Stala jsem služkou
Když se Ludmila rozhodla vdát, její syn Tomáš a snacha Barbora byli jako omámení tou zprávou a nevěděli, jak se tvářit. V kuchyni se míhají hrnky, Tomáš zírá do šálku čaje, Barbora poklepává prsty na stůl.
Maminko, opravdu chceš v tomto věku úplně změnit život? ptá se Barbora a v očích jí plují rybníky nejistoty.
Mami, proč najednou takové radikální rozhodnutí? škube rameny Tomáš. Chápu, že jsi už věčnost sama, vlastně jsi mě vychovávala sama skoro celý život, ale teď se vdávat to zní trochu bláznivě.
Jste mladí, proto tomu nerozumíte, Ludmila zamává šálkem, jako by chtěla zamíchat budoucnost. Je mi šedesát tři let, nikdo neví, kolik nám zbývá času. Ale mám právo tu dobu strávit s někým, koho mám ráda.
Ale proč spěchat na matriku? snaží se Tomáš rozumně, uši se mu roztahují do stran. Toho Pavla znáš sotva pár měsíců a hned chceš všechno obrátit vzhůru nohama.
V našem věku není čas na čekání, Ludmila vyslovuje pomalu, jako by počítala vteřiny. Co bych ještě měla zjišťovat: je o dva roky starší, žije s dcerou a jejím mužem v prostorném bytě, má pěkný důchod, vlastní chalupu u České Skalice.
Kde vůbec budete bydlet? nechápe Tomáš, jeho hlas se klikatí jako řeka. Jsme tu všichni spolu, na dalšího člověka není místo.
Nebojte, Pavel nehodlá zabírat vaše metry, přestěhuji se k němu, říká Ludmila s hlavou plnou letních bouří. Byt má dost velký, s jeho dcerou Simonou jsme si sedly, jsme dospělí, určitě nehrozí žádné hátky.
Tomáš si hryže ret, Barbora ho chlácholí jako jelení mléko.
Možná jsme jen sobečtí, zamýšlí se Barbora. Je nám pohodlné, že tvoje maminka nám pomáhá, hlídá Elišku. Ale ona má právo žít svůj vlastní život. Když tu příležitost má, neměli bychom jí bránit.
Jen ať bydlí, ale proč svatba? kroutí Tomáš hlavou. Ještě nám tu chybí nevěsta v bílém a svatební soutěže.
Jsou stará generace, možná jim to tak dodá klid, hledá Barbora logiku na dně cukřenky.
Nakonec se Ludmila provdala za Pavla, kterého náhodou potkala v tramvaji, a zanedlouho se přestěhovala do jeho bytu na Vinohradech. Nejdřív bylo všechno jako v pohádkovém údolí rodina ji brala mezi sebe, Pavel byl slušný, Ludmila několikrát za večer cítila, že má konečně právo na štěstí, slunce jí vstávalo za oknem. Ale brzy se začaly dít zvláštní věci
Mohla bys večer udělat svíčkovou? ptá se Simona a v očích jí tančí zamračené stíny. Já bych to zvládla, ale v práci je kopec úkolů, na nic nemám čas, ty máš přece volno.
Ludmila pochopila ten šepot mezi řádky a ujala se kuchyně. Brzy přidala nákupy, úklid, praní, občas i výlety na chalupu s Pavlem.
Když jsme manželé, chalupa je společná, ohlašuje Pavel s výrazem hráče šachu. Simona s Martinem nestíhají, Hanička je ještě malá, budeme se o to starat sami.
Ludmila neprotestuje, líbí se jí být částí nové, spletité rodiny, kde se všechno váže na pomoc a dobrou vůli. První manžel byl lenoch, liška v kapse, nakonec utekl, když bylo Tomášovi deset, a dvacet let se po něm slehla zem. Teď je všechno jinak, práci bere, jako by hrála mariáš a unavená není podrážděná.
Mámo, jaká z tebe bude zahradnice? pokouší se Tomáš o humor. Po každé cestě máš tlak jako barometr, stojí ti to za to?
Stojí, baví mě to, Ludmila svým hlasem hladí stromy. Až s Pavlem sklidíme úrodu, dostanete plné bedny, nebojte.
