Srdce plné koček: setkání, které změnilo vše.

Dobré zprávy

Srdce plné koček: setkání, které změnilo vše

Alena zřídkakdy navštěvovala rodnou vesnici na břehu Labe, hodinu cesty od Hradce Králové. Po škole odjela do města a návštěvy domova se daly spočítat na prstech. Život jí stále házel klacky pod nohy, aby se nevrátila. Naposledy byla doma na pohřbech rodičů a na narozeninách mladší sestry Jitky, která zůstala v rodném domě. Telefonáty se sestrou v Aleně probouzely touhu po mládí, po bezstarostných dnech. Toho léta se rozhodla: děti a vnoučata se rozutekli po světě a jí, osamělé důchodkyni, se zastesklo po vzduchu dětství, po chůzi bosky v měkké trávě, po životě mezi známými zdmi, byť jen na chvíli.

Jitka ji dlouho lákala, aby přijela a odpočinula si. Léto bylo plné jahod a brzy začnou houby – měla by se připravit na zimu, ne lenošit! Bude čím hostit návštěvy a sama si užívat vzpomínek. Domy ve vesnici stály pevně, ulice byla lemována cihlovými domky po dvou – památka na časy, kdy družstvo vzkvétalo. Předseda, válečný hrdina, udělal z vesnice vzor: postavil kulturní dům, nemocnici, školu – tu nejlepší v okrese. Dodnes na něj vzpomínali s láskou.

Alena kráčela ulicí bez spěchu. V jedné ruce měla starý kufr, přes druhou přehozený kabát. Místní zdravili a ona odpovídala, i když tváře nepoznávala. Oni ji zřejmě také nepoznali, ale ve vesnici bylo zvykem nechat cizince bez povšimnutí.

„Alenko! To snad jsi ty?“ ozvalo se u samoobsluhy.

Alena postavila kufr a zadívala se na ženu.

„Verčo! Veselá!“ rozzářila se, když poznala kamarádku z dětství.

„Já si říkám – ty, nebo ne ty?“ zakejela Veronika. „Hned jsem tě zahlédla na konci ulice! Na dlouho k nám?“

„Uvidíme,“ vyhnula se odpovědi Alena s pokrčením ramen.

„Ach, máme tu novinky! Zastav se, pokecáme!“ zářila Veronika, nakažlivě veselá.

„Tebe by člověk poslouchal donekonečna!“ zasmála se Alena, chytajíc její náladu.

Ze samoobsluhy vyšel starší muž s malým sáčkem. Když procházel kolem, oběma se lehce uklonil. Alena odpověděla úsměvem a kývnutím. „Čistá košile, ale pomačkaná, vousy a knír šedivé, pečlivě zastřižené,“ všimla si. „Vidět, že je sám teprve nedávno.“

„Kdo to je?“ zeptala se Veroniky, když muž odešel.

„To je Pavel, býval tu veterinář,“ mávla rukou kamarádka. „Dobrý chlap, ale když šel do důchodu, jakoby mu přeskočilo. Manželka ho opustila, odjela do města. A on teď žije s kočkami, celý důchod na ně utrácí. Sbírá ty opuštěné, nemocné, zmrzačené. Léčí je, dokonce prý operuje!“

Za týden Alena potkala Pavla v téže samoobsluze. Nakupovala mouku na koláče, ale pětikilový pytel byl nečekaně těžký. Dala ho na lavičku, aby si odpočinula.

„Pomůžu vám,“ ozval se tichý hlas. Pavel stál vedle ní. „Jdeme stejným směrem. Vezmete můj sáček s plenkami a já váš pytel.“

„Plenky?“ podivila se Alena. „Vám k čemu?“

„Ne mně,“ zapýřil se Pavel. „To je pro Mourovatého, mého kocoura. Má poškozenou páteř, nemůže chodit, jen se plazí. Představte si, jak mu je trapné být špinavý, ten hrdina! Tak mu to musím vyměňovat.“

„To snad ne!“ užasla Alena. „A kolik jich tak máte?“

„S poraněnou páteří? Jen Mourovatý. Pak dva třínožky, jeden beze oka, jeden bez ocasu. Nesmějte se! Ocas je pro kočku jako noha – pro rovnováhu a krásu!“

„To vám řekly samy?“ usmála se Alena, nedokázala si pomoct.

Pavel se zamračil, její smích bral jako výsměch.

„Promiňte, Pavle,“ rychle dodala. „Mluvíte o jejich pocitech, jako by s vámi mluvily. Mimochodem, říkejte mi Alena.“

„Ano, Aleno, neuvěříte, kolik toho dokážou říct!“ rozjasnil se. „Jejich tváře prozradí vše – radost, zášť, lásku.“

„Proč zrovna kočky? Jste přece veterinář, pracoval jste se všemi zvířaty. Nejsou chytřejší, užitečnější?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Kočky jsou lidštější než lidé.“

„Můžu přijít vaše svěřence navštívit?“ usmála se Alena.

„Budeme tě čekat,“ odpověděl a položil si ruku na srdce.

Ten večer Alena, vybavena sklenicí čerstvého višňového džemu, zamířila k Pavlovi. Jitka jihodila tašku s teplými koláči:

„Pavel zbožňuje moje koláče, říká, že lepší nejedly!“

„U vás byl?“ podivila se Alena.

„On je hostem v každém stavení! Krávu naočkovat, sele vyléčit – nikdy neodmítne. Zlatý člověk! I když se mu kvůli kočkám smějí, váží si ho.“

Pavlův dům stál na konci vesnice. Pevný, ale zahrada zarostlá trávou – zjevně mu na ní nezáleželo. Dvůr však byl v pořádku: kůlny pevné, slepice kvokaly, štípané dříví na dvě zimy. Auto pod nánosem prachu naznačovalo, že Pavel jezdí málokdy.

Na zápraží se vyhřívaly kočky – tři, nebo čtyři? Jedna, jakmile uviděla Alenu, zmizela domů, ostatní sledovaly návštěvu s podezřením. Alena ztuhla, ale dveře se otevřely a Pavel s úsměvem vyšel ven:

„Myslel jsem, že nepřijdete! A tu Míša přiběhla, mňouká – host, vítat!“ Zpod nohou vykoukla právě ta kočka. „Pojďte dál, dáme si čaj.“

Pavel si s chutí pochutnával na koláčích, chválil džem a hostil Alenu bonbóny a sušenkami. Zatímco pili čaj, sledovalo je patnáct koček rozložených na policích podél zdí. Kupodivu nebylo vidět žádná koťata a ani zápNikdy předtím nevěřila, že by mohla v jednom okamžiku ztratit srdce tolika tvorům najednou, ale teď, s Mourovatým v náručí a pohledem upřeným na Pavlovu dobrosrdečnou tvář, pochopila, že láska přichází tiše, jako kočka šeptající do tmy.

Rate article
Add a comment