Starý kufr
Jana vyrazila na verandu a zabouchala vrátky tak silně, že v kůlně začali štěkat psi. Znovu se pohádala s babičkou. Pořád dokola: „Zalej záhony“, „Pomoz mi s kompotem“, „Neseď v tom telefonu“. Jako by ona, osmnáctiletá dívka, neměla v létě nic lepšího na práci!
„Jano! Vrať se okamžitě!“ volala za ní Ludmila Antonínovna. Ale vnučka už kráčela po prašné venkovské cestě a neohlížela se. Kam jít, nevěděla, ale domů se jí tím spíše nechtělo.
Došla k rybníku, sedla si na břeh a dívala se, jak slunce pomalu mizí za lesem. Vnitřně ji svírala křeč z křivd – na rodiče, kteří odjeli do Rakouska za prací a nechali ji samotnou, na babičku, která ji místo do Prahy vtáhla do tohoto zapadákova. Jana už se dostala na univerzitu, před ní nový život – a ona se tu musí trápet se zavařovačkami.
Následující ráno babička zaklepala na dveře:
„Jano, pomůžeš mi? Potřebuju odnést sklenice do sklepa. Po těch schodech sama nedolezu.“
S nechutí Jana vstala, umyla se a šla. Sklenice byly těžké a schody staré. Nosila je po několika. Při posledním výstupu si v koutě sklepa všimla zaprášeného, ošoupaného kufru.
„Babi! Co je to za kufr v rohu?“
„Nemám tušení… Asi ho tam nechal tvůj děda. Od té doby, co zemřel, jsem ve sklepě nebyla.“
Zvědavost Janu pohltila. Nevšímala si babiččiných námitek a vytáhla kufr na světlo. Látka byla oprýskaná, zámek rezavý.
„Nech tu špínu být,“ zamumlala Ludmila Antonínovna. „Kdo ví, co tam je.“
Ale Jana už prohrabávala staré košile, fotky a nějaké poznámky. Na dně ležel úhledně složený obálka. Bylo na ní napsáno: „Pro Kateřinu. Odpustit a pochopit.“ Rukopis byl jasný – dědečkův.
„Smím?“ zeptala se vnučka a pohlédla na babičku.
Ta přikývla. Jana začala číst. Dopis byl dojůlý. Dědeček Oldřich v něm prosil jakousi Kateřinu o odpuštění. Psal, jak moc ji miloval a jak vše zničil svou nedůvěrou. Datum bylo z roku 1968. Babička zbledla.
„To je… rok po naší svatbě,“ zašeptala.
„Možná bychom to neměly rozebírat,“ tiše řekla Jana.
„Ne. Teď to musím vědět. Kde je to místo, o kterém psal, ‚kde jsem zničil její sny‘?“
Pozdě večer babička požádala vnučku, aby našla jízdenky do města u Vltavy.
„Prosím, udělej to. Musím tu ulici vidět.“
Následující den jely vlakem. Cesta byla dlouhá a celou dobu babička vyprávěla. O mládí, o tom, jak potkala Oldřicha, jak si ho vzala z lásky. A přesto v ní vždy dřímala nejistota, že nikdy nebyl úplně její.
Když dojely, zavolaly si taxi a jely na adresu z dopisu. Dům byl dřevěný, upravený. Zatímco stály u branky, ozval se za nimi hlas:
„Hledáte mě? Z penzionu?“
Otočily se. Před nimi stála žena kolem osmdesátky, čilá, s bystrýma očima.
„Dobrý den. Promiňte, neznáte Kateřinu Malíkovou?“ zeptala se Ludmila Antonínovna.
„Má dcera,“ usmála se stařenka. „Ale už dlouho žije v Brně.“
„A Oldřicha Nováka znáte? Jsem jeho vdova…“
Žena je pozvala dál. Představila se jako babička Anežka. Vyprávěla, že Oldřich zde kdysi sloužil. Její dcera Kačka pracovala v nemocnici jako sestra. Měli se rádi, chtěli se vzít, ale někdo rozšířil lež, že ho Kačka podvádí. Oldřich uvěřil – a odešel. Kačka nemohla odpustit, ale dál ho milovala. O dva roky později se chystala vdát. Měsíc před svatbou přišel dopis od Oldřicha. Ale matka, babička Anežka, ho oteOtevřela ho, přečetla – a vrátila zpět.