Stav české duše

Dobré zprávy

STAV DUŠE

Božena Štefánková seděla v kuchyni na staré židli s povlakem, hleděla skrz kapající sklo panelového okna. Venku se podle kalendáře rozlézalo jaro, v loužích mizel zčernalý sníh, ale jí se ve snech neustále vracela dlouhá, mlhavá podzimní rána. Třetí rok od smrti manžela, a tíha v prsou nikdy nesláblá. Už skoro si na samotu zvykla i přivykla, ale stejně vevnitř díra a ozubené kolo života vrzá bez hlavního závaží.

Děti žijí daleko. Syn pracuje v Brně, dcera našla štěstí v Praze. Vnuci dospěli, mají své přátele, životy, návyky. Volají na svátky, někdy pošlou fotku přes WhatsApp. Božena se na obrázky usměje, zamává do mobilu, a pak se vrátí k oknu, kde po igelitu stekly kapky a na papírové zácloně tančí prach.

Sousedky jí zvou na lavičku k popelnicím, probírat artrózu a nové léky. Co z toho? Dřív chodily s manželem v parku, každou sobotu do kina nebo na návštěvu k příbuzným. Teď už není s kým ani proč.

V lednici ledacos chybí, protože sama moc nesní. Televize nabízí nekonečné telenovely o lásce, ze kterých je jí ještě víc teskno.

Boženko, tímto tempem se ztratíš! povzdechla kamarádka Emilka, která se stavila jednou týdně na kávu. Přihlas se do klubu, zkus tanec pro seniory! Vždyť to je samá radost!

Jaký tanec, Emilko? mávla rukou Božena. Nemám s kým. A vlastně už ani proč.

Emilka jen hlavou zakroutila a zmizela. Božena zůstala s tichem a polozapomenutou vázou na okně.

***

Na konci května vpadla do paneláku jako jarní bouřka vnučka Terezka. Druhačka na univerzitě, veselá, ternej s mobilními špunty v uších.

Babi! Přijela jsem na celé léto! Mám dost Prahy, chci klid, vůni tvých buchet a lociky!

Božena ožila buchty, polévky, řízky, to vše letělo z kuchyně na stůl. Vnučka jedla s gustem, vyprávěla o koleji, kamarádkách, klukovi jménem Dan ze studijní skupiny, který “nepochopil očividné narážky”.

Jednou večer při čaji s rybízovou marmeládou se Terezka zeptala:

Babi, jak je?

Co by, odtušila Božena. Sedím tu, poslouchám tebe. Zítra kdyžtak umyju okna.

Chybí ti někdo? zeptala se s upřímností, která se v srdci zračí jen mladým.

Hodně, Tery. Moc.

Vnučka chvíli dlouze uvažovala, pak najednou poskočila:

Hele, babi! Pojď, stáhneme ti seznamovací aplikaci!

Božena se zalkla čajem.

Jsi normální? Jaké seznamování, je mi osmašedesát!

A co jako? culila se Tereza. Tam je moře lidí v tvém věku. Sedí sami doma, chtějí na procházku nebo si povídat. Najdeš si kámošku nebo kamaráda. Minimálně si někdo s tebou popovídá.

Nesmysly, ohradila se babička. Padesát let jsem žila s dědou, a teď mám hledat lidi v mobilu? To bych se musela stydět do konce života.

Nikdo to nezjistí! smála se Tereza. Tajemství, inkognito! Pojď, aspoň pro legraci.

Božena frkla, rozhodila rukama, ale večer když vnučka zmizela na schůzku do města šla do mobilu. Jen tak pro zajímavost. Co to je vlastně za aplikaci?

Našla. Stáhla. Registrovala se. Dala starou fotku, kde s dědečkem stojí v kopcích Beskyd upravila tak, aby na obrázku byla jen ona. Do profilu napsala: “Božena, 68 let. Hledám parťačku na procházky a povídání.”

A zapomněla.

***

Ráno se mobil rozezněl. Božena koukla: zpráva v aplikaci.

