„Ty máš teď nového zetě, mámo! Jak to můžeš dělat?“ křičela Alena a dusila se vztekem. „Ať tě u něj už nikdy nevidím! Zamysli se přede mnou alespoň jednou!“
Aleně bylo čtyřicet a hlas se jí třásl. S Pavlem se rozvedla před několika lety a před třemi lety si vzala jiného. Spolu žili dvanáct let a měli dceru Terezu, které teď bylo deset. Nedávno Alena překvapila svou matku, Evu Janákovou, jak navštěvuje bývalého manžela v malém městě Poděbrady. Přivezla k němu Terezu na víkend a šokovalo ji, když matku u Pavla potkala. Evu to poslední dobou táhlo k bývalému zeti čím dál častěji. Alena se cítila zrazena a její vzplanutí bylo bouřlivé.
Eva Janáková vždy toužila po synovi, ale osud jí dal jen dceru. Když Alena přivedla domů Pavla, rodiče mu zpočátku nepřišli vhod. Byl to obyčejný automechanik bez vlastního bydlení – ne ideální partie. Eva s manželem ho přijali chladně, ale postupem času, hlavně po manželově smrti, začala v Pavlovi vidět laskavé srdce. Stal se její oporou, vždy ochotný pomoci.
„Promiňte, paní Janáková,“ řekl Pavel krátce po svatbě. „Moje maminka zemřela, ale nemůžu vás oslovovat ‚maminko‘.“
Eva netrvala na titulu. Stačilo jí, že k ní choval úctu. Časem ocenila jeho šikovnost i dobrotu. Když Alena čekala Terezu a Evu hospitalizovali s operací ledvin, Pavel běhal mezi nemocnicí a domovem. Nosil jídlo, povzbuzoval, pomáhal. Po propuštění převzal všechny domácí práce, aby ženy nemusely namáhat. A když se narodila Tereza, zářil štěstím a stal se vzorným otcem.
Roky plynuly a Alena se měnila. Povýšili ji v práci, našla si nové známé a začala se stydět za muže. Vyčítala mu obyčejné oblečení, způsob řeči, že nemá vysokou školu. „Ani o knihách se nedokáže bavit!“ stěžovala si matce a srovnávala Pavla s kolegy. Eva se ho bránila:
„Ty sis ho vybrala, Aleno. Tvému otci se nelíbil, ale trvala jsi na něm. A teď nadáváš?“
Srdce jí pukalo, když viděla, jak se dceřino manželství rozpadá. Pavel vydělával víc než leckterý profesor, všechno v domě spravil, byl milujícím otcem, ale Alena to neocenila. Jednou Eva vybuchla:
„Pavel má zlaté srdce i ruce! Málokdo dělá pro rodinu tolik co on!“
Alena jen mávla rukou. Už potkala Vojtěcha, nového nápadníka, a neustále ho s manželem srovnávala, hledajíc na Pavlovi jen chyby. Brzy podala na rozvod. Pavel to vyslechl v tichosti, nekřičel, neurážel. Jen odešel do kuchyně a Eva viděla, jak se mu chvějí ramena. Byla to rána, ale už dlouho cítil, jak mezi nimi chladne.
Pavel nechal Aleně a Tereze byt, který koupili za manželství, a sám se nastěhoval do starého pokoje v podnájmu. Poctivě platil výživné, kupoval dceři dárky, chodil na třídní schůzky, bral si ji na víkendy. Alena Terezu k němu vozila a vše šlo hladce, dokud Eva nezačala bývalého zete častěji navštěvovat.
Loni za ní Pavel sám přišel: „Promiňte, že jsem tak dlouho nebyl. Kdybyste něco potřebovala spravit nebo donést, řekněte. A někdy se u mě zastavte.“
Tak začal jejich vztah. Pavel opravoval kohoutky, vozil nákupy, Eva mu nosila buchty a povídali si o životě. S Terezou často chodili na procházky a Eva cítila, že jí Pavel nahradil syna. Alena se po nové svatbě odcizila, málokdy volala, a matka si tím víc vážila tepla, které jí bývalý zeť dával.
Jenže Alena zjistila o jejich setkáních a vybuchla: „Co, už si ho adoptuješ? Jak se s ním můžeš kamarádit, když já mám nového muže?“
Její slova bolela, ale Eva neustoupila. Pavel jí byl blízký jako člověk, který jí pomáhal v nejtěžších chvílích. Neviděla na jejich přátelství nic špatného, ale Alena to brala jako zradu. Teď s matkou téměř nemluví a Eva trpí mezi láskou k dceři a náklonností k Pavlovi.
Rozhodla se však nenechat se zastrašit. Pavel je součástí jejího života, člověk, který svou oddanost dokázal činy. Alena může být naštvaná, ale Eva se nevzdá toho, kdo se stal její rodinou. Jen doufá, že dcera jednou pochopí: laskavé srdce je důležitější než křivda. A co vy – myslíte, že matka má právo zůstat v kontaktu s bývalým zetěm, nebo má dcera důvod k hněvu?