Srdce kocoura temně tlouklo v hrudi, myšlenky mu utíkaly na všechny strany, duše bolela. Co se mohlo stát, že ho jeho milovaná panička dala cizím lidem, proč ho opustila?
Když dostala Eliška na kolaudaci zcela černého britského kocourka, byla na pár minut úplně v šoku.
Skromný starší jednopokojový byt, na který celé roky šetřila a sotva ho pořídila, ještě zdaleka nebyl zařízený. Navíc měla celou kupu dalších starostí, co rychleji hoří než vybírat pelíšek pro kočku.
A do toho kotě! Eliška se konečně vzpamatovala, zadívala se do jeho jantarově žlutých očí, povzdechla, usmála se a zeptala se té dobré duše, co jí brita přinesla:
A je to kocour, nebo kočka?
Kocour!
No dobře, budeš Felix, řekla kocourkovi.
Felix pootevřel tlamičku a skřípavě vypískl: Mňau
*****
Ukázalo se, že britové jsou v Česku stejně pohodoví jako kdekoliv jinde. A tak už třetí rok Eliška a Felix žijí v souladu, jako dvě duše v jedné klobáse. Společný život ukázal, že Felix má citlivé srdce a překvapivě rozměrnou duši.
Vždy vítal paničku u dveří, hřál ji na peřině, koukal s ní na filmy, schoulený v jejím boku, a při úklidu za ní všude cupital jako privátní stín.
Žít s kocourem bylo jako žít s malým, chlupatým kamarádem někdy pro smích, jindy pro pláč, ale vždy pro rozumění bez zbytečných slov.
Všechno by bylo jak z pohádky, kdyby
Poslední dobou si Eliška všimla, že jí pobolívá pravý bok. Nejdřív si myslela, že se někde špatně stočila, pak obviňovala všechny ty mastné bramboráky. Ale jak bolest sílila, zvedla se a šla k lékaři.
Doktorka to Elišce oznámila bez slitování, a tak večer strávila v slzách nad polštářem. Felix, vytušil její náladu a tiše se přitulil, snažil se ji rozhýčkat svým melodickým předením.
Bezděčně při Felixově předení Eliška usnula. Ráno se smířila s osudem a rozhodla se nic nevypravovat rodině nepotřebovala pohledy plné soucitu ani nesmělé návrhy, jak jí pomoci.
V koutku duše doufala, že lékařům to vyjde a vyléčí ji. Nabídli jí léčebný pobyt, který jí mohl stav zlepšit.
Ale co s Felixem? Eliška, smířená s nejhorším, rozhodla se najít vznešenému Britovi nový domov a hodné páníčky.
Na internetu vystavila inzerát: Britský kocour do dobrých rukou.
Když první zájemce zavolal a ptal se na důvod, proč se vzdává dospělého kocoura, Eliška, sama nevědouc proč, vypotila, že čeká miminko a během těhotenství ji přepadla alergie na kočičí chlupy.
Za tři dny v transportérku i se všemi dobrotami vyrazil Felix k novým pánečkům, Eliška zamířila do nemocnice
Za dva dny volala novým paničkám, jak se Felix má. Po stém omluvném zadrhání jí oznámili, že kocour zdrhnul hned první večer, a nikde ho nenajdou.
První Eliščin nápad byl prásknout dveřmi nemocnice a jít Felixovi naproti. Vyprosila to u sestřičky, ta jí ovšem vynadala a poslala ji poslušně zpátky na pokoj.
Spolubydlící, drobná postarší paní, zpozorovala její trápení a vyzvídala, co se děje. Rozplakaná Eliška jí vše vypověděla.
Počkej s tím smutkem, holčičko, usmála se na ni starší dáma. Zítra přijíždí nějaký doktor z Prahy, prý odborník, pomohl mi ho domluvit syn, podnikatel, chtěli mě převézt do jiné kliniky, ale já odmítla.
Jak to zařídil, nevím, ale slíbil, že pozítří přijede ten odborník. Poprosím ho, ať mrkne i na tebe třeba to nebude tak zlý, pohladila Elišku po rameni.
*****
Felix okamžitě po otevření přepravky pochopil, že tohle není jeho byt. Nějaká úplně cizí postava k němu vztáhla ruku evidentně na pohlazení.
Kocourovy nervy povolily: švihl do ruky packou a bleskem zmizel do temného kouta.
Pavle, nech ho! Ať si zvykne, ozval se jemný ženský hlas, ale nebyl to hlas Elišky.
Felixovi v hrudi bublalo srdce, myšlenky lítaly, duše se kroutila proč ho panička takhle pustila k cizím lidem? Čím se provinil, že ho opustila?
Jantarové oči šmejdily místností. Pak Felix zpozoroval otevřené okno. Bleskově proletěl místností, vyskočil ven!
Naštěstí to byl jen druhý patro a pod oknem pěkně održovaný trávník. Tam začal Felixův zpáteční pochod domů
*****
Odbornice přišla za Eliškou v podobě usměvavé Marcely Pavlové, čtyřicet a kousek, s brýlemi na nose a pečlivým pohledem.
Prohlédla kartu, nechala Elišku lehnout, vyptávala se, kde to bolí a jak moc. Pak ještě jednou listovala záznamy. Provedla pár šikovných hmatů a diagnostických kouzel na lékařském přístroji.
Eliška nečekala nic moc. Vrátila se do pokoje. Kolegyňka už byla natažená na lůžku a zvědavě koukala.
Tak co říkali, holčičko? ptala se.
Zatím nic, že ještě přijdou
Mně potvrdila diagnózu, řekla smutně paní.
