Starý mládenec Josef Novák žil svůj poklidný život, osamělost ho netížila. Pracoval jako kůň, svou práci miloval. Vše musel mít dokonale uklizené, jenže mezi ženami tu ideální stále nenašel. Koncem července se rozhodl vypravit na dovolenou na jih. Byl unavený a toužil uniknout od civilizace. Zalistoval na internetu a dal inzerát.
Odpověděla mu žena se dvěma dětmi z jižní vesničky. K moři to bylo jen dvacet minut pěšky, zato daleko od ruchu letovisek. Nabídla samostatný pokoj a domácí stravu výměnou za nákupy. Josef se nechal zlákat. Cesta proběhla bez problémů, navigace ho dovedla přesně. Dům byl starý, ale čistý, pokoj útulný a hospodyně milá. Po dvoře pobíhal malý pejsek, čivava. Na zahradě dozrávalo ovoce a dvě děti, chlapec a holčička kolem devíti let, pomáhaly s prací. Hospodyně Josefovi nevlezla do cesty, jen se ptala, co uvařit, štědře ho zásobovala jahodami a usmívala se. Dny trávil Josef u moře, plaval, šplhal po skalách, fotil a psal starému kamarádovi na Facebook. Občas se zamyslel, jak může mít padesátiletá žena tak malé děti. Nakonec se zeptal.
“Anno, jsou to vaši vnuci?”
“Ne,” odpověděla Anna, “to jsou moje děti, jen jsem je měla pozdě. Manželství nevyšlo, tak jsem se rozhodla aspoň pro děti. A nejsem zas tak stará, je mi osmačtyřicet.”
Zatímco si povídali, Josef si Annu pořádně prohlédl. Byla příjemná, vlídná a měla krásné jméno – Anna, Anička. Stejně jako jeho maminka. Voněla po jahodách a másle. Mladé vínko chutnalo skvěle, večery byly chladnější a nebe plné hvězd. Oba byli dospělí, nepředstírali nic víc, než co bylo. Přes den se chovali jako obvykle, v noci Josef tiše přešel k Anně do ložnice, pak se zase vracel. Děti přece nesmí probudit. Pejsek ani neštěkl, jen chytře pokukoval, jako by všechno chápal. Hodný pes, skromný. Snědl pár lžic, ale hlídal dvůr svědomitě. Jmenoval se Matylda.
Brzy začala Matylda chodit s Josefem k moři, dokonce si zaplavala. Pak vyšplhala na břeh, otřepala se, osušila na slunci a utíkala domů dřív než on. Josef ji následoval. Až jednou Matylda nepřišla. Josef ji hledal, volal, rozvěsil deset inzerátů. Kam se poděla? Jedna sousedka naznačila, že ji možná odnesli turisté, kteří bydleli na druhém konci vesnice. Josef tam zamířil. Došel právě ve chvíli, kdy odjížděli s malým psíkem směrem k silnici. Vrátil se, naskočil do auta a rozjel se.
Dohnal je po osmdesáti kilometrech a zablokoval cestu. Z terénního vozu vystoupily dvě mladé drzé holky.
“Hej, uvolněte cestu! Neumíte řídit? Zavoláme policii!”
“Klidně volejte,” řekl Josef, “ale nejdřív mi vraťte toho psa.”
“A jako si myslíš, že ti ho dáme?” zasmála se ta vyšší. “Je bezdomovec, my ho zachraňujeme.”
“Není bezdomovec, patří rodině. Není váš.”
“Vypadni!” ječela druhá. “Nestáhneš auto, rozbijeme ti skla!”
Josef je obešel a zavolal: “Matyldo! Matyldo!” Pejsek začal štěkat a pobíhat po sedačkách, snažil se dostat k pootevřenému okénku. Holky se do Josefa zavěsily, sprostě nadávaly a snažily se ho praštit. Josef nevěděl, co dělat. Měl zmatek – ženy přece nebije.
Zachránil ho dopravák, přišel zadýchaný a nabroušený. Zatímco si zacpával uši od křiku, podal Matyldu Josefovi.
“Ticho. Pes půjde za tím, koho si vybere. Papíry na něj nikdo nemá.”
“Knoflíčku, Pusinko,” lákaly holky a mávaly salámem, “pojď k nám, do autíčka!”
“Jedeme domů, Matyldo,” řekl Josef.
Policajt psa pustil. Matylda se rozběhla k Josefovi s vrtícím ocáskem a radostným štěkotem.
“Tak to bychom měli,” oddechl si policajt.
“Ne, pes je náš!” ječely holky. “Nemáte právo nám ho brát! Stěžujeme si u vašeho nadřízeného! Zachránili jsme ho z ulice!”
Policajt zrudl.
“Tak poslouchejte, zachránkyně. Buď po dobrém odjedete, nebo vám zkontroluji povinné vybavení. A spočítám všechny prášky v lékárničce. Auto máte špinavé. A ještě bych mohl prověřit, jestli není kradené. Počítač mám ale jen na stanici…”
Terénňák zmizel rychle.
Josef policajtovi podal ruku.
“Děkuji, pane poručíku.”
“Za málo. Já mám taky takového mazlíka. Gavián, strašpytel a mazaný parchant. V zimě chodí v bundě, je to strašný zmrzlík. Fajn plemeno, věrné. A praktická velikost. Tak šťastnou cestu. A nejezděte moc rychle.”
Josef usedl do auta, Matylda se mu usadila na klíně, malá, teploučká, srst hebká jako plyš. Najednou mu bylo tak dobře, už léta nezažil takový klid. Silnice byla hladká, auto tiše vrnělo a Matylda spokojeně oddechovala. A uprostřed té pohody ho přepadl smutek – brzy musí odjet. V prázdném bytě na něj nikdo nečeká. V hlavě mu probleskla myšlenka: otočit se a odvézt Matyldu domů. Co jsou mu nějaké věci? Pár triček, prádlo a tepláky. Myšlenku si uložil, povzdechl si a vrátil se k Anně.
Zbývající týden pršelo, ale Josef chodil plavat stejně. A Matylda s ním. V noci se plížil k Anně a ráno byl smutnější než jindy. V den odjezdu zasvítilo slunce. Josef si sbalil věci den předem. Daroval Anně dárek, rozloučil se, nechal jí své číslo a usedl za volant. Pomalu nabíral rychlost a myslel na to, že dovolená skončila a s ní i letní románek. Je čas vrátit se ke starému životu. Už vyjel z polní cesty na asfalt, když si všiml, že za ním běží Matylda. Josef přidal plyn, ale Matylda zrychlJosef zastavil, otevřel dveře a pejsek radostně naskočil dovnitř, jako by věděl, že tentokrát už pojede s ním domů.