Šťastní se vždy usmívají

Dobré zprávy

Šťastní vždy se usmívají

Jitka hleděla z okna, kde se snášel teplý letní déšť nad Prahou, slunce už vykouklo, ale kapky dál tiše běhaly po sklech. Čekala, až se po práci vrátí její dcera Jarmila, která teprve co přišla z práce, a přemýšlela, co uvařit k večeři, zatímco se dívá ven.

Až Jarmila vyroste a začne chodit s chlapem, nebude se mi líbit ten její Radek. Je starší, má nějaký podivný nádech a nevidí se do očí, přemýšlela Jitka. Jak jí to říct? Jarmila se poprvé zamilovala, a kdybych rozbil její vztah, stanu se jejím největším nepřítelem. Snažila jsem se naznačit, že Radek není ten pravý, ale ona ani ne naslouchala. Kdybych jen věděla, jak to udělat správně.

Jitka vychovávala Jarmilu sama, nikdy se nevdala. Když studovala třetí ročník na Karlově univerzitě, měla přítele Václava, který také studoval, ale byl vyloučen na konci semestru. Jitka byla šťastná, protože cítila, že čeká dítě, a chtěla mu to sdělit.

Nemám vůbec nic vymyšleného, zavrčel Václav. Jak mám vědět, že je to moje? Navíc děti vůbec nechci. A tak zmizel.

Jitka zůstala v šoku, nestihla mu říct, že kromě něj nikoho nemá. Václav už se k ní nepřibližoval, jen se otáčel mezi ostatními dívkami, a nakonec byl vyloučen.

Dcero, stalo se ti něco? zeptala se její matka Helena, když ji zahlédla plakat v pokoji.

Stalo se, mami, Václav mě opustil a já jsem těhotná, vydechla Jarmila.

Cože? Kolikrát jsem tě varovala, abys myslela hlavou, a ty Teď přemýšlej! Jsi na třetím ročníku, musíš dokončit univerzitu, ne vychovávat děti. Tenhle život tě rozbije a nebudu ti pomáhat, řekla Helena přísně. Jdi k lékaři, mluv s doktorem, už jsi dospělá a musíš nést následky svých rozhodnutí.

Helenin chladný pohled zasáhl Jitku těžším bodem než slova. Uvědomila si, že pomoc se nedostane, pokud jí vlastní matka pošle řešit tohle sama.

Následující den šla Jitka k lékaři; fronta byla téměř prázdná. Vedle ní seděla mladá žena s těhotenstvím a její šestiletá dcera. Když se otevřely dveře a vstoupila další pacientka, matka zvedla dítě a řekla: Počkej tady, hned se vrátím.

Dívka se posadila vedle Jitky. V čekárně byl dětský svět plný barevných plakátů a pak se její oči setkaly s Jitkou. Úsměv se rozhostil na tváři malé holčičky s pihami na nosu a šálekmi v rukou.

Tati, proč jsi smutný? Neboli jsi nemocný? zeptala se zvědavě.

Ne, nic takového Jitka jen zamrkala, nechtěla dítěti vysvětlovat své starosti.

Máš děti? ptala se dál.

Ne

Škoda, moje máma říká, že děti jsou štěstí. Já jsem její štěstí, smála se holčička. Občas si s maminkou dělám legraci, ona mě kárá, ale vždycky říká, že jsem její radost. A vždycky říká, že se máš usmívat a neplakat. Včera mi Míša tahal za copánek a rozplakala jsem se, mamka řekla, abych se usmála. Usmála jsem se a Míša mi dal bonbón. Teď jsme zase kamarádi.

Jitka se zasmála. Dětská upřímnost rozproudila její duši. Náhle pocítila, jak se v ní něco otáčí.

Co tu vlastně dělám? Nezáleží, že mě opustil Václav, že moje matka nesouhlasí. Nic ze všemožna nedovolím, abych se vzdala

V tu chvíli vyšla matka holčičky, objala se a držely se za ruce. Teplo a síla té scény žene Jitku z místa, a ona se najednou ocitá u babičky Káti, matky jejího otce. I když po rozvodu se Helena s tchýní nevidí, Jitka ji pravidelně navštěvuje, protože Káťa miluje vnoučátko.

