Stav duše
Božena Svobodová seděla u kuchyňského stolu a dívala se z okna. Venku už začínalo jaro, sníh tál, ale jí se v srdci zdálo, že přichází podzim. Třetí rok od smrti manžela a úleva nepřicházela. Už si nějak zvykla, smířila se, ale uvnitř zůstala díra. Jakoby jí někdo vytrhl z mechanismu tu nejdůležitější součástku stále funguje, ale vrže a drhne.
Děti žijí daleko. Syn v Praze, dcera v Brně. Vnuci jsou dospělí, každý má svůj vlastní život. Zavolají o svátcích, občas pošlou fotku přes WhatsApp. Božena se na fotky usměje, pak se zase vrací ke svému oknu a pohledu na poničenou lavičku venku.
Sousedky ji zvou na procházky, ale co s nimi? Sedět na lavičce před domem, vykládat si o nemocech? Kdysi chodila s manželem do parku, v neděli do kina nebo na návštěvu. Dnes nemá s kým a pro koho.
V lednici jen nejnutnější. Co by také jedl člověk sám? V televizi běží nekonečné seriály o lásce jen jí z nich bývá smutněji.
Božko, ty se takhle utrápíš, povzdechla si kamarádka Hedvika, když zašla jednou týdně na návštěvu. Vymlať se z toho, zapiš se do nějakého klubu, na tancování pro seniory. Je tam sranda!
Jaké tancování, Hedvi? mávla rukou Božena. Nemám s kým a už ani proč.
Hedvika zakroutila hlavou a s úsměvem odešla, Božena se znovu posadila k oknu.
***
Na konci května přijela vnučka Zuzana. Studentka druhého ročníku, temperamentní a veselá, se sluchátky v uších. Vřítila se do klidného bytu jako bouřka:
Babi, ahoj! Budu tu celé léto! Už mám dost Prahy, chci klid a tvoje koláče!
Božena ožila. Koláče, polévky, řízky všechno bylo potřeba. Vnučka jedla s chutí, vyprávěla o vysoké škole, kamarádech, o nějakém Honzovi, který se jí líbí, ale nechápe narážky.
Babi, a co ty? optala se najednou, když seděly v kuchyni u čaje se švestkovou marmeládou.
Já? Tak poslouchám tebe. Zítra si chci umýt okna.
Stýská se ti?
Stýská, Zuzi. Velmi.
Zuzana se na ni dlouze zadívala, pak se jí najednou rozsvítily oči:
Babi, co kdybychom ti stáhly seznamku?
Božena se málem zakuckala čajem.
Ty ses snad zbláznila? Jaká seznamka? Vždyť mi je šedesát osm!
No a? Zuzana byla naprosto klidná. Spousta lidí tvého věku hledá někoho na povídání a procházky. Zkus to. Možná najdeš novou kamarádku nebo kamaráda.
To je hloupost, odsekla babička. Padesát let jsem byla vdaná, a teď mám hledat někoho v mobilu? To by bylo trapné.
A kdo o tom bude vědět? zasmála se Zuzana. Anonymně, bez hanby! Zkusme to. Jen z legrace.
Božena se ošila, máchla rukou, ale večer, když vnučka odešla za kamarádkami, jí to nedalo. Ze zvědavosti si aplikaci vyhledala. Stáhla, zaregistrovala se. Dala si svou starší fotku u Lipna s manželem odstřihla okraj, aby tam nebyl vidět. A napsala: Božena, 68 let. Hledám parťačku na procházky a povídání.
A zapomněla. Až do rána.
***
Ráno se telefon rozhlásil. Byla tam zpráva z aplikace:
Dobrý den, Boženo, jmenuji se Věra, je mi 64 let. Taky hledám kamarádku na společné procházky. Ráda chodím po parcích, dýchám čerstvý vzduch, chybí mi společnost. Půjdeme někdy ven?
