Starý kufr
Eliška vyběhla na zápraží, zlobně práskla vrátky, až v kůlně začali štěkat psi. Zase se pohádala s babičkou. Pořád to samé: „Zalij záhony“, „Pomoz s kompotem“, „Neseď v telefonu“. Jako by ona, osmnáctiletá holka, neměla v létě nic lepšího na práci!
„Eliško! Vrátíš se hned!“ křikla za ní Ludmila Pavlovna. Ale vnučka už kráčela po zaprášené vesnické cestě a ani se neohlédla. Nikam zvlášť nešla, ale domů se jí vrátla ještě nechtělo.
Došla k rybníku, sedla si na břeh a dívala se, jak slunce pomalu zapadá za les. Vnitřně ji dusila všechna ta křivda: na rodiče, kteří odjeli za prací do Německa a nechali ji samotnou; na babičku, která ji místo toho, aby ji pustila do města, zatáhla do této zapadlé dědiny. Eliška už se dostala na vysokou, před sebou nový život – a tady se tu paří s marmeládovými sklenicemi ve sklepě.
Následující ráno zaťukala babička na její dveře:
„Eliško, pomůžeš mi? Musíme odnést sklenice do sklepa. Sama po těch schodech nedolezu.“
S nechutí Eliška vstala, umyla se a šla. Sklenice byly těžké a schody staré. Nosila je po několika. Při posledním výstupu si v koutě sklepa všimla zaprášeného, ošoupaného kufru.
„Babi, co je to za kufr v rohu?“
„Nemám tušení… Pravděpodobně ho tam nechal tvůj děda. Od té doby, co zemřel, jsem do sklepa nešla.“
Zvědavost Elišku pohltila. Bez ohledu na babiččino reptání vytáhla kufr na světlo. Látka byla ošoupaná, zámek rezavý.
„Nech tu špínu být,“ zamumlala Ludmila Pavlovna. „Kdo ví, co tam je.“
Ale Eliška už hrabala v starých košilích, fotkách a nějakých poznámkách. Na samém dně ležela úkledná obálka. Bylo na ní napsáno: „Pro Katku. Odpustit a pochopit.“ Rukopis byl jasný – dědův.
„Smím?“ zeptala se vnučka a podívala se na babičku.
Ta přikývla. Eliška začala číst. Dopis byl dojemný. Děda Jaroslav v něm prosil jakousi Katku o odpuštění. Psal o tom, jak ji miloval a jak všechno zničil nedůvěrou. Datum bylo z roku 1969. Babička zbledla.
„To je… rok po naší svatbě,“ zašeptala.
„Možná bychom to neměly rozvířit,“ tiše řekla Eliška.
„Ne. Teď musím to vědět všechno. Kde je to místo, o kterém psal, že tam zničil její sny?“
Pozdě večer požádala babička vnučku, aby našla jízdenky do města nedaleko Pardubic.
„Prostě to udělej. Musím tu ulici vidět.“
Následující den jely spolu vlakem. Cesta byla dlouhá a celou ji babička vyprávěla. O mládí, o tom, jak potkala Jaroslava, jak si ho vzala z lásky. A přesto v ní vždycky hluboko uvnitř byla stínová pochybnost, že jí nikdy zcela nepatřil.
Když přijely, zavolaly si taxi a jely na adresu z dopisu. Dům byl dřevěný, úhledný. Zatímco stály u branky, zezadu se ozval hlas:
„Hledáte mě? Jsem z pensijaku.“
Otočily se. Před nimi stála žena kolem osmdesáti, vitální, s jasnýma očima.
„Dobrý den. Promiňte, neznáte náhodou Kateřinu Novákovou?“ zeptala se Ludmila Pavlovna.
„To je moje dcera,“ usmála se stařenka. „Ale už dávno žije v Brně.“
„A Jaroslava Dvořáka znáte? Jsem jeho vdova…“
Žena je pozvala do domu. Představila se jako babička Anna. Vyprávěla, že Jaroslav zde kdysi sloužil. Katka, její dcera, pracovala v jednotce jako zdravotní sestra. Byli zamilovaní, chystali se vzít, ale někdo rozšířil lež, že Katka mu zahýbá. Jaroslav tomu uvědil – a odešel. Katka mu nedokázala odpustit, ale pořád ho milovala. O dva roky později se chystala vdát. Měsíc před svatbou přišel dopis od Jaroslava. Ale matka, babička Anna, ho otevřela, proDoma, když si Ludmila Pavlovna ustlala, konečně cítila, že minulost může nechat odejít, a pevně sevřela vnoučku za ruku.