Na drátě
Ráno u paní Anežky Novákové začínalo vždy stejně. Klasicky postavila rychlovarnou konvici na plotnu, nasypala dvě lžičky sypaného čaje do starého břichatého čajníku, který opatruje už od časů, kdy byly děti malé a všechno mělo být teprve před nimi. Zatímco se voda ohřívala, zapla v kuchyni rádio a na půl ucha poslouchala ranní zprávy. Hlasy hlasatelů byly povědomější než většina tváří jejích známých.
Na zdi visely hodiny se žlutými ručičkami. Ty šly spolehlivě, ale zvonek pevnolinkového telefonu pod nimi se ozýval čím dál tím méně. Dřív drnčel každý večer, když si volaly kamarádky probrat televizi nebo tlak. Teď jsou buď nemocné, odstěhované za dětmi do jiných měst, anebo už odešly navždy. Telefon stával v rohu, těžký, sluchátko příjemně padlo do dlaně. Anežka ho občas pohladila, když šla kolem, jako by kontrolovala, zda ten způsob spojení ještě žije.
Děti volaly mobilním. Tedy, věděla, že volají, spíš mezi sebou, protože když přijely na návštěvu, měli mobily pořád v ruce. Syn uprostřed rozhovoru najednou zmlkl, zíral do displeje, zamumlal Moment, a začal zběsile klikat na obrazovku. Vnučka, hubená dívenka s dlouhým copem, nepustila telefon z ruky vůbec. Tam měla kamarády, hry, domácí úkoly i hudbu. Všechno podstatné bylo tam.
Ona měla starou tlačítkovou nokii, kterou koupili, když poprvé skončila na interně s tlakem.
Ať ti kdykoli můžeme zavolat, řekl syn.
Mobil ležel v šedém pouzdře na poličce v předsíni. Někdy ho zapomněla nabít. Jindy se válel po kabelce pod šátky a účtenkami z obchodu. Ozýval se zřídka a když už, často nestihla správně zmáčknout knoflík a pak se zlobila na svou pomalost.
Ten den slavila pětasedmdesáté narozeniny. Číslo jí přišlo cizí. Uvnitř se cítila mladší aspoň o deset let. Možná i o patnáct. Ale občanku neošálíš. Ráno se odvíjelo obvyklou trasou: čaj, rádio, krátké cvičení na klouby, které jí ukázala doktorka na poliklinice. Z lednice vytáhla včerejší salát, na stůl postavila bábovku. Děti slíbily, že přijedou na druhou.
Divila se, že se teď narozeniny domlouvají v nějakém chatu a ne telefonem. Syn jí řekl jednou:
My s Luckou všechno řešíme v rodinném chatu. Ukážu ti to.
Neukázal. Pro ni bylo chat jako z jiné reality svět lidí, žijících ve čtverečku a povídajících si písmenky.
Na druhou dorazili. Nejprve se do předsíně vřítil vnuk Vojta s batohem a sluchátky, za ním tiše proklouzla vnučka Jarča a nakonec syn s manželkou, naložení igelitkami. V bytě bylo hned těsno a hlučno. Vonělo to pečivem z cukrárny, šamponem snachy a nějakým svěžím, rychlým pachem, co nedovedla přesně určit.
Mami, všechno nejlepší! Syn ji objal krátce a pevně, jako by už spěchal zase dál.
Dárky složili na stůl. Květiny daly do vázy. Jarča hned poprosila o heslo na wifinu. Syn se zaškaredil, sáhl do kapsy pro papírek a začal diktovat soupis znaků, z nichž paní Anežce hučelo v hlavě.
Babi, proč nejsi v chatu? zeptal se najednou Vojta, zouval boty a mířil do kuchyně. Tam se všechno děje.
Co bych tam dělala, mávla rukou a posunula mu talíř s bábovkou. Telefon mi stačí.
Mami, vložila se snacha, vlastně proto jsme dneska pohlédla na manžela máme pro tebe dárek.
Syn vytáhl z tašky úhlednou bílou krabičku s obrázkem. Anežka znejistěla a napadlo ji, co v ní asi bude.
