Spravedlnost pro všechny: příběh začínající zradou

Dobré zprávy

„Spravedlnost pro Janu: příběh, který začal zradou“

„Proč mu to všechno dovoluješ, Jano? Nejsi jeho věc! Jsi silná, můžeš se osvobodit,“ šeptala Tereza, schoulená do klubíčka na pohovce.

Jana těžce vzdychla a tiše odpověděla:

„Je to můj otec. A má papír s razítkem a podpisem, kde černé na bílém stojí: ‚nesvéprávná‘. Kvůli tomu tu jsem. Není to jen člověk s penězi, ale člověk s mocí. Ať uteču, kam chci, vždycky mě najde. Ten kruh nelze rozetnout…“

„Tak když už tu jsi, pomůžeš mi. Zaplatím ti, všechno fér. Podle spravedlnosti,“ šibalsky mrkla Tereza.

„Pomohla bych ti i zadarmo,“ usmála se Jana. „Ale neodmítnu. Peníze se budou hodit, až budu zase na svobodě. Nejsou třeba kouzla, abych věděla, co se děje. Ale k potvrzení toho snu – potřebuju tvůj pramen vlasů.“

Bleskově vytáhla malinký nožík a s jistotou uřízla několik pramínků.

„Dnes v noci bude jasno. Jaký lektvar ti podstrčili, proč jsi místo ochrany dostala zelenou tíseň – to zjistíme.“

Následující ráno Jana Terezu nemohla najít. Vyhýbala se jí, mizela v koutech, nechala se odvést na procedury.

„Co ode mě utíkáš?“ chytila ji Jana v zahradě. „Domluvily jsme se!“

„Nevěříš mi,“ zachrastila Tereza temně. „Budeš si myslet, že si vymýšlím, jen abych dostala peníze.“

„Dost. Říkej, cos viděla.“

Tereza odvedla Janu do nejzazší aleje a posadila se vedle ní.

„Poslouchej dobře. Měla jsem sen…“

—

Jaroslav se sladce protáhl v posteli.

„Vstávej, spáči! Našla jsem další oběť.“

„Nech mě ještě spát…“ zamručel.

„Vyspíš se později. Teď poslouchej. Tady jsou noviny. Vidíš tu ženu? To je naše budoucí kořist. Jmenuje se Jana. Spolumajitelka firmy, bez rodiny, kromě… budoucího manžela. Jestli všechno půjde podle plánu – budeš to ty.“

„Vzít si ji?“ zajela mu suchá hrdlo.

„Ano. Ale nejdřív ji zamiluj. Budeš starostlivý, skromný, zdánlivě chudý, ale pracovitý. Přilne k tobě, začne ti pomáhat, investuje do tvého ‚podniku‘.“

„A pak to všechno ztratím? A ty se objevíš?“

„Přesně tak, miláčku,“ hladila ho Petra po vlasech. „A až souhlasí s magickým rituálem, v domnění, že ti pomáhá – vsunu do ní kletbu. Démon sežere její rozum. A pak – ‚nehoda‘. Všechno dědictví bude tvoje.“

„Jestli to vyjde…“

„Zvládneme to. Máme magii. Tebe i mě.“

—

Když Tereza domluvila, Jana mlčela, sevřené rty.

„No, co na to řekneš?“ nedočkala se dívka.

„Řeknu, že začnu jednat. Nejprve se zbavíme démona. Pak přijde odplata.“

„Varuju tě – pokud budeš váhat, utečou. Takoví nečekají.“

„Jsem připravená. Pomoz mi ho vyhnat.“

Tereza znovu uřízla pramen vlasů.

„Buď připravená. Až odejde, Petra to ucítí. Máš málo času.“

Noc pro Jana proběhla beze spánku. Třásla se, budila se, šeptání ji pronásledovalo až k samému uchu. Ale ráno – vše zmizelo. Svět byl jasnější. Lidé zase normální.

„Markéto! Je pryč!“ vběhla do pokoje přítelkyně. Ale Terezu přemístili na jiné oddělení. Něco se v noci stalo.

„Jakmile se jí uleví, vrátí se,“ slíbila sestra.

Jana nemohla kontaktovat ani Petru, ani Jaroslava. Telefony mlčely. Utekli. Ale teď bylo důležitější dostat se odsud. A poděkovat Tereze.

„Žiješ!“ vykřikla Jana, když se Tereza vrátila.

„Stihla jsem to. Vrátila démona zpět, ale málem jsem v té propasti zůstala s ním,“ zachraptěla. „A co ty?“

„Jsou pryč. Zmizeli. Vzpamatovávám se. Doktor říká, že mě brzo propustí.“

„Já zůstávám. Táta prodloužil pobyt. Ale přijedeš za mnou, ano?“

„Samozřejmě. A telefon?“

„Tohle je můj způsob,“ Tereza znovu vytáhla nůž, ustřihla copánek a podala jí ho. „Dej si ho pod polštář – uslyším tě.“

„A pomsta?“

„Nechci si špinit ruce. Chci, aby vše bylo spravedlivé.“

„Tak mi věř. Požádám o to ty, co jsou výš. Ať rozhodnou, kdo si co zaslouží.“

Půl roku poté

Jana seděla na gauči s číší vína. V ruce měla složku od soukromého detektiva.

Petra a Jaroslav utekli. Jana se vrátila do prázdného bytu. Účty byly vyčerpané. Vše, co vložila do „podnikání“, se vypařilo.

Petra odešla z práce a zmizela. S Jaroslavem odletěli. Ale idyla netrvala dlouho. Peníze je nezachránily. Pohádali se. Rozdělili kořist – a rozešli se.

Petra narazila na špatného člověka. Detektiv řekl, že ji našli… nebo vlastně nenašli. Pravděpodobně – oceánské dno.

„Kouzla tě nezachránila, Petro,“ zašeptala Jana.

A Jaroslav? Znovu se zamotal do podvodů. Prohrál. Dlužil. Neměl čím splatit. Poslední, co mělo cenu – jeho orgány.

„Ale aspoň někomu zachránil život…“ sklonila Jana hlavu. „Všechno podle spravedlnosti.“

A Tereza? Teď žila v hlubokých lesích, kde kdysi Janin otec chtěl stavět chaty. Jana jí darovala pozemek. Úkryt. Domov.

Vytáhla z krabičky copánek a usmála se:

„Tak co, kamarádko… Popovídáme si? Brzy přijedu. Dovolená bude kouzelná…“

Rate article
Add a comment