Ahoj, poslouchej, mám pro tebe fakt podivnou, ale zároveň roztomilou historku, co se stala mé kamarádce Vendulce, a věř mi, že se to pořádně zamotalo.
Vendulka se přestěhovala do malýho jednopokojovýho bytu v Praze, který sotva stihl složit a ještě není vůbec zařízený. Měla už spoustu věcí, co potřebovala vyřešit, a pak najednou bum! jí někdo daroval úplně černého britského kocoura. Byla v šoku, protože to vůbec nečekala.
Byt je skromný, starý, a zatím ještě nic nevyzdobený. A teď kocour. Jak se z šoku vzpamatovala, podívala se do těch jeho jantarově žlutých očí, zhluboka vydechla, usmála se a zeptala se toho, kdo jí dárca přinesl:
Je to kočka, nebo kocour?
Kocour!
Dobře, bude se jmenovat Míša, řekla Vendulce kocourkovi.
Míša otevřel malou pusinku a tiše přikřikl Mňau
Ukázalo se, že britský kocour je fakt pohodový tvor. Už třetí rok spolu Vendulka a Míša žijí jako jedna duše v jednom těle. Během společného soužití zjistila, že má Míša opravdu zranitelnou duši a velké srdce.
Ráno ho zdraví, když se vrátí z práce, zahřívá ji ve spánku, kouká s ní filmy, přitulí se k ní a při úklidu šťouchá ocasem. Život s kočkou se zbarvil do jasných barev je fajn, když tě někdo čeká doma, s kým můžeš i zasmát, i posmrkat. A hlavně, rozumí ti i na půl slova.
Zdálo by se, že už jen žiješ a raduješ se, ale
Poslední dobou Vendulce začalo bolet pravé břicho. Nejdřív si myslela, že jen tak nějak přetáhla svaly nebo to byla špatná strava. Když bolest zesílila, šla k lékaři.
Doktor jí řekl diagnózu a co ji čeká, a Vendulka celý večer brečela do polštářů. Míša, cítíc, že něco není v pořádku, se tiše přitulil a snažil se ji uklidnit svým vrněním. Když se pod tím vrněním Vendulka usnula, ráno, když už akceptovala svůj stav, rozhodla se, že nikomu z rodiny neřekne o své nemoci nechtěla mít na sobě soucitné pohledy a nepříjemné pokusy pomoci.
Měla jen malou naději, že lékaři její neduh zvládnou. Navrhli jí léčebný kurz, který by mohl stav zlepšit.
Pak přišla otázka, kam dát kočku. V hloubi duše, když si uvědomila, že se její nemoc může skončit tragicky, rozhodla se najít Míšovi nový domov a dobré páníčky.
Na internetu vložila inzerát s tím, že dává britského kocoura do dobrých rukou. Když první zájemce zavolal a zeptal se, proč se chce rozloučit s dospělým zvířetem, Vendulka (ani sama neví proč) řekla, že během těhotenství zjistila alergii na kočičí srst.
O tři dny později Míša v kočáru s veškerým majetkem odcestoval k novým páníčkům, a Vendulka ležela v nemocnici
Dva dny pak zavolala novým páníčkům a zeptala se na Míšu. Dostala stovky omluv a zprávu, že kočka utečela stejný večer a už ho nenajdou.
První impuls byl utéct z nemocnice a hledat kočku. Šla dokonce k ošetřovatelce a prosila, aby ji pustila ven, ale ta ji striktně nazad do pokoje poslala.
Spolubydlící v pokojíku, když všimla Vendulkyho výbuchu emocí, se zeptala, co se stalo. Vendulka vše vyprávěla, slzavě.
Počkej, drahoušku, řekla starší paní s úsměvem, zítra přijde jeden lékař z Brna. Já taky mám špatnou diagnózu, můj syn je podnikatel a chtěl mě přestěhovat do jiné kliniky, ale já jsem odmítla. On už to vyřešil, požádám toho lékaře, aby se podíval i na tebe, třeba to není tak hrozné, hladila Vendulku po rameni.
Míša po vyjmutí z kočáru zjistil, že je v úplně cizím domě. Někdo úplně neznámý mu natáhl ruku k pohlazení
Kočičí nervy to vydržely jen chvilku, a on šťastně švihnul tlapou do ruky a zmizel do temného koutku.
Pavle, nechte ho zatím v klidu, ať si zvykne, zaslechl Míša jemný ženský hlas, ale nebyl to hlas jeho nových páníčků.
Srdce kočky bušilo tiše, myšlenky se rozbíhaly, duše bolela. Co se stalo, že ho páníčka odevzdal cizím lidem? Proč ho vyhodila?
Jantarově žluté oči prohlédly pokoj s úzkým pohledem. Všimly si otevřeného okna. Černým zábleskem Míša proletěl a vyskočil ven!
Naštěstí to byl jen druhý patro a pod oknem byl upravený trávník. Odtud začal zpáteční cesta domů
Pak se před Vendulku objevila milá žena kolem čtyřiceti let, představila se jako Marie Pavlová, pečlivě si projela léčebný plán a nabídla Vendulce lehnout si na lehátko a otočit se na levý bok.