Mobil smartphone, pronesl syn skoro slavnostně. Nenáročný, ne nejdražší, ale šikovný. Má foťák, internet, všechno.
A k čemu mi je? pokusila se, aby zněla klidně.
Mami, no jak k čemu? Můžeme si volat přes video, spustila snacha s energií, máme rodinný chat, fotky, novinky Navíc dneska všechno po internetu. Objednáš se k doktorce, zkontroluješ složenky Vždyť sis stěžovala na poliklinice na fronty.
Já se nějak obejdu chtěla říct, ale syn se tiše nadechl.
Budeš klidnější a my taky, pokračoval. Když bude něco potřeba, ihned napíšeš. Nebudeš muset hledat starý mobil a zkoumat, kde je zelený sluchátko.
Usmál se, chtěl to odlehčit, ale zabolelo to. Vzpomínat, kde je zelené sluchátko. Jakoby už na nic nestačila.
Dobře, podívala se na krabičku. Když to tak chcete.
Krabičku otvírali všichni společně, skoro jako když kdysi rozbalovali dárky dětem, jenže teď byly děti dospělé a ona v jejich středu, ne jako hlavní, ale jako žákyně u zkoušky. Vyndali tenký černý obdélníček, na němž nebylo ani tlačítko.
Všechno je dotykem, vysvětlil Vojta. Prostě prstem. Koukej.
Přejel prstem po skle, obrazovka ožila barevnými ikonkami. Anežka se neubránila škubnutí. Vypadalo to chytře, až příliš; skoro čekala, kdy po ní začne chtít heslo, přihlášení, nebo jiné neznámé věci.
Neboj, řekla Jarča překvapivě jemně. Všechno ti nastavíme. Zatím nic nemačkej, dokud neřekneme.
Tyhle slova bolely nejvíc. Zatím nic nemačkej. Jako malé dítě, aby nerozbilo drahou vázu.
Po obědě se přesunuli do obýváku. Syn sedl k ní na gauč, položil nový přístroj na její kolena.
Podívej, tohle je zapínací tlačítko. Zmáčkneš a podržíš. Objeví se obrázek, zamykací obrazovka. Otevřeš tahem prstu. Tak.
Jel rychle, vše se jí motalo tlačítko, obrazovka, zámek. Znělo to jako cizí řeč.
Počkej, pomalu, jedno po druhém, poprosila. Jinak to zapomenu.
To se neboj, zvykneš si, mávl rukou.
Přikývla, ale věděla, že to nebude hned. Potřebovala čas. Čas smířit se s tím, že svět žije v těchto plackách a ona se do nich musí nějak vtěsnat.
Večer už byly v paměti čísla dětí, vnoučat, sousedky paní Valentové i obvodního lékaře. Syn jí nainstaloval WhatsApp, nastavil účet a přidal ji do rodinného chatu. Nastavil velká písmena.
Tady je chat. Tady si píšeme. Takhle něco napíšu
Klepáním rychle vyťukal text. Na displeji vyskočila zpráva. Pak další, od snachy: Hurá, mamka je s námi! Za tím Jarča nacpala hromadu smajlíků.
A jak já? zeptala se. Jak napíšu já?
Klepneš sem, ukázal syn na okno pro psaní. Vyskočí klávesnice. Píšeš. Nebo hlasovou podržíš mikrofon a mluvíš.
Vyzkoušela to. Prsty se jí chvěly. Místo děkuji napsala dějukli. Syn se zasmál, snacha s ním, Jarča přidala další smajlíky.
Ničemu, všichni jsme se učili, uklidnil syn, když zahlédl její rozpaky. To zvládneš.
Přikývla, ale cítila se trapně. Jako by propadla jednoduchý test.
Po jejich odchodu se byt ponořil do ticha. Na stole zbyla bábovka, květiny a bílá krabička od mobilu. Telefon ležel vedle, obrácený displejem dolů. Opatrně ho převrátila. Stiskla boční tlačítko. Na obrazovce vyskočila fotografie, kterou nastavil Vojta celá rodina na vánočním snímku. Uviděla samu sebe v modrých šatech s tázavou obočí, jakoby už tehdy pochybovala, jestli do toho řetězu patří.
