvykl na jeho hluk. Pak jí jeden kamarád motorkář řekl: Hele, jsem do tebe asi fakt zabouchlý, máš v sobě něco zajímavě tragického.
Pojď, něco ti ukážu, řekla Alena.
Usmál se, myslel si, že ho zve domů do postele. Ale ona mu ukázala Jirku. Právě v tu chvíli zněl jeho specifický kvílivý tón a zvláštní zvuky, patrně poznal mámu nebo ho znervóznil cizí člověk.
No, to bych nečekal! vyhrkl motorkář.
A cos čekal? odpověděla Alena.
Za nějakou dobu spolu nejenom jezdili, ale začali i bydlet. Motorkář Štěpán k Jirkovi nechodil, bylo to předem domluvené, a Alena to i chtěla tak. Pak ale Štěpán navrhl: pojďme si pořídit dítě. Alena hned odsekla: a když bude zase takový? Štěpán skoro rok mlčel a pak zkusil znovu: ne, přesto pojďme do toho.
Narodil se Vítek. Naštěstí byl úplně zdravý. Štěpán pak navrhl: co kdybychom teď dali Jirku do ústavu? Teď máme normálního syna. Alena mu řekla: spíš dám do ústavu tebe. Štěpán hned couvl: To byl jen nápad Vítek si Jirky všiml už v devíti měsících, kdy začal lézt.
Okamžitě ho to fascinovalo. Štěpán měl strach a zlobil se: Nepouštěj k němu malého, co kdyby něco Ale Štěpán byl neustále v práci nebo na motorce, a Alena malého k Jirkovi pustila. Když byl Vítek poblíž, Jirka přestal kňučet. Zdálo se jí, že i čeká, až přijde. Vítek nosil Jirkovi hračky, ukazoval mu, jak si hrát, skládal mu prsty.
Jednou byl Štěpán nemocný a zůstal na víkend doma. Viděl, jak Vítek ještě nejistě chodí a u toho cosi žvatlá, za ním jakoby přivázaný jde Jirka a to předtím nikdy samotný z místnosti nevylezl. Štěpán udělal scénu a požadoval: drž mého syna od Jirky dál, nebo s ním buď pořád. Alena mu prostě ukázala ke dveřím.
Leknul se. Usmířili se. Alena za mnou přišla:
Je to pařez, ale miluju ho, řekla. Hrůza, co?
To je normální, ujistila jsem ji. Milovat vlastní dítě nehledě na
Já mluvím o Štěpánovi, upřesnila Alena. A není Jirka pro Vítka nebezpečný, co si myslíte?
Řekla jsem, že z dosavadního chování tah tahá Vítek, ale dozor je stejně nutný. A tak to zůstalo.
Za rok a půl naučil Vítek Jirku skládat pyramidy podle velikosti. Sám už mluvil ve větách, zpíval jednoduché písničky a ukazoval říkanky jako vařila myšička kašičku. On je snad génius? ptala se Alena. Štěpán mi to poručil zjistit. Už se pýchou dme, děti kamarádů v tom věku říkají akorát máma-táta.
Já myslím, že je to díky Jirkovi, navrhla jsem. Málo komu se poštěstí v roce a půl rozvíjet druhého.
Vidíš, radovala se Alena. To tomu pařezu s očima povím.
No, zvláštní rodina, říkala jsem si chodící zelenina, pařez s očima, motorkářka a génius. Když se Vítek naučil na nočník, trvalo mu půl roku, než na něj naučil bratra. Krmit Jirku, naučit ho pít z hrnečku, oblékat a svlékat to už byl úkol, který Alena zadala Vítkovi sama.
Ve třech a půl letech přišel Vítek s otázkou: A co má Jirka vlastně za problém?
No, hlavně vůbec nevidí.
Ale vidí, odporoval Vítek. Jen málo. Tohle vidí, tohle už ne. A podle světla. Nejvíc vidí v koupelně pod světlem nad zrcadlem.
Oftalmolog se divil, když pro vysvětlení Jirkova zraku přivedli tříletého, ale všechno důkladně vyslechl, poslal Jirku na další vyšetření a předepsal léčbu a speciální brýle.
Se školkou měl Vítek velký problém. On má jít spíš do školy! Je to malý Einstein. Je s ním těžké pořízení, všechno prý ví líp než ostatní, rozčilovala se učitelka.
Proti předčasnému nástupu do školy jsem byla naprosto ať Vítek chodí na kroužky a pomáhá se rozvíjet Jirkovi. Překvapivě souhlasil i Štěpán a řekl Aleně: Tak s nimi doma zůstaň, co by tam ve školce dělal? A všimla sis, že Jirka už skoro rok nekvílí?
Po dalším půl roce už Jirka říkal: máma, táta, Vítek, dej, pít a mňau-mňau. Do školy kluci nastoupili společně. Vítek byl nervózní: Co když to bezemne nezvládne? Jsou tam opravdu ti odborníci? Pochopí ho vůbec? Dodnes dělá v páté třídě nejdřív úkoly s Jirkou, až pak svoje.
Jirka mluví jednoduchými větami. Umí číst, pracovat s počítačem. Rád vaří a uklízí (řídí ho Vítek nebo máma), rád sedí na lavičce u domu, povídá si, pozoruje svět a nasává vůně. Zná všechny sousedy a ochotně zdraví. Miluje modelování z plastelíny, skládání stavebnic.
Ale nejvíc na světě miluje, když se celá rodina vydá na motorkách po venkovských cestách on s mámou, Vítek s tátou, a všichni spolu křičí do větruKdyž jsem se naposledy potkala s Alenou, seděla na lavičce u hřiště. Jirka vedle ní tvořil z hlíny něco, co měl být, dle Vítkových slov, velký motorkářský pes. Vítek dohlížel, opatrně posunoval Jirkovy prsty a tiše mu radil. Obloha pomalu tmavla, maminky si svolávaly děti domů a Alena se zahleděla do vzdálené koruny stromů.
Kdyby mi někdo tehdy v nemocnici řekl, že někdy přijde den, kdy budou kluci spolu dělat figurky na písku že se budeme smát asi bych tomu nevěřila, řekla tiše. Jirka vlastně nikdy není sám. Vždycky ho někdo vede, nebo jde aspoň kousek vedle něj.
Chvíli jsme mlčely a pozorovaly, jak se Vítek rozběhl a vrátil s přehozeným svetrem, který Jirkovi něžně přehodil přes ramena. Najednou ten obraz obyčejného dne vypadal jako něco výjimečného. Jako malý zázrak, který člověk pozná až ve chvíli, kdy ho opravdu žije.
Tohle stačí, zašeptala Alena a v očích jí zazářil klid, jaký jsem u ní dlouho neviděla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že rodina nemusí vypadat jako z reklamy. Občas se síla a štěstí prostě schovají tam, kde byste je vůbec nehledali.
Přišla tichá radost prostá, v řádcích běžného života, v dotyku, v hlíně na dětských rukách, v hlasu, který Jirka potichu řekl: Mámo, podívej! Alena se usmála a byli tam všichni spolu, přes všechny překážky, v úplnosti, jaké by se jim žádný odborník nedopočítal.
A najednou to nebyla zvláštní rodina. Byla jen jejich pevná, navzdory osudu, a nesmírně celá.