Šťastná chyba… Vyrostl jsem v neúplné rodině – bez táty. Vychovávaly mě maminka a babička. Tou…

Dobré zprávy

ŠŤASTNÁ CHYBA…

Vyrostl jsem v neúplné rodině bez táty. Vychovávala mě máma a babička.
A touhu po otci jsem začal cítit už v době, kdy jsem chodil do školky.
Ale na prvním stupni základky!..
Hrozně jsem záviděl spolužákům, kteří se hrdě procházeli za ruku se svými vysokými, statnými tatínky, hráli si spolu, jezdili na kole, řídili modely aut.
Nejvíc mě mrzelo, když nějaký táta políbil svoji dcerku nebo synka, zvedl ho do náruče a společně se smáli, až se třásl koberec
Bože, když jsem to viděl, říkal jsem si: Tohle je opravdové štěstí!..
Svojeho tátu jsem taky viděl
Ale jen na jedné jediné fotce, kde se taky směje
Jenže ne na mě!..
Máma říkala, že je polárník. Žije prý někde na dalekém severu. Tak daleko, že ani nedojede. Odjel tam za prací, ale dárky mi na narozeniny posílá pravidelně.
Ve třetí třídě jsem ke svému hořkému zklamání zjistil, že žádného polárnického otce nemám
A nikdy jsem ho neměl!
Náhodou jsem zaslechl mámu, jak babičce říká, že už nemá sílu dál lhát dítěti a dávat dárky jménem otce, který je ve skutečnosti dávno pryč. Že žije v blahobytu, ale nikdy mi nezavolal, ani nepopřál na narozeniny, ani na Vánoce.
Matěj tak miluje ty svátky! To jsou jediné dny, kdy cítí aspoň nějakou podporu třeba od dalekého, tajemného, ale svého člověka.
Tak jsem před narozeninami oznámil mámě a babičce, že už žádné dárky od táty na svoje oblíbené svátky nechci.
Stačí, když upečete můj oblíbený dort Margotku, a mám radost.
Žili jsme skromně z dvou menších výplat mámy a babičky.
Když jsem se stal studentem, přivydělával jsem si jako nosič kufrů na hlavním nádraží nebo v obchodech.
Jednou mi soused Pepa nabídl, ať místo něj dělám Mikuláše před Vánocemi v mateřských školkách a po domácích objednávkách.
Mateřské školky jsem hned odmítl. Přišlo mi to moc složité tam se musí předvádet celé divadlo a ještě sehrát dvojku s Andělem.
Ale na jednotlivé návštěvy u rodin na Štědrý den jsem kývl.
Pepa mi předal notýsek s říkankami, hádankami a adresy objednávek.
Repertoár byl jednoduchý na rozdíl od zkoušek z matematiky to šlo rychle zapamatovat. Jen nervy, abych se neztrapnil, mi bránily být v klidu.
První pokus však překvapivě vyšel.
Když jsem po všech adresách oběhl děti, dorazil domů unavený, ale pyšný, že jsem to zvládl, a spočítal výdělek, málem jsem začal tancovat radostí.
Za půl roku tahání krabic bych si tolik nevydělal!
Od té doby jsem v zimě mikulašoval pravidelně, a na letní prázdniny zkoušel štěstí na brigádách s vysokoškoláky na stavbách.
Dokud jsem studoval, osobní život jsem moc neřešil nebyl na to čas. Chápete: studium, náhodné práce.
Holky sice byly, ale svatba se nekonala.
Až dostuduju, získám prestižní práci, slušný plat, zařídím si domácnost Pak můžu přemýšlet o rodině, snil jsem.
A tak, po promoci, už jsem pracoval jako inženýr, ale zatím na nižší pozici, a rozhodl jsem se koupit ojetou Škodu.
Doma už byla průměrná životní úroveň, ale na auto stejně nestačilo, a já o něm toužil.
Rozhodl jsem se tedy znovu stát Mikulášem.
Máma vytáhla z půdy můj kostým, sundala igelitový obal a vylepšila ho. Přidala třpytky od té doby zářil jako billboard. Vyčesaná hustá bílá vlněná brada byla skvělá vypadala autenticky, tvář jsem měl schovanou.
Nalepil jsem si ještě mohutné obočí a když jsem se prohlédl v zrcadle, byl jsem spokojený.
Máma si náhle povzdechla:
Matěji, už bys měl mít svoje děti, ne jen všem cizím rozdávat radost jako Mikuláš.
To se stihne, mávl jsem. No nic, mami, popřej mi štěstí a jdu do akce! políbil jsem ji na tvář a vyrazil na nálož výdělku.
Týden před Vánoci jsem dal inzerát do krajských novin, a spadlo mi patnáct objednávek.
Po šesti adresách jsem zaškrtl splněné, četl další: ul. Jabloňová 6, byt 19.