Přejela prstem po displeji, jak učili. Objevila se změť ikonek. Telefon, zprávy, foťák, něco dalšího. Vzpomněla si na syna: Nic zbytečně nemačkej. Jenom jak poznat, co je zbytečné?
Nakonec telefon položila zpět na stůl a šla umýt nádobí. Tak ať si zatím zvyká na byt.
Druhý den vstala dřív než obvykle. Hned koukla po novém mobilu. Ležel stále tam, cizí, ale včerejší strach trochu povolil. Vždyť je to jen věc. Se vším se dá naučit. Kdysi se také bála mikrovlnky, a stejně ji ovládla.
Uvařila si čaj, sedla ke stolu a vzala mobil do ruky. Zapnula ho. Ruce zvlhly. Naskočila jejich vánoční fotka. Přejela prstem. Ikonky. Našla zelený telefonek to bylo aspoň trochu povědomé a zmáčkla ho.
Objevily se kontakty: syn, snacha, Jarča, Vojta, paní Valentová. Vybrala syna. Stiskla. Mobil zavrněl, rozběhly se barevné pruhy. Přiložila si ho k uchu a čekala.
Haló, ozval se syn trochu překvapeně. Mami? Je všechno v pořádku?
Je, jen jsem chtěla zkusit, jestli to funguje.
No vidíš, zasmál se. Já to říkal. Šikovná jsi. Ale příště volej přes WhatsApp, je to zadarmo.
To jak? znejistěla.
Vysvětlím pak. Teď mám v práci fofr.
Zavěsila. Srdce jí bušilo jako po rychlé procházce, ale uvnitř cítila zahřátí. Zavolala sama. Nepotřebovala nikoho.
O pár hodin později pípne první zpráva v chatu. Mobil zablikal, Anežka se lekla. Na displeji: Jarča: Babi, jak je? Pod krátkou větičkou bliká políčko na odpověď.
Dlouho na něj koukala. Pak pomalu klepla. Vyskočila klávesnice. Písmenka malá, ale čitelná. Pomalu ťukala. V netrefila. Vyšlo b. Smazala. Zkusila znovu. Prsty neposlouchaly. Deset minut zápasila, než napsala: Vse dobre. Piji caj. V dobře byla chyba, nechala ji tam. Stiskla odeslat.
Za vteřinu bublina: Jarča: Ty jsi to napsala sama? Skvělý! a srdíčko.
Přistihla se, že se usmívá. Sama. Napsala. Její slova tam mezi ostatními.
Večer přišla sousedka Valentová s sklenicí kompotu.
Prý ti děti daly ten…no…chytrý mobil, smála se, zouvajíc bačkory.
Smartphone, opravila ji Anežka. Slovo jí pořád přišlo příliš moderní na její věk, ale pronesla ho s mírnou hrdostí.
A jaký je? Nekouše? pobaveně překlonila hlavu.
Zatím jen pípá, povzdechla. Všechno tam je jinak. Žádná tlačítka.
Můj vnuk do mě taky hučí, že to musím mít. Ale mě už je na to pozdě. Ať si mládež internetuje sama.
Pozdě ji bodlo. Taky si myslela, že je pozdě. Ale teď měla v pokoji věc, která jako by říkala: ještě není pozdě. Ještě můžeš zkusit něco nového.
Za den volal syn a řekl, že ji objednal k praktikovi přes internet. Anežka se podivila.
Jak to přes internet?
Přes Portál občana, vysvětloval. Všechno je tam. Ty si taky můžeš zkusit přihlásit. Heslo a přihlášení máš pod telefonem v šuplíku.
Otevřela šuplík, opravdu tam byl papírek se znaky. Vzala ho, jako když dostane předpis na léky. Srozumitelný, ale stejně neví, jak přesně použít.
