Ostrouhala dotěrnou švagrovou
„Maminka potvrdila, že mají rezervaci v restauraci,“ řekla Petra, aniž by si všímala napjatého tónu ve hlase Jany. „A co se týče peněz, s Pavlem jste už vše poslali?“
Jana mlčela několik sekund, snažila se najít správná slova, ale Petra už pokračovala:
„Ta částka není nijak velká, upřímně jsem myslela, že přidám něco ze svého, ale víte, s mými výdaji… děláme to přece pro maminku, chápete.“
„Počkej,“ přerušila ji Jana konečně a snažila se zachovat klid. „Tohle jsme si nedomluvili. Pavel mi nic neřekl.“
„Ale no tak, znáš ho, on všechno pořád zapomíná,“ Petra se zasmála, jako by to bylo něco obvyklého. „Řekla jsem mu, že to bude kolem čtyřiceti. To je přeci adekvátní částka, ne?“
Slova zněla, jako by rozhodnutí už bylo dávno učiněno a jakýkoli odpor byl zbytečný. Jana stiskla telefon pevněji, jak se v ní hromadila frustrace.
„Čtyřicet tisíc?“ zopakovala pomalu, téměř šeptem.
„Ano, to jsem dokonce vyjednala slevu! Jsou tam koláčky, večeře, uvidíte to sami. Mamka bude nadšená. Už jsem dala zálohu. Pavel říkal, že všechno pošlete.“
Petra zavěsila, aniž by čekala na odpověď.
Jana zůstala sedět a hleděla na telefon. V krku jí uvázl nepříjemný knedlík a hlavou jí vířila jediná myšlenka: „Zase je to jednostranná hra.“
***
Večer v kuchyni vzduch jakoby křičel napětím. Pavel otevřel lednici, vytáhl láhev piva a aniž by se na Janu podíval, zamumlal:
„Péťa říkala, že jsi proti tomu poslat peníze na restauraci.“
Jana ztuhla.
„Proti? To ona takhle řekla?“ Vstala ze židle, snažila se ovládnout. „Neodmítala jsem nic. Nevěděla jsem nic, dokud nezavolala a nesdělila mi to jako hotovou věc.“
Pavel se otočil a zamračil se.
„No tak, ale ona to dělá pro naši mamku. Ne každoročně slaví kulatiny.“
„A není to nic, že to udělala na náš účet? Čtyřicet, Pavle!“ Jana se držela, aby nekřičela. „Čtyřicet tisíc! To je normální?“
Pavel pokrčil rameny a odvrátil pohled.
„Je to přece mamka. Co chceš? Péťa to zorganizovala skvěle.“
Jana ironicky odfrkla.
„Jo, skvělá organizace, ale za cizí peníze to jde snadno. A víš, Pavle, nerozumím, proč jsi to jen tak přijal. Bavili jsme se o tom? Ne. Ona rozhodla, ty jen přikývl.“
„No tak přestaň.“ Pavel mávl rukou a vzal si sklenku. „Ona se snaží jak to jde.“
„Pro koho? Pro nás? Pro mamku? Nebo pro sebe?“ Jana zvýšila hlas, ale ihned jej snížila, aby nevzbudila syna. „Pavle, už nemohu dál. Ona má jen: ‚Dejte, převeďte, zaplaťte.‘ A pak zmizí, jako by se nic nestalo.“
Ztěžka mlčel a pozoroval obsah své sklenky.
„Co mám říct? Ona prostě taková je. Chceš si s ní promluvit?“
„Už jsem to udělala,“ řekla Jana tvrdě. „A víš, co mi řekla? Že je to naše povinnost.“
„A co jsi čekala? Ona toho má víc na bedrech. Možná má složitější život než my.“
„Ona toho má víc?“ Jana to už nevydržela. „Pavle, ona jenom využívá lidi kolem sebe. A ty jí přitom pomáháš!“
Rozhovor skončil ve slepé uličce. Pavel pokrčil rameny, něco nesrozumitelně zamumlal a odešel do pokoje, zatímco Jana zůstala se svými myšlenkami.
***
Další ráno začalo nečekaným telefonem. Jana neochotně odpověděla.
„Jano, ahoj! Máš chvilku?“ Petra zněla překvapivě vesele.
„Poslouchám,“ odpověděla Jana suše, připravena na další „požadavek“.
„Poslouchej, potřebuji pomoc. Začala jsem s jednou sousedkou malý projekt. Internetový obchod, no víš, jaké jsou dnes možnosti. Potřebovala bych něco zaplatit a momentálně jsem na mizině. Napadlo mě, jestli bys mi nemohla půjčit svou kartu. Jen na pár dní.“
Jana na okamžik ztuhla, snažila se vše pochopit.
„Petro,“ její hlas se stal pevnější, „to myslíš vážně? Moji kartu?“
„Ano! Co je na tom? Víš, že jsem opatrná. Vše spočítám, vše vrátím, nic navíc neutratím.“
„Ne. To se nedá řešit.“
Na druhém konci telefonu se rozhostilo ticho.
