Spolubydlící mi tehdy postavil ultimátum: Takhle už dál nemůžu! zakřičel na mě sotva mě uviděl. Mám dost toho starého kocoura!… a já ho vyprovodila ze dveří nebyl to ten pravý.
V předsíni zůstalo mrtvé ticho. Odešel s hlučným bouchnutím dveří. Na věšáku už nevisela jeho bunda, z chodby zmizel ostrý pach jeho kolínské, a v botníku zela prázdná mezera, jako by někdo vyrval kus cizího života.
Hluboce jsem si povzdechla a sklopila oči. U mých nohou tiše seděl Melichar, uši přitisknuté k hlavě, trochu táhl zadní nohu. Patnáct let života a šest kilo oddané lásky.
No tak, staroušku, zašeptala jsem, když jsem si k němu dřepla a zabořila prsty do jeho husté, už ne tak lesklé srsti. Vypadá to, že jsme to zase zvládli.
Melichar odpověděl krátkým, spokojeným mrr.
Kocour s minulostí a zdání kompromisu
Josef vstoupil do mého života před půl rokem. Rychle jsme si rozuměli a najednou jsme spolu začali bydlet. Melichar pro něj nebyl překvapením o jeho zvycích jsem často vyprávěla a Josef se jen usmíval a souhlasně přikyvoval. Mám rád zvířata, ujišťoval mě.
Ale Melichar je kocour s osudem. Našla jsem ho jako promáčené kotě v lijáku. Prošli jsme toho spolu hodně radosti, ztráty i zvraty. Je svědkem mého života a strážcem všech mých tajemství. Teď mu je patnáct, má chronickou ledvinovou nedostatečnost, přísnou dietu a pravidelné infuze patří k naší každodenní realitě.
Když se ke mně Josef nastěhoval, jeho láska ke zvířatům se někam vytratila.
Nejdřív to vypadalo neškodně. Musí spát u tvých nohou? Vždyť je to nehygienické. Proč dáváš tolik peněz za veterináře? Vždyť je to jen kocour, pořídíš si jiného.
Snažila jsem se vše uhlazovat: častěji převlékala povlečení, kupovala drahý stelivo, dávala léky, když nebyl Josef doma. Dělala jsem ústupky, protože jsem si namlouvala, že takhle se pracuje na vztahu.
Chvíle rozhodnutí
V úterý jsem končila později v práci a Josef dorazil dřív. Když jsem otevřela dveře, udeřil mě do nosu pach sava a zaslechla křik.
Melichar se vyzvracel na nový koberec u postele, co Josef nedávno koupil. Ano, nebylo to příjemné, ale dalo se to vyřešit.
Josef stál uprostřed ložnice, rudý vzteky, a ukazoval prstem na třesoucího se kocoura pod postelí.
Dál to nejde! zařval na mě. Mám toho kocoura plné zuby!
Mlčky jsem si sundala kabát a začala říkat jasné věci.
Je to živý tvor. Má patnáct let. Je nemocný, řekla jsem, když jsem brala do ruky čistící prostředek.
A mně je to jedno! Chci žít v pohodě a pořádku. Vyber si: buď já, nebo ten vetchý tvor. Do večera se rozhodni buď ho nech utratit, nebo ho dej pryč, jinak jdu.
Narovnala jsem se, hadr v ruce pevně sevřený. Josef zřejmě čekal slzy a prosby, ale já zvolila jiný směr.
Nemusíš čekat do večera, odpověděla jsem chladně. Kufr máš nahoře ve skříni. Máš patnáct minut.
To myslíš vážně? Vyhazuješ mě kvůli kocourovi? Uvědomuješ si, že ti zůstane jen on, až budeš sama ve čtyřiceti?
Čas běží.
Hazel věci do kufru a nešetřil urážkami. Mlčela jsem každé jeho slovo mě v tom jen utvrzovalo. Celou dobu Melichar tiše seděl pod židlí v kuchyni, ani nepípnul.
Zabouchl kufr a přišel ke mně.
Boženo, co to děláš? Já se jen rozčílil. Pojďme si to v klidu vyříkat, třeba ho můžeš dát k mámě? Opravdu, kvůli tomu smradu
Ne, odsekla jsem. Nejde o pach, Josefe. Jde o to, že jsi mě donutil volit.
Když cvakl zámek, šla jsem do kuchyně a nalila si vodu. Melichar vylezl ze svého úkrytu, přišel ke mně, šťouchl mě vlhkým čumákem do kotníku a krátce, srozumitelně zamňoukal: Mňau.Usmála jsem se. Tiše jsme společně seděli u kuchyňského stolu, já s hlavou položenou na dlaních, Melichar s bradou na mém koleni. V bytě zůstal klid, možná trochu větší než dřív, ale najednou se v tom tichu dalo svobodně dýchat.
Venku zaburácel vítr a na okno zlehka zaklepaly kapky deště. Melichar si vyskočil na parapet, posadil se jako sfinga a pozoroval tanec světel pod lampou. Zapnula jsem konvici a vytáhla svůj oblíbený hrnek ten, který přežil už všechny moje lásky i proměny.
Sedli jsme si spolu k oknu; čas jako by na chvilku ztratil význam. Najednou jsem věděla jistě, co už jsem dávno tušila: že kompromisy mají smysl jen tam, kde je úcta. A kde je láska spojená s laskavostí, i když má šedé vousky a občas zašpiní koberec.
Melichar se pomalu stočil do klubíčka a jazykem mi olízl dlaň. Děkuju, že jsi zůstal, šeptla jsem. Věděla jsem, že je nás teď zase o jednoho míň a že mi nebude chybět vůbec nic podstatného.
Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem se cítila opravdu doma.
