Před dvěma lety jsem začala balit kufr. Můj a mého dítěte. Namontovala jsem dětskou autosedačku do škodovky. Ze sklepa jsem vzala malý elektrický radiátor. Jela jsem až ke krajskému soudu v Brně, abych si vyzvedla schválení opatrovnictví.
Za pár hodin už jsem byla na cestě do pokojíčku mého syna. Byl to zvláštní den návratu. Celý týden jsem jezdila šedesát kilometrů tam a šedesát zpátky, jen abych ho mohla uvidět, a vracela jsem se vždy pozdě večer. Byl to dlouhý týden, natažený jako tankování octa ve snu.
Byl tehdy maličký, neuvěřitelně křehký. Kládávala jsem Denise na bříško a v duchu jsem si představovala, že je stále součástí mě, že je můj vlastní. Říkám si, že možná i on to cítil stejně. V těch chvílích pod lampou byl tichý a pokojný, jakoby svět venku neexistoval.
Rodiče, kteří přijali děti, tomu dni říkají Den čápa. Když do rodiny přiletí nový obyvatel, kterého dlouho čekali, každý se začne usmívat. Rodiče získají smysl života a dítě dostane šanci. Naději na obyčejné dětství.
Mně trvalo měsíce, než jsem přijala dceru jako svou než mi srostla srdcem i myslí. U syna to šlo daleko rychleji, místo pro něj ve mně klíčilo rychle jako houby po dešti. A stejně tak mu narůstal prostor i v našem bytě. Ještě teď nechápu, jak mohla jeho matka učinit to rozhodnutí odejít a neohlédnout se zpět? Ani jednou se na svého syna nepodívala. Říkám si, že kdyby to udělala, všechno mohlo být jinak. Nešlo ho nelíbat pohledem. Možná už zkrátka patřil mně. Byli jsme určeni jeden pro druhého.
Já mu v duchu říkám zázračné dítě. Má zvláštní charisma. Ať už roste šťastně. Můj Denisi. Mám to veliké štěstí být tvojí mámou.