Tomáš má vtíravý pocit v žaludku, protože za několik měsíců je nikdo nepozval ani na čaj. Sami Pavla zvali, pořád prý “nemá čas, nevyšlo to”. Přestali se vtírat, přijali fakt, že nová rodina nechce moc navazovat vztahy. Hlavní bylo pro ně vědět, že maminka je spokojená.
Počáteční radost Ludmily byla jako třešňová zahrada, vše jí připadalo snadné. Jen její povinnosti se kupily Pavel se na chalupě vždy chytne za záda nebo křečovitě lomí rukama.
Zase segedín? rýpne si Martin, Simonin muž. Včera byl, dnes snad něco jiného.
Nestačila jsem nic nového, a ani do obchodu jsem se nedostala, vymlouvá se Ludmila. Prala jsem záclony, věšela je zpět, hlava mi šumí, byla jsem i v posteli si odpočinout.
Chápu, ale segedín už nemůžu, odstrčí talíř Martin.
Zítra nám Ludmilka udělá oběd jako z pohádky, hned přihazuje Pavel.
A tak Ludmila celý den stála v kuchyni, večer vše zmizelo ve vteřině. Pak zase uklízela, a kolotoč se nikdy nezastavil. Simonina nespokojenost sílila s každou večeří, a Pavel, ve svých snech i bdění, stál na jejich straně a Ludmilu stavěl do role viníka.
Nejsem dívka, taky se unavím, nerozumím, proč všechno musím dělat jenom já! prudce vyletí Ludmila při další výměně názorů.
Jsi moje žena, máš dbát na pořádek, připomínal Pavel jako tkalcovský stav.
Jako žena bych přece měla mít i práva, Ludmila začne brečet do polštáře.
Pak se zklidnila, kroužila kolem rodiny jako včela kolem květu, snažila se udržet hezkou atmosféru. Ale jednoho dne jí došla síla. Simona s Martinem mířili na oslavu ke známým a chtěli, aby dcerku Haničku nechali Ludmile.
Ať je malá s dědečkem, nebo s vámi, protože já dnes jdu k své vnučce na narozeniny, rozhodně prohlašuje Ludmila.
Proč bychom se měli přizpůsobovat zrovna vám? vybuchla Simona.
Nemusíte, ale já taky nejsem povinna, s klidem odpovídá Ludmila. Oslava je u mé vnučky, říkala jsem vám to už v úterý. Ignorovali jste to, ještě mi chcete zabránit odejít.
Tohle se nedělá, Pavel zrudl jako kachna na víně. Simona má plány, a tvá vnučka je malá, klidně ji popřej zítra.
Klidně můžeme jít všichni ke mně, nebo zůstaň s vnučkou ty, trvá si na svém Ludmila.
Já věděla, že z té svatby nebude nic dobrého, zasyčí Simona. Vaří průměrně, uklízí nedůsledně, myslí jen na sebe.
Po všem, co jsem tu udělala, si to myslíš? ptá se Ludmila Pavla. Řekni pravdu, hledal jsi ženu, nebo služku, která tu bude za každých okolností?
Jsi teď nespravedlivá, chceš ze mě dělat viníka, bliká očima Pavel.
Ptám se jasně a chci odpověď, nevzdává se Ludmila.
Když tak mluvíš, dělej si, co myslíš. U mě doma takový přístup nevedeme, prohlásil Pavel slavnostně.
Tak já dávám výpověď, Ludmila si sbalila věci do velké igelitky.
Přijmete zpátky nešikovnou babičku? nese tašku a dárek pro vnučku. Byla jsem vdána, vrátila se, už se mi nechce, jen mi řekněte: přijmete mě?
Jasně, Tomáš s Barborou k ní běží jako srnky do lesa. Tvoje pokoj čeká a jsme rádi, že jsi doma.
Opravdu vás to těší? pokouší se vydechnout Ludmila.
Jak se jinak radují lidi, kteří mají rodinu? diví se Barbora.
A tehdy Ludmila věděla, že není služka. Doma pomáhala, občas starala o Elišku, ale Tomáš s Barborou nikdy nebyli drzí, neskákali jí po hlavě. Tam byla prostě máma, babička, tchyně, členka rodiny a už nikdy služkou. Ludmila se vrátila domů, podala oficiální žádost o rozvod a snažila se zapomenout na ten podivný sen, co jí život servíroval mezi regály starých hrnců.