Starý muž a jeho věrný strážce
Vesnice Zářečí, ukrytá ve stínu staletých smrků a bříz, pomalu odcházela do zapomnění. Ještě nedávno tu pulzoval život, ale teď zůstalo jen dvacet domů, kde dožívali staří lidé opuštěni světem. Kdysi Zářečí vzkvétalo: pevné dřevěné chalupy, pokryté tmavým šindelem, vyprávěly o časech, kdy místní řemeslníci prosluli výrobou postrojů a vozů. S příchodem strojů však potahy koní zmizely a vesnice začala chátrat. Okolní lesy byly plné bohatství, ale v zimě se stávaly nebezpečnými — hladoví vlci toulající se po okolí nutili obyvatele držet smečky psů, jejichž štěkot rozrýval noční ticho varováním před hrozícím nebezpečím.
V padesátých letech kožešnické řemeslo, které vesnici po generace živilo, upadlo. Zářečí se proměnilo v součást velkého státního statku. Bývalí mistři se stali pastýři a dojičkami. Starý František Novák celý život pracoval jako svinčák. Od deseti let pečoval o selata, a když vyrostl, staral se o chovné stádo, o kterém se mluvilo po celém kraji. Ale v devadesátých letech statek rozkradli, dobytek prodali a Františka, stejně jako ostatní starce, poslali do důchodu. Mladí odcházeli do měst a vesnice zpustla. Františkův syn prodal krávy a odjel s rodinou, zanechávaje starce s nemocnou ženou Annou v obrovském domě obklopeném prázdnými stodolami. Život se zastavil: kuchyň, starý televizor a nekonečné ticho.
Jednoho jara však do Zářečí přijel Františkův starý přítel, Petr Malý, a přivezl dárek — malý, zrzavý chomáč srsti. „Ke tvým sedmdesátinám, Františku! To je štěně kavkazského pasteveckého psa, čistokrevné, s vynikající krví. Bude ti věrným přítelem, připraveným za tebe položit život,“ řekl Petr a ukázal fotku obrovského psa ověnčeného medailemi. „Vychovej ho a proslaví náš kraj na výstavách!“ František vzal štěně do náruče a zvíře se mu důvěřivě přitisklo k hrudi. Starý muž mu připravil pelíšek v krabici, ale štěně kňučelo, hledajíc teplo. Anna bručela: „Přinesl si štěně, teď se o něj starej!“ František našel starou dětskou lahvičku, nalil mléko a začal kolébat malého psa jako dítě. „Stýská se mu po matce,“ odbyl ženino reptání.
Štěně rostlo jako z vody. Pojmenovali ho Hvozdík — pro jeho hrdou povahu. Uznával jen Františka, stranil se cizích a brzy se z něj stal impozantní pes, který svého pána chápal bez slov. Za rok se z malého chomáče srsti stal mohutný strážce, který hlídal dvůr před slepicemi a husami, a v noci si lehal k Františkovi do postele, aby mu hřál nohy.
Ale do Zářečí přišlo neštěstí. Na okraji vesnice začaly hořet opuštěné domy. Stařenky propadly panice a prosily Františka s Hvozdíkem, aby hlídali vesnici. A tak se starý muž stal nočním hlídačem. Společně s psem obcházeli uličky a požáry ustaly. Jenže brzy se do vesnice začali stěhovat cizinci — pražáci, kteří skupovali opuštěné domy a pole, kde kdysi pásli dobytek. Před zimou na místě luk vyrostla osada luxusních chat obehnaných betonovou zdí. Noví majitelé najali Františka, aby hlídal jejich bohatství.
„Jedni utíkají z vesnice do města, druzí z města na vesnici,“ přemítal František, když s Hvozdíkem obcházel osadu. „A my, staří, zůstáváme nikomu nepotřební.“ Čas plynul, Annino zdraví se zhoršovalo. Lékaři jí nařídili dietu a inzulin, ale František si všiml, jak tajně jedla bonbóny, jako by spěchala ke svému konci. V prosinci tiše zemřela. Na pohřbu stařenky naříkaly, že Anna odešla bez posledního pomazání — kostel v Zářečí zbořili už v minulém století.
Na manželčině hrobě František slíbil, že postaví kapli. Šetřil peníze a po půl roce se vydal do sousední vesnice, kde stála starobylá kaple svatého Václava. Po návratu vybral místo, vykopal základy a začal stavět. Na podzim nad dřevěnou kaplí zářil kříž. Stařenky přinášely obrazy svatých, mezi nimiž byl i starobylý obraz svatého Mikuláše, který přečkal zlé časy. Kapli vysvětili na počest svatého Mikuláše a stala se místem modliteb pro místní i chataře.
V zimě, před Vánocemi, Františka zachvátila úzkost. Začal kapli častěji kontrolovat. O Štědrém večeru, když lehce zdříml, se náhle probudil s pocitem neklidu. Popadl pušku a s Hvozdíkem vyrazil ke kapli. Pes se rozběhl vpřed a za chvíli noc roztrhaly výstřely. František, klopýtající ve sněhu, doběhl na místo. Hvozdík ležel u cesty, krev mu vytékala z hrudi a barvila sníh do ruda. Starý muž klesl na kolena, přitiskl psovu hlavu k sobě a rozplakal se jako dítě. „Hvozdíku, můj věrný… Proč?“ naříkal, proklínaje osud.
Přiběhly stařenky a chataři. „Nad psem pláče, ale nad Annou tak netruchlil,“ syčela jedna. Vtom se ozval výkřik: „Ukradli obraz! Svatého Mikuláše odnesli!“ Všichni se vrhli ke kapli, ale František se nehnul. Hladil Hvozdíka a šeptal: „To jsme spolu všechno prožili… Pamatuješ, jak jsi vytáhl toho kluka z ledu? Nebo jak jsi mě zachránil, když jsem ležel?“ Hvozdík mu slabě olízl ruku, a když František zjistil, že pes žije, roztrhal košili, obvázal ránu a zavolal: „Přineste saně!“
Doma píchnul psovi penicilin, přiložil na ránu jitrocel a posadil se vedle něj. „Spi, Hvozdíku, ještě si zaběháme,“ šeptal a hladil přítele. Vzpomínal, jak ho pes vždycky chápal, a usmál se. Jednou, když hlídal chatu, se vsadil s mladými, že Hvozdík rozumí řeči. Jeden výrostek se ušHvozdík se pomalu zotavoval a František věděl, že jejich pouto přetrvá i tu nejtemnější zimu.