Bydleli jsme s Antonínem v jeho domě – no, vlastně ne tak docela jeho. Kromě nás tu žili jeho mladší bratr Pavel a jeho žena Zdenka. Měli jsme jednu společnou kuchyni, potraviny jsme kupovali dohromady, vařili jsme se střídali a účty jsme dělili napůl. Zní to jako ideální společné bydlení, že? Jenže Zdenka, naše drahá švagrová, se zřejmě rozhodla, že domácnost není její starost. Neumyje ani lžíci, neoloupe ani bramboru, a já už jsem na pokraji, abych jí podala koště a řekla: „Vítej v reálném světě!“ Ale zatím se držím, i když mé trpělivosti ubývá rychleji než máslo na pánvi.
Dům zdědili Antonín a Pavel po rodičích, a když jsme se vzali, rozhodli jsme se žít všichni společně – tak to bylo levnější, a navíc dům byl velký, místa dost. Nevadilo mi to: Pavel byl klidný chlapík, pracoval v autoservisu, doma skoro nebyl. Ale Zdenka… Ach, s tou to bylo složitější. Když se s Pavlem brali, myslela jsem si, že je jen stydlivá, že nechce zasahovat do společných věcí. Ale uplynulo půl roku a já pochopila: žádná stydlivost v tom nebyla. Zdenka byla prostě přebornice v úniku před jakoukoli prací. Mohla sedět hodiny ve svém pokoji, listovat mobilem nebo si lakovat nehty, zatímco já v kuchyni připravovala večeři pro čtyři.
Náš systém byl jednoduchý: potraviny jsme kupovali společně, vařili jsme se střídali. Já s Antonínem jsme měli polovinu týdne, Pavel občas udělal maso nebo své proslulé chlebíčky, a Zdenka… No, její den byl, když objednala pizzu nebo postavila na stůl jogurt s nápisem „večeře je hotová“. A ono by ani nevadilo, kdyby jen nerada vařila, ale ona si ani neumyla nádobí po sobě! Jednou jsem si spočítala: za týden umyju hromadu talířů, z nichž půlka byly její kávové hrníčky s nedopitým latté. A když ji požádám, aby to uklidila, kouká na mě jako na zjevení a říká: „Jé, Věruš, já zapomněla, zítra to udělám.“ Zítra? To zítra nikdy nepřijde!
Zkoušela jsem mluvit s Antonínem. „Tono,“ říkám, „tvoje švagrová nás má za služky. Nemohl by s ní Pavel promluvit?“ Antonín se jen zasmál: „Věruš, nedělej dusno, Zdenka jen není zvyklá na domácnost. Vždyť je měšťačka, její máma všechno dělala za ni.“ Měšťačka? A já snad utekla z venkova? Taky jsem vyrůstala ve městě, ale to mi nebrání loupat brambory nebo mýt podlahu. Pavel, když jsem mu to naznačila, jen pokrčil rameny: „Zdenka je taková, jaká je. Nechce vařit – nenuť ji.“ Nenuť? A kdo pak bude krmit tuhle bandu, když já taky „nebudu chtít“?
Před pár dny se stalo něco, co mě dorazilo. Vařila jsem guláš – pořádný, s hovězím, jak má Antonín rád. Dřela jsem u toho dvě hodiny, prostřela stůl, volám všechny. Zdenka sejde, vezme talíř, nandá si hromadu a povídá: „Věruš, proč je to maso takové tužší? Mělo být víc povařené.“ Málem mi vypadla vidlička. Tužší? To já tedy stála dvě hodiny u plotny, abych slyšela, že můj guláš „není ono“? A ona ani nepoděkovala, snědla to a odešla, nechala talíř na stole. V tu chvíli mi došla trpělivost a řekla: „Zdenko, když se ti to nelíbí, vař si sama.“ Ona jen frkla: „No, vždyť já to neumím, Věruš, ty to děláš líp.“ Líp? Takže teď jsem oficiálně šéfkuchařkou tohoto domu?
Začala jsem přemýšlet, co dělat. První varianta – vyhlásit stávku. Přestat vařit, uklízet, nakupovat. Uvidíme, jak se Zdenka začne tvářit, až v lednici zůstane jen její jogurt. Ale vím, že Antonín s Pavlem začnou reptat, a já nechci kvůli ní mít problémy s mužem. Druhá možnost – promluvit si s ní na rovinu. Říct: „Zdenko, nejsme v hotelu, buď pomáhej, nebo si jez v restauraci.“ Ale bojím se, že zase bude dělat, že nerozumí, nebo se začne u Pavla vymlouvat, a on to obrátí proti mně. Třetí varianta – smířit se s tím. Ale to nejsem já. Nehodlám být služkou ve vlastním domě.
Někdy si představuju, že bychom s Antonínem našli byt a odstěhovali se. Ale ten dům je Antonínovo dědictví, má ho rád, a já si na to místo zvykla: je tu zahrada, veranda, je to útulné. Nechci kvůli Zdence přijít o to, co je nám drahé. Zkoušela jsem i taktizovat: navrhla jsem rozdělit kuchyň na „zóny odpovědnosti“. Každý ať má na starosti své jídlo a nádobí. Ale Zdenka jen kývla a dál pila kávu z mého hrnku. Zdá se, že je prostě neprůstřelná.
Moje kamarádka, když jsem si jí postěžovala, poradila: „Věruš, dej jí konkrétní úkol. Řekni, že v úterý vaří večeři ona, a hotovo.“ Zkusila jsem to. Vybrala jsem jí den, a ona na to: „Jé, Věruš, v úterý mám program, nechceš to udělat ty?“ Program? Projíždět sociální sítě? Už jsem na pokraji toho, abych na kuchyňskou linku pověsila rozvrh a napsala: „Zdenko, tvůj den – buď pizza, nebo hlad.“ Třeba ji to aspoň trochu probudí.
Zatím se jen snažím nevybouchnout. Vařím, uklízím, ale pokaždé, když vidím její špinavý hrnek, představuju si, jak jí předávám medaili za „mistrovství v zahálce“. Antonín slibuje, že s Pavlem promluví, ale nevěřím, že to pomůže. Zdenka je jako kočka, která chodí, kam se jí zlíbí, jenže jí z mých misek. Ale já najdu způsob, jak ji postavit na místo. Tenhle dům je náš, a nedopustím, aby v něm jedna líná švagrová udělala jeho svůj osobní salón. A zatím si jen přeju, aby jednou, jen jednou, umyla po sobě talíř. Sny se přece plní, ne?