Staré zrcadlo aneb jak se smířili příbuzní

Dobré zprávy

Staré zrcadlo, aneb jak se snacha s tchýní usmířila

Tereza se vrátila domů pozdě. V bytě bylo podezřelé ticho. Žádný hlas manžela, ani obvyklé mumlání matky.
“Máma? Honzo?” zavolala, nahlížejíc do pokojů. Prázdno.

“Manižel je asi v dílně v garáži,” pomyslela si. “A máma… snad se urazila a odjela?”

Hodila na sebe bundu a vyšla na dvůr. Z pootevřených garážových dveří linulo se žluté světlo, ozývaly se hlasy. Vešla dovnitř a zůstala stát jako opařená.

Honza a její matka, Božena Josefa, byly zabráni do práce nad starožitným zrcadlem. Manžel natíral rám, tchýně, uvázaná v šátku a staré zástěře, něco živě vysvětlovala.

“Jen se podívej, jak ta dřevovina hraje!” obdivovala se Božena Josefa. “Tvoje práce je pravé umění, Honzo!”

“Nepřehánějte, Boženo Josefo… takhle si jenom hraju.”

“Si hraje!” odfrkla si tchýně. “To je přece skvost!”

Tereza jen tiše usedla na stoličku, nevěříc vlastním očím. Ještě ráno se málem nepohodli…

Vše začalo tím, že Božena Josefa se k nim přestěhovala “dočasně” po uzavření lázní, kde žila poslední dva roky.

“Mámo, vždyť to bude jen na pár týdnů,” uklidňovala Tereza manžela. “Než se jim uvolní místa.”

“Pár týdnů,” zachmuřeně odvětil Honza. “A žít s ní musím já.”

Chodil po kuchyni, svíraje pěsti, až najednou vydechl:
“Nechat jí třeba pronajmout pokoj? Zrovna mi má přijít odměna…”

“Zbláznil ses?” rozhořčila se Tereza. “Abych pak celý život poslouchala, jak rodná dcera vyhnala matku?”

Zvonění u dveří přerušilo ticho. Božena Josefa, jako vždy, přijela o hodinu dřív, “aby prozkoumala situaci”.

Hned od prahu začala s kontrolou:
“Terezko, zlatko, vám úplně vybledly tapety… A ta věšák? Honzo, aspoň bys utáhnul šrouby!”

Honza odešel do koupelny beze slova.

Během prvního týdne tchýně přestavěla nábytek, vycídila kuchyň do lesku, přerovnala nádobí a… dostala se k Honzovým dokumentům.

“Boženo Josefo!” zvýšil hlas Honza, když nenašel potřebnou složku. “Kde jsou moje papíry?”

“Vyhodila jsem je,” pokrčila tchýně rameny bez zloby. “Byly pomačkané. Všechno jsem dala do nových a seřadila podle abecedy!”

Honza mlčky odešel, prásknuv dveřmi.

Tereza se snažila soustředit na práci, ale myšlenky jí stále utíkaly domů. Matka neústupná, manžel tvrdohlavý… A mezi nimi ona.

Po práci zamířila rovnou domů. Byt byl prázdný. Nejprve se lekla. Pak však zaslechla hlasy v garáži.

A teď tu seděla, nevěříc vlastním očím: ti dva, které ještě ráno musela rozhánět, teď debatovali o lacích a mořidlech, smáli se jako staří přátelé.

“Mámo?” zavolala nejistě.

“Ó, přišla!” zářila Božena Josefa. “Koukej, Honza má zlaté ruce! A já pořád bručela, stará hloupá…”

Snesla z ponku talíř s lívanci:

“Tak, nasmažila jsem. Šla jsem se usmířit, a tady… objev!”

“Ty nevíš!” nadskočil Honza. “Tvá matka zná vše o starém nábytku! Já si lámal hlavu, čím ošetřit rám, a ona — ‘přidej lněný olej’, a hle, jak to zazářilo!”

“Mámo?” Tereza hleděla v úžasu. “Vždyť ty jsi celý život pracovala v oddělení nábytku…”

“Jen tak, pro zábavu,” mávla rukou Božena Josefa.

“Ale no tak!” Honza uchopil malovanou krabičku. “Jen se podívej, jak vynikla barva! Já bych na to týden nepřišel.”

“Vy tam na vesnici máte takových věcí hodně?” ožil náhle.

“Celý půdu plnou! Komody, toaletky, police… Přijeďte — uvidíte!”

“No tak pojedeme!” obrátil se k manželce. “Terezo, pojedeme v létě k mámě! Představ si, co vše bychom mohli udělat!”

Božena Josefa tleskla rukama:

“Vážně? Přijedete?”

“Určitě!”

Usedli k improvizovaně prostřenému stolu potaženému ubrusem. Na něm stály lívance, konvice s čajem, sklenice s marmeládou.

“Po jídle vám ukážu ještě jedno tajemství,” mrkla tchýně. “Mám nápad, jak ten rám dozdobit.”

Tereza na ně hleděla — tak různé, a přece tak blízké. A v hrudi ji píchlo: ano, stává se… Někdy se štěstí ukrývá na těch nejnečekanějších místech — třeba v staré garáži vonící barvou a hoblinami, kde tchýně se zetěm našli společnou řeč.

Rate article
Add a comment