“Dobrý den, Boženo. Jmenuji se Anna, je mi 64. Taky hledám kamarádku na procházky. Miluju parky a čerstvý vzduch, samota mě už unavuje. Nechcete se potkat?”

Božena četla zprávu několikrát. Anna. Žena. Ne chlap!

Terezo! zavolala babička. Někdo mi píše!

Kdo? vhrnula se vnučka. Koukej, je stejně stará jako ty! Zve tě ven!

A co mám dělat?

Domluv si schůzku. Co jiného?

Za tři dny byly v parku. Božena měla nervy jako puberťačka, střídala svetry a sukně, nakonec šla v tom, co obvykle. Anna byla nevysoká, útlá paní s živýma očima a klapotem v hlase.

Boženo, jsem tak ráda! chňapla ji pod paží. Samota je smrt. Byla jste vdaná? Já také ovdověla. Děti daleko, setkám se s nimi jednou ročně. Musíme si pomáhat, ne?

Prošly parkem, poseděly na staré lavičce pod kaštanem, a mluvily, mluvily… Obě rády vyšívají, milují staré české filmy, vzpomínají na partnery, nevědí co s dlouhými dny.

Uvidíme se zase? zeptala se Anna.

Ráda, v sobotu přijdu.

Poprvé po letech se Božena usmála ne křečovitě, ale ze srdce.

***

Za měsíc se vídaly téměř každý den park, vycházka podél řeky, nebo jen čaj v kuchyni pro dva. Anna byla studnicí nápadů.

Co kdybychom našly další kamarádky? navrhla. Těch samotných žen kolem je spousta, všechny hledají společnost. Uděláme partu.

Jakou partu? nechápala Božena.

Klub! Budeme chodit ven, pít čaj, debatovat o knihách. Já chci zkusit nordic walking, ale sama mě to nic neříká. S holkama to bude legrace!

Zprvu Božena nevěřila klub, chození… Ale Anna trvala na svém. Do týdne měly dvě nové dámy, Věru a Zdenu, za další týden přibyly ještě další tři.

Klub si dali jméno “Lehký krok”. Jméno vymyslela Věra, bývalá učitelka a nadšená organizátorka.

Nordic walking v pondělí, středu a pátek! rozhazovala diáře. V úterý máme čaj a debatu nad knihami. Čtvrtek kino. O víkendu relaxujeme, ale když bude chuť, dáme něco navíc.

Zpočátku byla Božena jen v pozadí. Ale pak si všimla, že píše zprávy do skupiny, zapisuje nové členky, dokonce ji zvolili “starostkou” (opět nápad Věry).

Boženo, máš talent na organizaci! jásala Anna. Bez tebe by to nikam nedospělo.

Božena to mávla rukou, ale v nitru ucítila, že něco v ní rozkvétá.

***

O klubu se dozvěděl místní list. Novinář, celý mladý a sprohýbaný, přinesl fotoaparát, kladl otázky, vše psal a vyfotil klub pod kaštanem u řeky. Po týdnu vyšla velká reportáž: “Aktivní stáří jak babičky rozvířily město”.

Božena se v novinách nepoznala stála uprostřed skupiny, v ruce hůlky, kolem sebe úsměvy a živé barvy. Její úsměv byl skutečný, sváteční.

Potom zavolali z regionální televize.

Paní Štefánková, uděláme reportáž o klubu. Souhlasíte?

Byla proti až z toho nespala. Ale Anna s Věrou tlačily:

Božko, je to pro dobrou věc! Třeba přijdou další ženy. Chceme zachraňovat samoty!

Musela přikývnout.

Tři hodiny v parku s kamerou. Slečna redaktorka, Elena, byla laskavá, nenásilná. Ptala se, proč klub vznikl, co členství přináší, jak se změnil život.

Když vám odejde někdo blízký, myslíte si, že všechno končí, že už jste zbytečná. Děti mají své cesty… Ale není to tak. Člověk je potřeba hlavně sobě. A když jsme se našly, máme pro co vstávat kvůli procházce, kvůli kávě, kvůli novému dni.