Božena to přečetla dvakrát. Věra. Žena. Ne muž.
Zuzi! zavolala. Pojď sem! Nějaká paní mi píše!
Jaká paní? Zuzana vyběhla, popadla mobil. Jé, babi, to je super, je ti věkově blízká! Chce jít na procházku!
A co mám dělat? vyhrkla Božena zmateně.
No, sejít se s ní, co jiného! Nevymýšlej.
Za tři dny se sešly v parku. Božena nervózně probírala tři svetry a dvě sukně, nakonec zůstala u toho, co měla ráda. A vydala se na místo.
Věra byla malá, drobná ženská s bystrýma očima a překvapivě silným hlasem. Hned začala:
Boženko, já jsem ráda! Být sama doma je smrt. A my dvě, myslím, máme hodně společného. Byla jsi vdaná? Já také. Děti mám v Německu, vidím je maximálně jednou za rok. Uděláme si přece kamarádství!
Mlčely a povídaly si tři hodiny. Prošly park, sedly na lavičku, pak zase nachodily půl města. I Věra ráda vyšívá, sleduje staré české filmy, stýská se jí po manželovi a dny jsou pro ni nekonečné.
Co kdybychom se znovu sešly? navrhla Věra na rozloučenou.
To bych ráda, kývla Božena. V sobotu?
A poprvé se upřímně usmála. Doopravdy, ne na sílu.
***
Za měsíc už se scházely téměř denně. Park, embankment, často i jen na čaj v kuchyni s dlouhými hovory. Věra byla poklad nápadů.
Víš co? Najdeme ještě pár dalších co? usmála se. V aplikaci je spousta žen našeho věku. Všechny jsou doma, samy, touží po společnosti. Udělejme pro ně něco společného.
Jako co? nechápala Božena.
Klub! Chodit ven, pít čaj, debatovat o knihách i filmech. Já bych ráda zkusila nordic walking, prý je to zdravé. Ale sama se k tomu nedonutím. Ve skupině to bude hračka!
Božena nejdřív váhala. Klub, chůze Ale Věra byla neústupná. Do týdne našly další dvě ženy Ludmilu a Drahomíru. A brzy nato ještě tři další.
Tak vznikl klub Lehký krok. Jméno vymyslela Ludmila, bývalá učitelka milovala věci plánovat a organizovat.
Nordic walking v pondělí, středu a pátek! určovala Ludmila. V úterý čaj a čtení. Ve čtvrtek do divadla nebo kina. Víkendy odpočinek nebo podle chuti!
Nejprve byla Božena jen členkou, ale brzy zjistila, že vede klubový chat, zapisuje nové členky, vybírají ji za předsedkyni (to samozřejmě navrhla Ludmila).
Boženko, máš organizační dar! chválila Věra. Bez tebe by nic nebylo.
Božena to odmítala, ale v duši jí bylo teplo.
***
O klubu napsali i v místních novinách. Přijel mladý redaktor, vyptával se, fotil, psal poznámky. Týden nato vyšel článek s titulkem: Aktivní stáří: Seniorky, které našly novou cestu životem.
Božena se dívala na svou fotku v novinách a nevěřila. S nordic walking holemi stála uprostřed skupiny a smála se. A ten úsměv byl upřímný, mladistvý.
Potom zavolali z místní televize.
Paní Svobodová, rádi bychom natočili reportáž o vašem klubu. Nevadilo by vám to?
Vadilo, a to hodně. Ale Věra s Ludmilou naléhaly:
Božko, pro dobrou věc! Uvidí nás větší množství lidí, někdo další se osmělí. Chceš přece pomoct osamělým lidem?
Souhlasila nakonec.
Natáčení trvalo tři hodiny. Mladá reportérka Lenka byla sympatická a taktní. Ptala se, jak to začalo, co dává klub jeho členkám, proč se scházejí.