Vystoupil jsem z tramvaje a zamířil k domu.
Jabloňová ulice je skoro periferie Prahy špatně osvětlená.
Dům 6 jsem našel rychle. Vyšlapal do druhého patra a zazvonil.
Otevřel mi kluk, asi šestiletý.
V lese bydlím v chaloupce, spustil jsem z chodu svoji obvyklou říkanku.
Ale kluk mě přerušil:
Mikuláše jsme si nezvali!
Mě si nevolají, já chodím za hodnými dětmi sám, pohotově jsem odpověděl, trochu nesvůj. Je doma mamka nebo táta?
Ne. Máma je u babičky Aničky v sousedním baráku, píchá jí injekci. Brzy přijde.
Jak se jmenuješ ty?
Matěj.
No páni, jmenovec, podivil jsem se v duchu.
Ale samozřejmě se nehodilo prozradit, že jsem taky Matěj jsem přece Mikuláš!
Matěji, kde máte stromeček?
U mě v pokoji.
Chytl mě za ruku a zavedl do svého malého pokojíku, celá ta bytová jednotka byla spíš skromná, stísněná.
Na stolku vedle postele místo stromku stála jen větvička borovice v litrové zavařovačce s pár malými ozdobami a jednou barevnou světelnou šňůrou.
Vedle dvou rámečků muž a žena.
Podíval jsem se zblízka
A málem jsem omdlel. Z fotky na mě koukám já sám!..
To přece není možný!
Zaměřil jsem se bezpochyby V rámečku vlevo byla moje studentská fotografie v bundě.
A vpravo dívka Jana Hrdličková.
Tu jsem potkal jednou v létě na brigádě na stavbě.
Jenže její fotka už nebyla studentská na mě koukala krásná žena s laskavýma, trochu smutnýma očima nápadně podobná té veselé holce Janě.
Kdo to je? zeptal jsem se roztřeseným hlasem.
Máma.
Tvoje?..
Moje.
Jmenuje se Jana? ujelo mi.
Ó, trefil jste se! Vy jste opravdu pravý Mikuláš? Já myslel, že nejsou!
A tenhle kdo je? ukázal jsem na svůj vlastní obličej, už s tušením, že Matěj je můj syn.
To je můj táta! Skutečný polárník! Představte si, bydlí na obří ledové kře! Máma říká, že odjel moc dávno, když jsem byl mimino. Proto ho vůbec neznám Pamatuju si akorát, že mi každý rok pošle dárek na narozeniny a na Vánoce. I letos Mikuláš schová jeho dárek pod polštář.
Bylo to jako blesk. Vybavila se mi moje dětská polárníková historka.
To snad všechny mámy pošlou nevěrné tatínky na sever a udělají z nich polárníky?!
I já jsem v klubu polárních loserů!
Zamrazilo mě, jak mě osud trefil přímo do srdce.
Vzpomněl jsem na bouřlivý, krátký románek s Janou
Loučili jsme se s výměnou čísla. Ale doma jsem jí nezavolal, a za pár dní mi ukradli mobil.
Často jsem na ni myslel, ale škola, party a jiné holky mi ji nějak vytěsnily z hlavy
Jenže ona tady bydlí, nezapomněla, sama vychovává našeho syna a moje fotku má vedle své!
Chtěl jsem se Matějovi hned přiznat, že jsem jeho táta, ale v tu chvíli se otevřely dveře a vešla Jana:
Matýsku, promiň, že jsem se zdržela. Babička Anička musela do nemocnice.
Koukla na mě překvapeně:
Jejda, my si Mikuláše přece nezvali!
Slzy štěstí mi začaly téct proudem. Sundal jsem čepici s bradou i obočí…
Matěj?! vykřikla Jana.
Sesedla se na taburet v předsíni a rozplakala se tak hlasitě, že i malý Matěj se trochu vyděsil.
Ale Jana se rychle ovládla.
Já mu řekl, že jsem právě přiletěl ze severu a stal se Mikulášem kvůli překvapení pro něj i pro maminku.
Matějova radost byla nebeská. Smál se, zpíval, recitoval pořád nás držel za ruce, jako by se bál, že mu zase zmizím z očí.
Na dárek se ani neptal. Jasně věděl, že Mikuláš ukryje tátův balíček pod polštář.
Matěj usnul, my s Janou jsme kecali až do rána, jako by mezi námi ani jedna vteřina nepřešla, natož roky.
Ráno jsem běžel do obchodu pro další dárek a v tom mi došlo spletli jsme si adresu. Večer jsem vlezl do domu 6A, ne do 6! Tu A jsem ve tmě úplně přehlédl, omylem až na doručené štěstí!
Ve skutečnosti jsem ale trefil do přesně toho domu, kam jsem měl jít!
Jaká šťastná osudová chyba, říkal jsem si s úsměvem.
Teď jsme tři! Nesmírně šťastní!
A máma s babičkou nemůžou se vynadívat na vnuka a pravnuka Matěje Matějoviče!…

Rate article
Add a comment