Srdce rodiče: Příběh ze života

Dobré zprávy

Děkuji vám všem za lajky, za komentáře a za dary i za těch pět kočičích společníků, co mi pomáhají psát. Sdílejte, prosím, příběhy, které se vám líbí, i na sociálních sítích, autorovi to udělá radost!

Co je to za zamračený ráno? Ani se neusmíváš, pojďme si něco dát k snídani.

Muž vstal do kuchyně ospalý, celý den volna konečně. Na plotně syčela volská oka s slaninou, zatímco Jana nalévala čaj. Šplouchla mu na talíř skoro polovinu vajíček a přihodila chleba Jez, použij vidličku!

Něco jsem udělal špatně, Vendulo? zeptal se tiše Jaroslav.

Udělal, to jsme oba udělali, děti jsme nevychovali, odpověděla Jana a pustila se do jídla beze slasti.

Děti už vyrostly, my jsme se o sebe skoro zapomněli, když jsme je vychovávali. Byly časy, kdy jsme je podporovali, ale kdo nás teď podpoří, i jen slovy? Vždycky mají problémy jednou je nudí, jindy jim chybí peníze. A Tomáš i Vendula jenom stěžují.

Odkud to bereš?

Jaroslav už dokořil volskou oko, namazával čerstvý krajíc máslem a na něj povaloval džem.

Tohle máš snad dobře, oni mi to jenom posílají, matky. Včera chtěl Tomáš se svou rodinou jít na bowling, chtěl peníze do výplaty, a já se naštvala a nedala mu. Rozčilený, a pak mi zavolala Vendula její zpěvácká kariéra nevyjela, nálada je hrozná. Jo, zpívat je fajn, ale třeba i pracovat ona chce vydělávat zpěvem a nejde to. Ne každému to jde, tak to už je čas jít na normální práci! Navíc byli Tomáš a já kamarádi už od dětství, a teď se zdá, že spolu vůbec nemluví.

Jana odsunula studenou volskou oko a popila čaj.

Nebuď taková, všechno se spraví. My jsme byli mladí, vzpomeň si snažil se ji uklidnit Jaroslav, ale ona se jen víc vymrštila.

Copak to říkáš, Arko? Vzpomeň si! Žili jsme po svých možnostech a byli spokojení! Když se narodil Tomáš, radost neznámá. Kočár a postýlku mi podala kamarádka, sestra přinesla přebalovací podložky, kalhotky od staršího syna. Všechno použité, ale jako nové děti rychle rostou. A když jsme si koupili Škodu Octavia, byli jsme na světě! Postavili jsme si u domu kamennou houpačku a cítili se jako boháčové! A když naši děti nepřijeli do zahraničí, mysleli jsme, že se jim život nepodařil. Ale co jsme je učili?

Doby se změnily, lákadel je víc, a oni jsou mladí počkejte, pochopí to.

No jo, ať už je pozdě nebo ne, všechno spálí za honbou za bohatstvím, a život letí, Jaroslave. Když se podívám do zrcadla, co to je? Já už jsem babička. A ty už jsi dědeček

Telefon zazvonil, šlo o Tomáše.

No tak, zase něco, řekla Jana, zvedla sluchátko a oči se jí rozšířily. Vyskočila.

Jaroslave, obleč se rychle, Tomáš je v nemocnici, soused mu volal ze sítě.

Co se stalo? Jaroslav také vyskočil a šel sbalit se v rychlosti.

Nerozumím, po ruce mu poletěla bruska kotouč se rozpadl a řezal. Snaží se mu přišít ruku, snad to zvládnou, ale co když zůstane bez ruky! Jedeme hned.

Oba se nasypali do oblečení, už nejsou úplně staří, ale už rozhodně nemládí rodiče s úzkostlivýma očima. Vyrazili, zapomněli na všechno, jen na syna

Během běhu zavolala Vendula: Mami, přijdu k vám na oběd, ok?

Přijď, dcerko, snad se vrátíme dřív vykřikla Jana, ani nedotáhla odpověď, a běžela za Jaroslavem k autobusové zastávce

V nemocnici je hned uklidnili, ruku zachránili, ale dovnitř ke synovi nepustili.

Dokud mě nepustí, neodejdu, budu čekat Jana usedla v hale, Jaroslav vedle ní.

Najednou do nemocnice vběhla Vendula a vyběhla k nim:

Mami, proč jste tak smutní? Všechno je v pořádku, Tomáš včera dostal brigádu, opravil auto. Něco se nepovídalo, tak si vyřízl šrouby a poškrábal. Opravili ho, prsty se hýbou, mami, vypadáte strašně, ale je to v pohodě!

Odkud to víš? jen tak vydechla Jana.

My s Tomášem si často píšeme, taky s jeho manželkou Lenkou. Navzájem si pomáháme, co?

Mysleli jsme, že se už vůbec nevidíte, proč jste nám nic neřekli vysvětlil Jaroslav.

Tati, jste tak silní, všechno překonáte, tak vás nechceme zbytečně trápit, usmála se Vendula a vlastně vypadáte mladě, takže nebudeme zasahovat, ať si aspoň užíváte svůj čas.

No, to jste fakt dobře vymysleli, myslela jsem, že vám už na nás nezáleží také se usmála Jana.

Copak, mami, vaše generace je jako superodolná. Snažíme se být jako vy, ne vždy to vyjde, ale snažíme se, rozumíte?

Rodiče se usmáli, jejich pohled byl už ne tak úzkostlivý.

Vendulo, chtěla jsem ti říct nastoupila jsem do práce. Teď mě pozývají na různé akce zpívat. Včera jsem v domě důchodců zpívala, bouchali, a jedna stará paní rozplakala se, protože její dcera je známá zpěvačka, ale pořád na turné, takže se postavila sem, to bylo šílený!

Vendula najednou objala rodiče: Mám vás moc ráda, nechtějte se bát

Sestra jim povolila krátkou návštěvu u syna. Jana málem brečela, ale Tomáš klidně řekl:

Mami, uklidni se, špatné už je pryč. Tati, vzpomínáš, jak jsi nám jednou řekl, že u nás na dvoře, kde stála Škoda, se vytvořilo vosí hnízdo a vosy tě bodly? Taky jsi byl v nemocnici, sotva přežil. Všechno se stane. Pošlu vás zase na oslavu nového roku, jenže se moc nevídáme, co? Svět se točí, a Lenka chce představit svého přítele, tak vám ještě neřekla.

Domů se Jana a Jaroslav vrátili pěšky, rozhodli se projít po parku.

Nejsou už staří, ale rozhodně nejsou už mladí rodiče.

Ó, to rodičovské srdce vždycky bolí o děti. Vždycky si myslíme, že jiné děti jsou lepší a že naše by měly být spravedlivější, aby poslouchaly rodiče. A přece mají svůj vlastní směr, ať už je jakýkoli A naše děti jsou hezké, jsou to přece naše děti.

Rate article
Add a comment