Společně se svou manželkou jsme se rozhodli bydlet každý ve svém pokoji. Jak to ovlivnilo náš vztah?

Dobré zprávy

Před asi rokem jsem se se svou ženou, Hanou, rozhodl, že si každý z nás zřídí vlastní pokoj v našem pražském bytě. Už nás unavovalo, že si občas lezeme na nervy, a chtěli jsme trochu klidu. Každý má přece svá tajemství a svoje rituály.

Třeba Hana zbožňuje pouštět si Divokého Billa nahlas, takže se bytem nesou refrény až do rána a odmítá si vzít sluchátka. Já naopak miluji, když se do knih ponořím v absolutním tichu. Někdy sleduji staré české seriály, jindy musím z práce telefonovat zákazníkům a rušit ji ve svém zápalu. Rozhodli jsme se tedy spolu, že si rozdělíme byteček vzhůru nohama dvě místnosti, každý svůj kout, každý svůj vesmír.

Je to zvláštní sen, jakoby v mlze: Kopejte na dveře jen, když máte důvod jinak svět za nimi neexistuje. Sedím si ve svém pokoji, někde v nevyslovených zákoutích paneláku na Jižním Městě, mezi obložením z umakartu a záclonou od babičky, a nikdo mi nenakukuje přes rameno. Nikdo mi neklade otázky, které zní ve snu, jako by je zpívala zpomalená tramvaj. Proč bouchat na dveře? Asi proto, že v dětství jsem svůj pokoj nikdy opravdu nezamkl. Dveře byly dokořán a rodiče vždycky vstoupili, aby se zeptali, co dělám ať jsem si četl, spal, díval se na Večerníček nebo z křupavého sýra skládal sochy. Musel jsem vymýšlet neustále výmluvy a někde uvnitř mě to znervózňovalo.

Teď stačí, abych Hanu přes zavřené dveře požádal, ať mě nechá v klidu. Pokud nechci mluvit, svět na druhé straně zůstane mlčenlivý. Nenaruší můj rytmus, nevpadne do mého snění. Jen pokrčí rameny a nechá mě být což je věc neobyčejně příjemná.

Osobní prostor ve snu voní jako káva v neděli, jako první sníh na Petříně. Zabořím se ve svém koutku do křesla, listuji vesmírem myšlenek a nemusím se přizpůsobovat nikomu jinému. Nepotřebuji prosit o svolení, nijak nekoordinuji svůj život s druhým člověkem. Rozházené ponožky, poskládané knížky, každý drobek a papírek jsou v mém království moje volba, moje anarchie.

Obraz oddělených krabiček v hlavě… Ostrá linie mezi mým světem a jejím znamená víc, než se zdá. Respektuji Hanin územní plán: požádám o vstup a když zavolá pojď dál, je v tom kouzlo očekávání. Není to obyčejné kdykoli a bez zaklepání, všechno je příliš prosté, bez záhady.

Je to jako noční rozhovor s dívkou, která vám stále uniká nikdy si nejste jistí odpovědí. Vznášíte se nad propastí touhy a když přijde kýžené pozvání, svět pookřeje v pastelových barvách.

Všiml jsem si, jak chlapi často říkají, že když se s někým nastěhují, vše rutinní ztrácí kouzlo. Pocit samozřejmosti všednosti vytrácí napětí. Oddělené pokoje, bez ohledu na plochu v metrech čtverečních či na rozmáchlou architekturu, nabízejí magii, kterou si běžný člověk zapomněl dopřát.

Vím, že v paneláku s jednou nebo dvěma místnostmi žije hodně Pražanů těsně vedle sebe. Děti ovládnou druhý pokoj, a pokud je třetí, je z něj vždycky obývák plný návštěv a křiklavých koberců. Ale proč by oba manželé neměli mít kousek ústraní jen pro sebe? Obyčejný byt v Praze, v Brně nebo třeba v Plzni může být tou nejdokonalejší svatyní snového samotáře.

A tak si myslím, že i v tom rituálním českém paneláku, kde se koruny kutálejí a pivo pění, je vlastní pokoj to nejlepší kouzlo, které znám.

Rate article
Add a comment