Stařík odcházel… Stařenka to věděla, cítila to každou částečkou své duše, která k němu přirostla.
Vnější klid udržela, ale uvnitř se bála. I když věděla, že dlouho po dědovi nevydrží, že to prostě nedokáže.
Jak? Jak žít bez Jirky, milého srdci, svého a přitom tak vzdáleného. Třeba sníh by chtěla, a vám?
Kdo řekl, že city s léty chladnou?
To je v těch vašich učených knihách? Nevěřte, nic nechladne!
Pořád se duše chvěje jako pták, když slyší hlas toho milovaného. Vždyť to není legrace – celý život spolu, šedesát let, co víc říct!
Srostli dohromady, propletli se, spojili, že ani minutu jeden bez druhého nevydrží.
Jak ho pošle samotného? Jak tady zůstane sama? A proč? Proč vlastně žít? Bez Jirky život nemá smysl.
Tak přemýšlí stařenka, zatímco přebírá truhlu, hází věci do tří hromádek.
Tohle dětem, na památku. Ať mají, ať vzpomínají na tátu. Tohle rozdat sousedům, a tady, kde je ta nejmenší hromádka – to si nechá, dokud neodejde. Bude se dívat a vzpomínat na Jirku.
„Evičko! Evičko!“ – zaslechla stařenka slabý hlas staříka.
„Jdu, Jirko, už jdu, miláčku!“ – rychle vstala, upravila si sukni a nahlédla za závěs k posteli. „Probudil ses, Jirko? Mám udělat lívance, chceš?“
„Evičko,“ zachraptěl stařík, nevidomýma očima bloudil po stropě. „Evičko…“
„No, no, miláčku, jsem tady,“ sevřela jeho kdysi mohutnou, lopatě podobnou ruku, teď vyhublou a svraštělou, ve své, už skoro stejně křehké jako ptačí pařát. „Co je, můj zlatý, jsem s tebou!“
„Evičko, odpusť… odpusť, Evi…“
„Ale co zas…“
„Nemiloval jsem tě,“ zašelestil stařík. „Hloupý… Kdybych mohl vrátit čas, všechno by bylo jinak, Evi…“
„Ale no tak, Jirko. Jak to, že ne? Miloval jsi, po svém, ale miloval. Jinak bychom spolu přece nevydrželi šedesát let! No, tak už toho nech…“
„Evičko, děti…“
„Jedou, Jirko, jedou. Poslala jsem telegram. Vlastně ne já, pošťačka Věra, ta všechno napsala – Míšovi, Tondovi, Karlovi a Janičce. Do večera budou všichni tady. Odpočiň si, zatím ti udělám vývar…“
„Nech…“ zašeptal. „Dej mi ruku, posaď se se mnou. Odpusť, Evi!“
„Já se nezlobila, Jirko. Ty spíš odpusť mně. Možná jsem se na tebe nalepila jako klíště, možná by tvůj život bez mě byl lepší, drahý!“
„Ne, Evi,“ zavrtěl hlavou. „Ne, Evi, osud to tak chtěl…“
Z koutku jeho oka vyklouzla slza a skanula po vrásčité tváři, než se ztratila v záhybech stařecké kůže.
K večeru se sešly děti, sami už skoro staříci. Stařenka si je prohlížela.
Míša, nejstarší, celý šedivý jako holub. Důstojný, rozvážný, takový byl odmalička. Trochu se ho bála – Míša je profesor, vzdělaný člověk, žije v Praze.
„Míšo, synku, už celý šedivý!“
„No ano, mámo, léta si vybírají daň. Už jsem dědeček, nezapomněla jsi, že jsi prababička?“ – podíval se na ni přísně.
„I jó, synku, jak bych mohla! Tady jsou fotky – Tereza, Terezka tvoje, poslala je, támhle pod sklem. Všechny mám.“
Vlevo je staré sklo – tam jsme my všichni, vy jako děti, naši rodiče s tátou, tam strýc Jarda, bratr František, co se nevrátil z fronty. Ani úmrtní list nedorazil. Babička s dědečkem už staří, tety a strýcové z Jirkovy strany – tam je bratr Karel, ten byl veselý! Když začal hrát polku, nohy samy tančily!
A tady soused Václav – pamatuješ strýce Pavla? – ten mi dal nové sklo, tam je mladá generace. Vnoučata, pravnoučata… Takže, Míšo, neodepisuj mámu předčasně!
„Já tě neodepisuju, mámo. Žij dlouho! Dokud vy žijete, my se cítíme jako děti…“
„Tondo, brácho, nechceš jít na ryby?“ – ozval se Karel.
„Klidně,“ otočil se k matce. „Mámo, můžeme?“
„Ale jděte!“ usmála se stařenka. „Samozřejmě!“
„Táto, už dost válení!“ – to byl nejmladší Karel. Pořád nosí džíny s hrdostí, nemá bříško, jen svaly a opálenou kůži. Karel pracuje na velké lodi, jezdí po světě a vždycky rodičům něco přiveze. Jenže oni to nepoužívají, schovávají na horší časy.
Ale televizi – tu mají. Japonskou, barevnou. Celá vesnice k nim chodí po večerních zprávách na filmy. V zimě, co jiného dělat? A pak dlouho diskutují o tom, co viděli.
Stařík se slabě usmál. Karel byl vždycky jeho miláček – stejně živý a veselý jako on sám.
„Karle, synku, moje děti… Míšo, Tondo… A kde je Janička?“
„Tady jsem, táto.“ – vystoupila zpod bratrů. Drobounká, křehká, matčina kopie z mládí. Už dospělá Janička!
„Dcero… Odpusťte mi, děti…“
„Táto, co to meleš!“
„To ne, táto!“
„Co tím myslíš?“
„Odpusťte…“ zašeptal. „Nedal jsem vám dost… lásku nedal…“
„Nekecej!“
„Přesně! Táto, neblbni!“
„Díky tobě a mámě jsme se stali lidmi. Naše děti jsou dobří lidmi, protože jste do nich zaseli to správné semínko. Tak se vzchop! Tonda říkal, že střechu na kůlně je třeba spravit. Janička s mámou nadělají knedlíčky, a po práci si dáme panáčka!“
Stařík se vděčně usmál. Dlouhý život prožil.
Celý život se trápil, že žije s neoblíbenou ženou. Že si netroufnul přistoupStařenka se tiše usmála, stiskla jeho ruku a zašeptala: “Nikdy jsem nelitovala, Jirko, protože s tebou byl i ten stín štěstí.”