Děkuji Pánu, že mi dal dítě
Nemít děti a všichni kolem mít děti je někdy deprimující. Zvlášť když je vám právě čtyřicet. Víte, že už nemládnete a že pokud se to nestane teď, nemusí se to stát nikdy. A když se ten zázrak stane jen tak, z ničeho nic, cítíte se tak šťastní, že nenacházíte slova, kterými byste poděkovali.
Rok po tom zázraku se mi stále nechce věřit, že se to stalo.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu muset bojovat o to, abych se stala matkou. Ale tady to přišlo samo.
Ať už kvůli roztržitosti, nebo pýše z mé strany, jsem si těsně před čtyřicítkou vzpomněla, že čas běží. Ani tehdy jsem věci nebrala vážně.
Říkala jsem si: No a co, ono se to stane! Udělám si testy, procedury, in vitro jako poslední možnost…
No a taky jsem to udělala.
A lékař, kterého jsem si vybrala po vřelém doporučení od kamarádky, mě při druhé schůzce uvrhl do naprosté deprese. Ukázalo se, že mi zbylo malé množství vajíček, u kterých nebyla žádná záruka, jak jsou dobrá – tedy zda mohou být oplodněna.
Trvalo mi týden, než jsem si uvědomila a přijala to, co mi žena v bílém plášti bez velkých-velkých obřadů sdělila. Po smutku a sebelítosti přišla na řadu odvaha a optimismus.
Přinutila jsem se usmívat a dívat se na věci moudřeji. Byla jsem relativně zdravá, měla jsem muže, který mě miloval (jak dlouho?), práci, kterou jsem zbožňovala, přátele, kterým jsem věřila.
Vždycky existuje nějaké řešení, říkala jsem si a dívala se novým směrem. A ono bylo: nová klinika, nový lékař a naděje, že právě oni mi splní můj sen.
Tým byl milý, všechno šlo rychle – nová vyšetření, první kroky k zákrokům. Měla jsem pocit, že se vše podaří. Možná ne napoprvé nebo napodruhé, ale stane se to.
První inseminace byla zajímavá zkušenost.
Je zvláštní vědět, že tak ceněný akt, jako je početí, se může odehrát v bílé místnosti s několika málo nástroji a po zásahu lidí v modrých zástěrách.
Když jsem po zákroku ležela na gynekologickém křesle, představovala jsem si, jak se manželovy spermie setkávají s mým vajíčkem, seznamují se a konají zázraky odvahy.
Možná to zní bláznivě, ale dokonce jsem s nimi mluvila.
Výsledek byl negativní, což znamenalo, že nejsem těhotná. Přišlo zklamání, ale opravdu nebylo velké, protože jak jsem vám řekla, očekávala jsem, že se něco stane, ale ne hned.
Tak jsem statečně chvíli počkala a udělali jsme druhou inseminaci. A to se ukázalo jako neúspěšné. Bohužel se blížily prázdniny a my se chystali cestovat.
Rozhodla jsem se, že by nebylo vhodné podstupovat další zákrok zrovna o Vánocích, a tak jsem se uklidnila a začala být aktivní.
Vánoce jsme strávili s manželem na venkově. Klid, pohoda, zdravé jídlo – palačinky, katýnky, koláče a řízky. Bála jsem se, že ztloustnu a nevejdu se do oblečení.
Jednoho rána, druhý den Vánoc, jsme se trochu pomazlili. Bylo tak příjemné nemuset brzy vstávat… A hned u snídaně se přivítat s domácími dobrotami!
Když jsme se vrátili domů, čekala jsem, až mi přijde menstruace, abych se mohla objednat na další ošetření. Ale ten měl zpoždění. Den, dva, pak pět. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla být těhotná. Zpoždění jsem přičítala spíše změnám počasí – bylo nezvykle teplo.
Osmý den jsem si udělala test. A ve chvíli, kdy jsem uviděla dvě tečky, jsem se cítila nejšťastnějším člověkem na světě. Opravdu.
Zůstala jsem bez dechu.
Drobné domácí problémy, nedorozumění, hádky, problémy v práci.
Všechno bylo tak nějak bezvýznamné a nedůležité.
A teď, o rok později, stále nemohu uvěřit, že jsem dokázala zachovat sebe i svou rodinu, překonat bolest, abych si mohla užívat nezměrného štěstí být rodičem, očekávat, že uslyším sladké „mami“ od svého malého pokladu.
Mohu jen poděkovat tomu nahoře, kdo ve mě věřil a obdařil mě dítětem.
Jediné, co si přeji, je být dobrou matkou – snažím se o to každý den.
