Staré zrcadlo aneb jak se udobřili zeť s tchyní

Dobré zprávy

Staré zrcadlo aneb Jak se snacha s tchýní usmířily

Tereza přišla domů pozdě. V bytě bylo podezřele ticho. Žádný hlas manžela, ani obvyklé bručení matky.
„Mami? Honzo?“ volala, nahlížejíc do pokojů. Prázdno.

„Manžel je asi v dílně v garáži,“ napadlo ji. „A máma?.. Snad se neurazila a neodjela?“

Hodila si na sebe bundu a vyšla na dvůr. Z pootevřených garážových dveří linulo se žluté světlo a ozývaly se hlasy. Vešla dovnitř a zůstala stát jako přimražená.

Honza a její matka, Alena Vlastimirovna, byli zahloubaní do práce nad starožitným zrcadlem. Manžel natíral rám a tchýně, uvázaná v šátku a oblečená do staré zástěry, něco živě vysvětlovala.

„Jen se podívej, jak ta dřevovina hraje!“ obdivovala se Alena Vlastimirovna. „Tvoje práce je opravdové umění, Honzo!“

„Nepřehánějte, Aleno Vlastimirovno… Jen tak si hraju.“

„Jen si hraje!“ odfrkla si tchýně. „To je přece mistrovské dílo!“

Tereza jen tiše sedla na stoličku a nevěřila vlastním očím. Ještě ráno byli na pokraji hádky…

Všechno začalo tím, že Alena Vlastimirovna se k nim „dočasně“ nastěhovala poté, co uzavřeli lázně, kde žila poslední dva roky.

„Mami, bude to jen na pár týdnů,“ ujišťovala Tereza manžela. „Než se jim tam uvolní lůžka.“

„Pár týdnů,“ temně odpověděl Honza. „A žít s ní musím já.“

Přešlapoval v kuchyni se sevřenými pěstmi, pak najednou vydechl:
„Co kdybychom jí zaplatili penzion? Zrovna mám dostat prémie…“

„To se zbláznil?“ rozhořčila se Tereza. „Abych pak celý život slyšela, jak vlastní dcera vyhodila matku na ulici?“

Zvonění u dveří přerušilo ticho. Alena Vlastimirovna, jako vždy, přijela o hodinu dřív, „aby prozkoumala situaci“.

Od prahu začala s kontrolou:
„Terezo, drahá, vám už úplně vybledly tapety… A šatní stojan? Honzo, aspoň ty šrouby dotáhni!“

Honza odešel do koupelny bez jediného slova.

Během prvního týdne tchýně přestavěla nábytek, vyčistila kuchyň do lesku, přerovnala nádobí a… dostala se k Honzovým dokumentům.

„Aleno Vlastimirovno!“ zvyšoval hlas Honza, když nenašel potřebnou složku. „Kde jsou mé papíry?“

„Vyhodila jsem je,“ nevinně pokrčila rameny tchýně. „Byly pomačkané. Všechno jsem přendala do nových a seřadila podle abecedy!“

Honza mlčky odešel a práskl dveřmi.

Tereza se snažila soustředit na práci, ale myšlenky jí stále bloudily domů. Matka – neústupná, manžel – tvrdohlavý… A mezi nimi – ona.

Po práci ihned zamířila domů. Byt byl prázdný. Zpočátku se vyděsila. Pak ale zaslechla hlasy v garáži.

A teď seděla a nevěřila vlastním očím: ti dva, které ráno musela rozhánět, teď diskutovali o lacích a mořidlech, smáli se jako staří přátelé.

„Mami?“ zavolala nejistě.

„Aha, už je tu!“ zářila Alena Vlastimirovna. „Podívej, Honza má zlaté ruce! A já pořád reptala, stará hloupá…“

Snesla z ponku talíř s lívanečky:

„Tady, nasmažila jsem. Šla jsem se usmířit, ale pak… to přišlo samo!“

„Víš co?“ rozvášnil se Honza. „Tvoje máma tomu rozumí jako málokdo! Já si lámal hlavu, čím ten rám ošetřit, a ona mi jen řekla ‚přidej lněný olej‘, a hned to ožilo!“

„Mami?“ Tereza hleděla v údivu. „Ty přece celý život pracovala v obchodě s nábytkem…“

„No, takové hobby,“ mávla rukou Alena Vlastimirovna.

„Ale ne!“ Honza popadl malovanou truhličku. „Jen se podívej, jak dokázala zvýraznit barvu! To bych za týden nevymyslel.“

„Vy tam na vesnici máte takových pokladů víc?“ zajímal se najednou.

„No, máme půdu plnou! Komody, toaletky, police… Přijeďte se podívat!“

„Tak přijedeme!“ obrátil se k ženě. „Terezo, pojedeme v létě k mámě! Představ si, co všechno bychom mohli opravit!“

Alena Vlastimirovna zatleskala:

„Vážně? Přijdete?“

„Samozřejmě!“

Posadili se kolem stolu improvizovaně přikrytého ubrusem. Na něm stály lívanečky, konvice čaje a sklenice marmelády.

„Až dojíme, ukážu vám ještě jeden trik,“ mrkla tchýně. „Mám nápad, jak ten rám dozdobit.“

Tereza se na ně dívala, tak rozdílné, a přece tak blízké. A v srdci jí svíralo poznání: ano, stává se to… Někdy se štěstí skrývá na těch nejméně očekávaných místech – třeba v zapáchající garáži plné barev a hoblin, kde tchýně se zetěm našli společnou řeč.

A tak pochopila, že i ty největší neshody mohou přerůst v něco krásného, stačí jen najít společnou vášeň a odhodit předsudky.

Rate article
Add a comment