Věra hořce plakala a tiše si pro sebe mumlala:
– Co teď, maminko? Bože, jaká hanba… Celá vesnice si bude povídat a smát se, že ženich na svatbu nepřijel.
Radši bych se propadla do země, než se lidem podívat do očí.
– Neplač, Věrko, nějak to bude, – uklidňovala matka dceru jak mohla, přičemž jí v hlavě vířily různé myšlenky. Později ji osvítil nápad.
– Petře! – zavolala na souseda. – Pojďme k rannímu vlaku na nádraží.
– Žádný problém, – odpověděl soused – Pro tebe, Naděžo Fedorová, klidně i hvězdu z nebe.
Žena hlasitě práskla předními dveřmi auta a pohodlně se usadila.
– Teď půjdeme hledat ženicha pro mou Věrku, – prohlásila zcela vážně.
Petr na ni ohromeně pohlédl:
– Ty žertuješ? Myslíš, že se najde dobrovolník?
– A proč ne? Dostatečně mu zaplatím, peníze mají rádi všichni.
Naděžda Fedorová sebevědomě kráčela na peron k právě příchozímu vlaku. Přišla ke dvěma hezkým mladíkům, vyměnila s nimi pár slov a za chvíli je už vedla k Petrově autu.
– Petře, jedeme do obchodu, – řekla.
– Koupíme obleky pro ženicha a jeho svědka.
– A má doklady? – usmál se Petr.
– Všechno je v pořádku! – vyhrkla Naděžda Fedorová.
– Toto je můj budoucí zeť Evžen a jeho svědek Václav.
– Jen se podívejte, ženich už je tady! – volali hosté. – Hurá! Konečně!
Věra radostně vybíhla ze dveří a zůstala stát na místě: z Petrového auta vystoupili pro ni zcela neznámí mladíci. Maminka ji objala a odvedla za auto:
– To je Evžen. Buď si ho teď vezmeš, a za čas se tiše rozvedete, nebo tě bude hanba a klepy provázet celý život. Rychle se rozhodni.
Věra ani slovo neřekla, jen kývla hlavou a za chvíli jí na zaplakané tváři zazářil úsměv.
Svatba se vydařila, slavilo se až do rána celou vesnicí. Evžen se okamžitě vžil do své role, že byla Věra v šoku. Když se hosté konečně rozešli do svých domovů, Věra podala ruku Evženovi a ohromená něžností, s níž pronesla své „Děkuji, moc jsi mě zachránil.“ A k těmto slovům s vážným tónem dodala:
– Neboj, rozloučíme se velmi rychle.
– Já ale neplánuji rozchod, – řekl rozhodně Evžen.
– Naopak, chci tě lépe poznat.
Tohle Věra opravdu nečekala.
– No tedy! No páni! – odpověděla.
– Jeden sliboval věčnou lásku a zmizel, a úplně cizí člověk chce se mnou žít…
– Jak to myslíš „cizí“? – řekl s dotčením Evžen.
– Hned jsi mi padla do oka, Věro.
– Ale ty… – rozhněvaně křikla nevěsta, ale mladík ji přerušil.
– Od dneška jsem tvůj manžel. Víš, má maminka se celý život obávala, že se nikdy neožením a nenajdu svou osudovou lásku, a já jí vždy říkal, že si mě moje osudová láska sama najde. Jak vidíš, stalo se. Myslíš, že se tak snadno vzdám? Nemusíš odpovídat hned, nejdřív se dobře zamysli.
A Věrka přemýšlela. Přemýšlela dalších téměř 25 let, během kterých vychovali s Evženem tři děti a žijí spolu šťastně. A Naděžda Fedorová stále nemůže uvěřit tomu, že možná hanba pro celou vesnici se pro její dceru proměnila ve štěstí na celý život.