Dlouho mučivě zkoušela, klepala, ptala se, kde to bolí, jaký je typ bolesti. Pak si vše znovu přečetla a provedla různé manipulace na přístrojích.
Vendulka nic dobrého nečekala. Vrátila se do pokoje, kde už ležela její spolubydlící.
Tak co ti řekli, dívko? zeptala se.
Zatím nic, řekli, že ještě přijde někdo do pokoje.
Rozumím. A já bohužel, potvrdila, že diagnóza stojí, smutně odpověděla.
Je mi moc líto, a děkuji vám za všechno, řekla Vendulka, aniž by věděla, jak uklidnit člověka, který ví, že brzy už nebude.
Po půlhodině vstoupila do pokoje Marie Pavlová s dalšími lékaři.
Vendulo, mám pro vás dobré zprávy. Vaše nemoc se dá úspěšně léčit, už jsem předepsala kurz, lehněte si na dva týdny, projděte léčbu a budete zdravá, usmála se a oznámila to.
Když lékaři odešli, řekla spolubydlící:
To je skvělé. Jsem ráda, že jsem před odchodem stihla ještě jednu dobrou věc. Buď šťastná, dívko.
Míša neměl žádnou hvězdu vodítka, a vůbec o ní nevěděl. Prostě šel domů podle svého kočičího instinktu. Cesta přes trny k hvězdám byla plná nebezpečných dobrodružství a legračních situací.
Nikdy neznal města, ale během jednoho dne se proměnil z aristokratického britského kocoura v divokého dravce s ostrými instinkty.
Vyhýbal se hlučným ulicím a silám, přeskočoval, prolézal se a rychle poletěl nad zemí (nebo tak si představoval, když utíkal před psy), rychle vzlétl na strom a mířil ke svému cíli
V jednom malém klidném dvoře, kam zakopl, ho oslnil hluk blízké silnice, a narazil čelem na zkušeného pouličního kocoura.
Ten okamžitě rozpoznal cizince. S hlasitým mňau začal útočit, Míša se proměnil z elegantního aristokrata v rozzuřeného banditu a neustoupil.
Potýčka netrvala dlouho. Místní kočičí boss se hanebně schoval v keřích a zanechal po sobě lehce poškozené ucho.
Jak jinak, kočka chtěla jen ukázat, kdo tu je pán. Míša ale šel dál a nic mu nebránilo v doplacení domů.
Cesta domů pokračovala. Vzpomněl si na vzdálené předky a naučil se spát na stromech, vybíral si ty, kde byla pohodlná větvička.
Ačkoliv je to trapné, Míša se naučil jíst z odpadků a krást jídlo od dalších dvorek, kde ho krmí soucitní obyvatelé.
Jednou narazil na smečku toulavých psů. Začali ho honit po slabém stromě a štěkali, snažili se ho dosáhnout.
Lidé, kteří se kolem shromáždili, psy odehnali. Jedna žena se rozhodla Míšu vzít k sobě, nalákala ho kouskem chutné klobásy.
Hlad a strach mu zamotali hlavu, seskočil k ní, nechal se pohladit a vzal do náručí. Ale
Po chvíli odpočinku a plného břicha Míša si vzpomněl, kam jde, vyskočil zpátky ven, sklouzl do dveří výtahu, které se včas otevřely, a pokračoval dál k domovu
Když Vendulka po vyšetření vyšla z nemocnice, vzpomínala na slova té paní, která jí přála být šťastná. Samozřejmě byla nadšená, že diagnóza se nepodařila potvrdit a je zdravá.
Ale srdce jí bolelo za Míšou. Už si nedokázala představit, jak bude přicházet do prázdného bytu a nemusí ji nikdo přivítat.
Jakmile vkročila do svého bytu, okamžitě zavolala těm, co Míšu převzali, a požádala je o přesnou adresu. Když dorazila, zjistila, jak Míša utekl, a šla po stopách kočky.
Říkali jí, že je to nemožný, že už uplynuly dva týdny, že domácí kočka by na ulici moc nepřežila, ale ona tomu nevěřila.
Šla pěšky, prohlížela každý dům, každé dvorky, garáže. Snažila se myslet jako kočka, která nikdy nebyla na ulici. Volala Míšu, dívala se do temných oken podzemí.
Když se blížila k domu, uvědomila si, že kočka zmizela bez stopy. Bylo to pro ni neskutečné, aby kočka, co nezná město, došla tak daleko, když ona šla pěšky dvě hodiny.
Vstoupila do svého dvora se smutným výrazem, slzy jí stékaly po tvářích, na duši bylo těžce. Náhle v dálce u chodníku uviděla černého kocoura, který se k ní blížil.
Černý kocour vybuchlo v hlavě. Vendulka se zastavila, podívala se a pochopila. Vyběhla k němu a vykřikla: Míšo!
Kočka však neběžel, už neměl sílu, posadil se a mrkaje radostí tiše zamňoukala: Dorazil jsem!
Takže, jestli tě to baví a chceš slyšet další příběhy, napiš komentář, dej like a drž palce, ať nám to dál jde. Díky!