V reportáži zanechaly stopy celé město. Celý den volali sousedé, kamarádky ze školky i dávné spolužačky. Ze skupiny “Lehký krok” se za týden stal klub s dvaceti novými členkami.

***

Boženě bylo sedmdesát. Jubileum, o kterém nerada slyší. Copak má ještě co slavit? Klub si to ale vyložil jinak.

Boženo, máme pro tebe oslavu! plánovala Anna. V kavárně, s hudbou a tancem. Jsi naše tvář!

Nechtěla, ale uvnitř ji hryzly příjemná pýcha. Koupila si poprvé za roky nové šaty, modré s drobnými kvítky, jaké nosila kdysi do tanečních. Taky nízké střevíčky.

Pak z Prahy volal syn:

Mami, přijedeme na tvoje narozeniny. Já, Jana a děti.

Ale co vy? Práce, škola… vždyť nemůžete jen tak…

Zařídíme volno, musíme tě obejmout. Už dlouho jsme se neviděli.

Večer před oslavou nespala, ještě v noci leštila nádobí a pekla koláče. Když pak druhý den syn s rodinou vešli do bytu, až ji píchlo u srdce, že je neviděla tři roky. Vnuci mezitím vyrostli jednomu je osmnáct, druhé patnáct. Změnili se.

Babi! skočila jí kolem krku vnučka. Vypadáš jinak! Zmládla jsi?

Božena se rozesmála:

To víš, máme tady klub pro aktivní stáří! Na důchod není čas.

Oslavu dělali v útulné kavárně. Dorazily téměř všechny ženy z klubu pestré šaty, vůně květin. Přišli sousedé, někdejší kolegyně. Anna řídila program, Věra recitovala básně, Zdena zpívala do kytary.

Syn jen zíral kdysi unavená, skleslá žena, kterou před třemi lety opustil úsměv… Teď vidí jiskřící oči a živou tvář.

Mami, jsi to vážně ty? zeptal se, když zůstali sami.

Jsem to já, pousmála se. Dřív jsem byla sama. Teď mám přátele, radost, program na každý den. Chápeš?

Chápu, sklopil pohled. Promiň, že jsme jezdili tak málo.

To nic, utřela mu zápěstí. Máte svůj život. Já teď taky. A víš co? Mám ho opravdu.

V tu chvíli zvoní videohovor od Terezky:

Babi, všechno nejlepší! Pamatuješ, jak jsi vtipkovala o aplikaci?

Vím, samé blbosti, souhlasila Božena. Ale někdy právě blbosti mění život.

***

EPILOG

Za rok byl klub Lehký krok slavný po celém městě. Zvali je do televize, psali o nich v Lidových novinách. Společně vytvořily další spolky pletací, malířský, dokonce začala recitační divadelní skupina.

Božena Štefánková už nebyla jen členka, ale koordinátorka celého hnutí. Pomáhaly jí další ženy, psala plány i rozvrhy dopředu.

Syn s rodinou jezdíval častěji. Vnuci se jí ozývají přes WhatsApp, radí se, sdílí fotky. Tereza, ta samá vnučka, se nakonec vrátila do Zlína na stáž v krajském deníku chce psát o seniorech, jako je její babička.

Babi, jsi moje inspirace, říká jí často.

A Božena se jen usmívá, dívá se do okna tam už podivný podzim zmizel, protože venku je ryzí jaro.

Život běží dál. A je nádherný.

V mobilu pořád zůstává ta aplikace. Občas ji otevře, mrkne na nové profily, ale nic nehledá. Není proč. Našla to hlavní sebe.

Děvčata, říká novým, které na první setkání přijdou nesměle, hlavní je nebát se. Život je dlouhá cesta. Začít můžete kdykoliv i když se zdá, že všechno už skončilo.

Věří jí. Protože před sebou vidí usměvavou, rozkvetlou dámu, která v sedmdesáti letech rozjasnila celý kraj, a dokázala: věk je jen číslo a život to je stav duše.

Rate article
Add a comment