„Nerozumím,“ hlas Petry už nezněl tak sebejistě. „To je přece jen karta. Proč mi ji nechceš dát?“
„Protože si vážím svého klidu. A své karty.“
„Jano, ty mi nevěříš? Jsme přece rodina.“
Jana se ovládala, aby neřekla víc.
„Petro, končím. Mám práci.“
Zavěsila s pocitem úlevy, ale i hněvu. Petra opět překročila všechny meze.
Večer, když se Pavel vrátil z práce, Jana už věděla, že ten rozhovor nebude snadný.
„Pavle,“ začala klidně, „tvá sestra zase volala.“
Sundal si boty, vědomě se vyhýbaje jejímu pohledu.
„A?“
„Chtěla kartu. Moji. Na nějaký svůj projekt.“
Pavel se zastavil a překvapeně na ni pohlédl.
„A co jsi řekla?“
„Že ne, samozřejmě.“
„A proč jsi jí nemohla prostě pomoct?“ Odpověděl tvrdě. „Vždyť je to Petra.“
Jana pomalu vydechla, snažila se nevzplanout.
„Pavle, je to snad rodinný zvyk – nerozlišovat mezi prosbou a drzostí? Neumí si to zařídit sama?“
„Jano, nechtěla přece miliony. Ty to vždycky tak zkomplikuješ.“
Podívala se na něj s nedůvěrou.
„Zkomplikuju? Já? Opravdu si myslíš, že to takhle může pokračovat věčně?“
Pavel mlčel, pak zamumlal:
„Potřebovala jen pomoc, to je vše.“
„Jo, a pak zmizí, a my zůstáváme uklízet následky.“
Mávl rukou, odvrátil se a odešel do pokoje.
Jana seděla u kuchyňského stolu a cítila, jak se něco uvnitř ní definitivně zlomilo. Už to nemohla dál snášet. Petra nejen narušovala jejich život – ničila ho.
Celý večer Jana přemýšlela o tom, jak tomu všemu udělat konec. V hlavě jí zrál plán: poklidný, rozumný a, co je hlavní, konečný.
***
Příští týden je pozvali k Pavlovým příbuzným. Přišli téměř všichni: babičky, strýcové, tety, bratři a sestry z druhého kolene. Petra, jako obvykle, byla ve středu pozornosti. Hlasitě vyprávěla, jak „investuje do budoucnosti“. Jana sledovala tuhle komedii klidně, téměř lhostejně.
Pavel seděl vedle ní, očividně nervózní, jako by tušil, že se stane něco nepříjemného.
„Ano,“ pokračovala Petra ke všem, „se sousedkou spouštíme parádní projekt. Děláme vše za své, pracujeme na tom, víte, jak je to teď složité.“
Jana se odkašlala, aby upoutala pozornost.
„Petro, ale co to, že ve svém projektu používáš cizí peníze?“
Všichni u stolu ztuhli. Petra napoprvé nepochopila, že to směřuje k ní.
„Co tím myslíš?“ její hlas zněl napjatě.
„Požádala jsi mě o kartu na ‚dočasné výdaje‘. A navíc ti Pavel dal peníze na opravu auta. Mimochodem, ty jsi mu ty peníze vrátila?“
Petra zčervenala.
„No, to jsou maličkosti. Proč to vytahovat na povrch?“
Jana nepolevovala.
„To nejsou maličkosti, když se pořád snažíš žít na účet ostatních.“
„Nerozumím, proč jsi tak zlá,“ snažila se Petra usmívat, ale vypadala nejistě. „Jsme přece rodina.“
„Rodina?“ Jana pozvedla obočí. „Tohle není rodina, Petra. Co je to za rodinu, když si bereš a nevracíš, a pak se ještě urážíš, když ti někdo řekne ne?“
Všichni u stolu mlčeli. Pavel něco chtěl říct, ale Jana ho zastavila.
„Ne, Pavle. Dost už jejího krytí. My jsme už na ni vyčerpali spoustu peněz a nervů. A teď ať vysvětlí, proč chce moji kartu.“
Petra vyskočila ze židle, sevřela pěsti.
„Jsi jen závistivá, Jano! Já se snažím pro všechny a ty jenom sedíš a počítáš drobné.“
„Závistivá?“ Jana se usmála. „To, že ještě přetahuješ všechny? To mi radosti vážně nepřináší.“
Petra třískla do stolu a vyběhla z místnosti.
Pavel vstal a podíval se na Janu s bolestí v očích.
„Proč jsi to udělala? Je to přece moje sestra.“
„A proč jí to dovoluješ?“ Jana opáčila a nepouštěla ho pohledem.
Neřekl nic, jen zakroutil hlavou a odešel za Petrou.
Jana pochopila, že dosáhla svého: pravda vyšla najevo. Ale to nepřipomínalo vítězství, spíše porážku. Ostatní mlčeli a vyhýbali se jejímu pohledu.
Večer se Pavel nevrátil domů. Napsal jen krátkou zprávu: „Potřebuji čas, abych si to vše promyslel.“
Jana seděla na gauči. Věděla, že jednala správně, ale něco uvnitř odmítalo považovat to za úspěch.