To je mi líto, a děkuju vám za všechno, broukla Eliška a netušila, jak se má chovat k člověku, kterému končí čas.
Za půl hodiny přišla Marcela Pavlová v doprovodu dalších lékařů.
Tak, Eliško, mám pro vás dobrou zprávu! Ta vaše nemoc jde dobře léčit. Nasadím léčbu, poležíte tu dva týdny, projdete terapií, a budete fit! usmála se.
Lékaři odešli. Spolubydlící řekla:
Tak vidíš, všechno dobře dopadlo. Mám radost, že jsem před odjezdem zvládla udělat ještě jednu dobrou věc. Buď šťastná, holčičko.
*****
Felix neměl navigaci, GPS, ani mapu Prahy. Šel domů, vedla ho jen inspirace a masarykovská odvaha. Cesta mezi paneláky a asfaltem byla plná nebezpečí i drobných kočičích úletů.
Nevěděl, kde je, tak se z čajového aristokrata proměnil během dne v stínového predátora s namíchanými city i reflexy.
Chytrá vyhýbání hlavním tahům, přebíhání, plazení, sprinty po trávníku (aspoň mu to tak připadalo, když utíkal před psím gangem), svižné stromové výstupy Felix směřoval domů
V jednom malém tichém pražském dvoře narazil čumák na čumák na místního kočičího veterána.
Ten neztrácel čas, poznal Felixe jako vetřelce a hned se pustil do boje. Felix ovšem z aristokrata přešel do syčícího ranaře a nevzdával se.
Bitka byla krátká starý bos zahanbeně zahučel do nejbližšího keře s lehce natrženým uchem.
Konec konců, o nic nešlo. Dvorní kočičák si chtěl jen připomenout, kdo tu šéfuje. Felix měl jasný cíl a nebylo síly, která by ho zastavila.
Pochod domů pokračoval. Vzpomněl si na předky, učil se spát na stromech, ideálně v rozvětveném koutu, co nepadá.
A hanba! Felix se naučil krást granule z popelnic a očíhnout svačinu dvou sousedních koček, které vypiplávali dobří lidé ze sídliště.
Jednou narazil na smečku ušatých vořechů. Ty ho hnaly na starou švestku a snažily se ho dostat, štěkaly, skákaly, třásly stromem.
Lidé, naštěstí, zareagovali na šramot, psy odehnali. Jedna paní ho chtěla přichytit, nalákala ho na kousek Metropolské šunky.
Hlad a strach mu zatemnily mozek, pustil ji k sobě, nechal se podrbat, dokonce vzít do náručí. Ale
Jakmile se napásl a odpočal v teple, Felix si vzpomněl, kam vlastně kráčí. Sotva paní vyšla na chodbu, Felix jí vyšplhal za paty, sklouzl za dveře, které právě někdo otevřel a pokračoval domů
*****
Když Elišku pustili z nemocnice, jela rychle domů. V hlavě jí zůstávala slova té paní, co jí popřála štěstí. Byla neskutečně ráda, že diagnóza neplatí a ona je zdravá.
Ale srdce bolelo Felixe už nečekala. Nedovedla si představit, že vejde do bytu a nebude ji vítat žádný chlupatý kamarád.
Hned po příchodu volala těm, kteří Felixe převzali, vyžádala si přesnou adresu. Dorazila tam, vyzvěděla, kudy Felix zdrhnul, a vyrazila po jeho stopě.
Všichni jí říkali, že to nemá smysl, že jsou to dva týdny, že domácí kocour v ulicích Prahy nemá šanci. Jenže Eliška se nevzdávala.
Procházela pěšky každé zákoutí, prolézala okolní uličky, dvory, proluky. Snažila se přemýšlet jako kocour, co nikdy nebyl venku. Volala Felixe, koukala do temných sklepních okýnek.
Už byla kousek od domu, když jí došlo, že kočka je pryč a nemá jak se vrátit. No kam by šel sama šla s pauzami celé dvě hodiny.
Do svého panelákového dvora vstoupila celá ubulená. Skrz slzy zahlédla, že z protější strany chodníku něco černého leze směrem k ní.
Nějaká černá kočka,” problesklo jí v hlavě. Zastavila se. Pak jí došlo utrhla se ze země s výkřikem: “Felixi!”
A kocour? Nezulíboval se jí v náruči neměl už sílu. Sedl si, nakrčil se, mžoural štěstím a tichounce zavrněl: Doplazil jsem se!Eliška si k němu v kleče sedla, rukama objala jeho dobitou kočičí hlavu a plakala štěstím i lítostí zároveň. Felix jí olízl dlaň a víc už neřekl. Ticho mezi nimi bylo plné příběhů, které může vyprávět jen společný ztracený čas.
Pak ho opatrně vzala domů jako poklad, který jednou ztratila a teď znovu našla. Felix se hned usadil v koutě, kde kdysi stávala jeho miska. Eliška nalila mléko, přinesla zbylé granule a oba cítili, jak se svět zase staví zpátky na všechny čtyři tlapky.
Když se večer všude rozlilo teplé prázdné světlo, Felix se vrátil na peřinu k Elišce, vtiskl jí důvěru do jejího boku a tiše začal příst. Eliška věděla, že přes všechny nemocnice, diagnózy, útěky a návraty patří srdce a duše kocourů a lidí jen těm, kteří nikdy neupustí naději.
A tak se kocour a jeho panička naučili žít o trochu víc protože když najdeš domov, neztrácíš nic. Stačí se jen vracet, i kdyby to znamenalo projít celou Prahou pod hvězdným nebem.