Porodíš, miláčku. Ať se maminka brání, já tě podpořím, můžeš i u mě bydlet. Všechno zvládneš, pomůžu ti, ať už si přineseš na svět cokoli, usmála se Káťa a pošimrála Jarmilu po hlavě.

Jitka se probudila z podivného snu a zašeptala:

Jak pravila babička, Jarmila je mé štěstí, můj život a radost, vše, co mám. Nedokážu si představit, jak by byl svět bez ní.

V tom zaslechla klíč v zámku, přišla Jarmila, zamračila se při pohledu do vstupní haly. Jarmila plakala, sušila slzy.

Co se stalo, posaď se a povídej, řekla Helena a posadila dceru ke stolu v kuchyni.

Radek? začala Jarmila chraplavě.

Ano, přikývla a propukla v pláč, další vlna hysterie.

Jitka nevěděla, jak ji uklidnit, podala sklenici vody, Jarmila ji vypila, a Helena ji mazala po rameni, silně ji objala. I ona chtěla brečet. Čas se zdál být zmatený, ale Jarmila se nakonec uklidnila, oči červené a opuchlé.

Mám zjistit, že je ženatý, manžel žije v Brně, řekla Jarmila po chvilce. Jak jsem to zjistila? Neřekl mi to. Jeho žena přijela, když byl v koupelně, a našla naše zprávy na telefonu.

Jitka v tom neviděla žádnou tragédii, spíše byla vděčná, že pravda vyšla najevo. Věděla, že Radek byl podivný, a že Jarmila ještě najde pravou lásku.

A co? Zavolala ti?

Ano, chtěla se sejít v kavárně. Jeho žena nic neřekla, jen klidně požádala, aby ho nechala být, protože mají dvě děti. Bylo to jako hrom během jasného dne! Já jsem byla taková naivní, nebo on tak dobře lhal, brečela Jarmila, ale už ne plakala.

Nesmiš se vinit, to je jeho podvedený svět, a díky Bohu, že se to takhle vyřešilo. Kdybys věděla, že je ženatý, nesetkala by ses s ním, radila Helena.

Samozřejmě, mami. Řekla jsem jeho manželce, že ho nebudu kontaktovat, a nechám ho být, odpověděla Jarmila pevně.

Výborně, dcero.

Jitka věděděla, že to není první ani poslední zrádce v jejím životě, ale byla zarmoucená o dceru.

Co Radek? Neměl by s tebou mluvit?

Volal nedávno, ale řekla jsem mu, že ho odřazila a už ho nebudu mít v seznamu kontaktů.

Rozumím, že ti je špatně, ale udělala jsi správně.

Jarmila znovu propukla v pláč. Mami, chci ti ještě říct, že že jsem těhotná

Kolik je tě hotová? zeptala se Helena s klidem, a staré pocity se vynořily ze dna duše.

Asi dva měsíce, zašeptala Jarmila a sklonila hlavu.

Ta slova prorazila Jitčino srdce jako šíp. Všechno se opakovalo Podívala se na dospělou dceru, která byla pro ni vším. Rozuměla, že Jarmila nyní potřebuje její podporu víc než kdy jindy.

Neboj se, všechno bude v pořádku. Porodíš, pomůžu ti. Tenhle malý bude náš vnouček, budeme ho milovat, řekla Helena.

Mami, jsi nejlepší, věděla jsem, že to řekneš, usmála se Jarmila.

Společně to zvládneme.

Čas plynul a Jitka přivítala Jarmilu s malým chlapčkem v béžovém balíčku s modrým mašlíčkem. Domov byl ozdoben balónky a květinami, babička Káťa připravila vše pro vnoučka i pro milovanou dceru. Stála postýlka, kočárek a spousta hračkářských chrastítek. Jitka i Jarmila se usmívaly, protože štěstí konečně vtrhlo do jejich domu. A šťastní vždy se usmívají.

Rate article
Add a comment