Stařík odcházel… Stařenka to věděla, cítila to každou částečkou své duše, která k němu přilnula jako břečťan ke zdi.
Navenek to přijala klidně. Uvnitř se bála, i když věděla, že bez dědy dlouho nevydrží. Jak by mohla? Jak žít bez Vaška, drahého jejímu srdci, blízkého a zároveň tak vzdáleného? Kdo řekl, že city časem vyprchají? To mají napsáno v těch vašich učených knihách? Nevěřte, nic nevyprchá! Pořád jí srdce třepe jako pták, když zaslechne jeho hlas. Vždyť to není legrace – prožít spolu celý život, šedesát let!
Srostli dohromady, propletli se, spjali, že ani minutu jeden bez druhého nevydrželi. Jak ho má poslat samotného? Jak tu má zůstat sama? A proč vlastně? Proč žít? Bez Vaška není život.
Tak přemýšlela stařenka, zatímco přebírala věci z truhly. Tohle dětem na památku, ať si vzpomenou na tátu. Tohle sousedům rozdá. A tady, v té nejmenší hromádce, nechá pár věcí pro sebe, ať na Vaška vzpomíná, dokud nejde za ním.
„Janiško, Janiško!“ zaslechla slabý hlas staříka. „Janiško!“
„Už jdu, miláčku, už jdu!“ Zvedla se, upravila sukni a nakoukla za závěs. „Procitls, Vašku? Chceš lívanečky? Lívanečky mám, dáš si?“
„Janiško…“ zabručel stařík, slepě hleděl ke stropu. „Janiško…“
„No tak, miláčku, jsem tady, tady.“ Vzala jeho ruku, kdysi širokou jako lopata oceláře, teď už jen kost a kůže. „Copak? Jsem s tebou!“
„Janiško… odpusť… odpusť, Jani…“
„Ale co zas, co…“
„Neměl jsem tě rád,“ zachrčel. „Byl jsem hlupák. Kdybych mohl vrátit čas… všechno by bylo jinak.“
„Ale no tak, Vašku. Měls mě rád, po svém, ale měls. Proto jsme spolu prožili šedesát let, ne?“
„Janiško… děti…“
„Jedou, Vašku, jedou. Už jsem poslala telegram – vlastně ne já, poštářka Máňa to odeslala. Honzovi, Toníkovi, Jirkovi i Lidušce. Do večera budou tady. Tak si zdřímni, zatím ti uvařím vývar…“
„Netřeba,“ zašeptal. „Dej mi ruku… seď se mnou. Odpusť.“
„Já se nezlobila, Vašku. Ty odpusť mně – možná jsem ti tenkrát neměla lézt do života jako klíště. Třeba bys byl šťastnější.“
„Ne, Jani,“ zavrtěl hlavou. „Osud, holka…“
Z koutku jeho oka vyklouzla slza a zmizela v záhybech vrásčité tváře.
Do večera se sešly děti, samy už skoro staříci. Stařenka na ně pohlédla. Honza, nejstarší, celý prošedivělý jako sníh. Pořádný, vážný, odjakživa takový. Ona se ho trochu bála – je to profesor, učený člověk z Prahy.
„Honzo, synku, tak už jsi celej bílej!“
„No mamko, léta si vybírají daň. Už jsem děda, nezapomnělas, že jsi prababička?“
„Ale kdepak, synku! Podívej, támhle jsou fotky – Tereza, tvá Tereza, poslala je. Všechny jsou pod sklem. Na jedné straně jsme my, naši rodiče, strýc Eman, Fanda, bratříček, co se z fronty nevrátil… a tamhle Vaškovi sourozenci. Bratr Standa, ten byl veselý – když zahrál polku, hned se všem nohy hýbaly! A vedle je nové sklo, co udělal soused Franta – tam máme naše vnoučata a pravnoučata. Tak vidíš, Honzo, ještě nás neodepisuj!“
„Já vás neodepisuju, mami. Žijte dlouho! Dokud jste tu vy, cítíme se pořád jako děti.“
„Toníku, brácho, nechceš na ryby?“
„Proč ne?“ Otočil se k matce. „Mami, můžem?“
„No jasně!“ usmála se stařenka.
„Taťko, už dost lenošení!“ To byl Jirka, nejmladší, pořád ještě čilý, v džínách, bez pivního pupku, opálený a jako bič. Pracoval jako lodník, plul po světě a vždy přivezl rodičům dárky. Starci je schovávali „na horší časy“ – jen televizi, japonskou, barevnou, používali. Po Večerníčku se u nich scházela celá vesnice na filmy. A pak dlouho do noci řešili, co viděli.
Stařík se slabě usmál – Jirka byl vždycky jeho miláček. Stejně veselý, jako býval on sám.
„Jirko, synku… děti mi moje… Honzo, Toníku… A kde je Liduška?“
„Jsem tady, taťko!“ Vystoupila zpod ochrany bratrů. Drobná, křehká – úplná matka v mládí.
„Holčičko… Odpusťte mi, děti…“
„Ale taťko!“
„Tati, neblbni!“
„Co to povídáš…“
„Odpusťte… nedal jsem vám dost… lásku jsem vám nedal…“
„Tak to ne, táto!“
„Díky tobě a mámě jsme vyrostli v slušné lidi. A naše děti taky. Tak se seber a pomoz nám zatlouct pár šindelů na střechu u sauny! Liduška s mámou nachystají knedlíky s vejcem a po sauně si dáme panáka!“
Stařík se vděčně usmál. Prožil dlouhý život. Celý ho mrzelo, že žije s ženou, kterou nemiloval. Že nedokázal promluvit k té pravé, k Mařence, na kterou čekával pod lípou. Deset špiníčků vykouřil, ale nikdy se neodvážil oslovit ji.
Proč ne? Možná čekal, až mu napoví osud. Na besedách se na sebe dívali, sedávali vedle sebe a srdce mu bušilo jako zvon. Proč nešel za ní? Proč ji nedoprovodil ani jednou?
Pak se objevil odvážlivec, pozval ji do kola, odvedl domů a brzy se vzali. Vašek byl na svatbě. Nevěsta seděla smutná, oči od něj nespustila.
Proč ji neunesl? Neodvezl? Proč se místo toho opil s kumpánem Vendou, porval se s ním, a pak si ani nepamatoval proč?
S Vendou se usmířil, ale lásku ztratil. Vzal si Janu, oStařenka tiše vydechla, stiskla Vaškovu ruku a s úsměvem, po kterém celý život toužil, zašeptala: „Vždyť já ti to věděla, hlupáku.“
