Před dvěma lety jsem si začal balit kufr. Svůj a dceřin. Do auta jsem nainstaloval dětskou autosedačku a vzal jsem s sebou malý ohřívač. Vyrazil jsem do pražského soudu, kde jsem si měl převzít rozhodnutí o péči.
O pár hodin později jsem byl na cestě do pokoje svého syna. Byl to den, kdy jsme se měli znovu setkat. Celý týden jsem každý den řídil šestadvacet kilometrů do jedné strany, abych ho mohl vidět, a pak jsem se vracel domů. Týden se zdál být nekonečný.
Tehdy byl opravdu maličký. Občas jsem položil Jáchyma na bříško a snil jsem o tom, že by mohl být můj. Jako kdyby opravdu byl. Možná si to myslel i on. V těch chvílích byl klidný, tichý.
Ti, kteří adoptovali děti, tomu říkají Den čápa. Když do rodiny přijde nový, dlouho očekávaný člen, všichni jsou šťastní. Rodiče cítí smysl života a dítě dostává rodiče. Má naději na normální život.
Mně samotnému trvalo několik měsíců, než jsem svou dceru dokázal přijmout opravdu za vlastní, přiznat si ji srdcem. U syna to bylo o poznání rychlejší. Místo v mém srdci pro něj vzniklo téměř okamžitě. A stejně tak místo v mém bytě. Dodnes nechápu, jak jeho máma dokázala se ho vzdát, jak mohla učinit takové rozhodnutí? Ani se na něj nepodívala. Kdyby na něj aspoň jednou jen pohlédla, možná by všechno bylo jinak. Nedalo se ho nemilovat. Bylo mu asi souzeno být u mě. A já u něj.
Jáchyma nazývám svým zázračným dítětem. Je to kluk s charismatem. Ať roste šťastně. Můj Jáchym. Mám tu čest být tvým otcem.