Víte, řekla Božena do kamery, když odejde blízký člověk, máte pocit, že život skončil. Že už nejste pro nikoho potřební. Děti daleko. Ale ve skutečnosti potřební jsme hlavně sami sobě. My jsme se našly, a teď máme, kvůli čemu ráno vstávat. Kvůli procházkám, kvůli setkáním, kvůli novému dni.
Reportáž běžela ve večerních zprávách. Boženě celý večer volali sousedé, známí, bývalí kolegové. Během týdne přibylo do klubu dvacet nových žen.
***
Boženě bylo právě sedmdesát. Oslavy nechtěla, co také slavit ve vyšším věku? Ale klub to vymyslel jinak.
Boženko, uděláme ti oslavu! rozhodla Věra. V cukrárně, s hudbou a tancem. Jsi naše hvězda, tak si to užij!
Bránila se, ale v srdci cítila radost. Dokonce si koupila nové šaty modré s kvítky, jako dřív, a nízké střevíce.
A pak zavolal syn z Prahy:
Mami, přijedeme na tvé narozeniny. Já, Eva i děti.
Jak přijedete? užasla. Máte práci, děti školu…
Vezmeme dovolenou. Chceme tě vidět, dlouho jsme nebyli spolu.
Večer před oslavou nemohla spát, uklízela, vařila, nervozita stoupala. Když ráno přišla rodina, uvědomila si, že je neviděla tři roky. Vnukovi je osmnáct, vnučce patnáct jak vyrostli!
Babi! objala ji vnučka. Ty vypadáš… jinak. Snad mladší!
Božena se zasmála.
U nás je klub aktivního stáří, holka. Na zestárnutí není čas.
Oslava byla v malé kavárně. Přišly všechny členky klubu, v pestrých šatech, s květinami, dárky. Dorazili sousedé, kolegyně. Věra vedla zábavu, Ludmila recitovala básně, Drahomíra hrála na kytaru.
Syn mlčky pozoroval matku. Před třemi lety byla skleslá, shrbená, křehká. Teď…
Mami, to jsi ty? zeptal se později.
Já, synku, usmála se. Dřív jsem byla sama. Teď mám přítelkyně, komunitu, mám proč žít. Rozumíš?
Rozumím, přikývl. Je mi líto, že jsme tolik nejezdili.
Ale prosím tě, mávla rukou. Máte svůj život a já zase svůj. Konečně ho zase mám.
Zavolala Zuzana videem:
Babi, k narozeninám! Jsem na tebe pyšná. Pamatuješ, jak ti ta aplikace přišla směšná?
Směšná, uznala Božena. A někdy i směšnosti mění život.
***
Epilog
Za rok byl klub Lehký krok proslulý po celém městě. Pozvaly je do televize, noviny o nich psaly. Ženy založily další skupiny pletení, malování, i ochotnické divadlo.
Božena je dnes koordinátorkou celého toho hnutí. Má pomocnice, plán na rok a stálý program.
Syn s rodinou jezdí častěji. Vnuci jí píšou, radí se, posílají fotky. Zuzana, ta první vnučka, si po škole našla stáž v místních novinách prý chce psát o podobně aktivních seniorkách.
Babi, jsi můj vzor, říká dojatě.
Božena se jen usměje a zadívá se z okna. Tentokrát je za ním opravdové jaro, ne smutný podzim.
Život jde dál. A je nádherný.
Božena má pořád tu seznamku v mobilu. Občas nahlédne mezi nové profily, ale už nikoho nehledá. Proč by měla? Našla to hlavní samu sebe. A to ostatní přijde samo.
Děvčata, říká novým členkám, co se stydí, hlavní je nebát se. Život je delší, než si myslíme. A začít můžete kdykoli znovu. Klidně i v sedmdesáti.
Věří jí. Protože vidí před sebou šťastnou, kvetoucí ženu, která se v sedmdesáti stala hvězdou celého města. Která dokázala, že věk jsou jen čísla. Život je stav duše.