Další den se hecla. Zapla mobil, našla ikonku prohlížeče, co jí ukazoval Vojta. Otevřela. Bílé pole a řádek nahoře. Pozvolna ťukala adresu s papírkem v ruce. Dvakrát se spletla, mazala. Nakonec načetla stránku. Modré a bílé sloupce, spousta tlačítek.
Zadejte přihlašovací jméno, četla nahlas. Heslo.
Jméno zvládla. Heslo horší čísla a písmena dohromady. Klávesnice zmizela, objevila se znovu. Najednou polím smazala vše. Zaklela si pod nos. To už se dlouho nestalo.
Nakonec telefon odložila a vzala pevnou linku. Volala synovi.
Mně to nejde, řekla, ty vaše hesla jsou trest.
Neber to vážně, přijedu večer, názorně ti to ukážem s Vojtou ten to zvládá líp, uklidnil syn.
Souhlasila, ale zavěsila s pocitem, že bez nich nic nezvládne. Že je přítěž všechno pořád vysvětlovat.
Večer dorazil Vojta. Sundal tenisky, sedl vedle ní na gauč.
Tak ukaž, babi, co nejde.
Otevřela portál, ukázala. Přiznala: Je to celé matoucí. Ty slova, tlačítka. Bojím se to zkazit.
Není co zkazit, maximálně se odhlásíš, pokrčil rameny. Najdeme to znova.
Mluvil rychle, ale klidně. Prsty mu běhaly po displeji jako doma. Ukazoval všechny fígle, jak projít na vyhledání lékaře, jak se přihlásit.
Tady je objednávka. Kdybys náhodou omylem zrušila, jednoduše vybereš znova.
A když zruším omylem? lekla se.
Tak to zopakuješ, usmál se. Nic se neděje.
Kývla. Pro něj nic. Pro ni svět.
Když odešel, dlouho zůstala s mobilem, měla pocit, že ji malý displej neustále zkouší. Přihlášení, heslo, někdy chyba spojení. Svět byl kdysi prostší: zavolala, domluvila se, přišla. Teď se musí naučit klikat a rozumět nápisům.
Za týden přišel problém s lékařskou objednávkou. Probudila se s těžkou hlavou, slabostí. Tlak lítal. Věděla, že má jít k doktorce pozítří. Chtěla zkontrolovat čas. Zapla mobil, přešla na portál a nenašla své jméno.
Srdce jí poskočilo. Rolovala stránku, marně. Včera nic neměnila. Nebo? Vzpomněla si, jak si omylem zkoušela smazat objednávku. Možná zmáčkla špatně.
Rozběhly se jí myšlenky. Bez objednávky čekárna, fronta, kašlající. Už teď jí bylo zle. Vnímala blížící se paniku.
V první chvíli chtěla zavolat synovi. Ale ten měl v práci frmol. Představila si ho, jak, zamračený, řeší kolegům: Promiňte, máma zase nezvládá telefon. To zabolelo.
Srovnala se. Chvilku zhluboka dýchala. Vzpomněla na Vojtu ten má přednášky. A stejně nechtěla volat o pomoc.
Podívala se na mobil. Tohle se musí naučit sama. Pomalu prošla portálem, trefila se do sekce objednávek opravdu prázdno. Takže smazáno. Zavřela na chvilku oči, nadechla se a zmáčkla Nová objednávka. Seznam lékařů, vybrala svou. Nejbližší termín až za tři dny ráno. Potvrdila a čekala.
Displej na chvíli přemýšlel a objevil se text: Jste objednána. Pod tím její jméno, čas, datum. Kontrolovala třikrát. Ulevilo se jí. Sama. Bez dětí.
Na závěr vše ještě ověřila. Otevřela WhatsApp, našla chat s lékařkou, kterého kdysi přidal syn. Dlouho sbírala odvahu, pak nahrála hlasovku.
Zdravím, tady Anežka Nováková. Mám problémy s tlakem. Objednala jsem se přes internet na pozítří ráno. Prosím, kdybyste mohla mrknout.
Poslala zprávu, vedle se ukázala fajfka. V pokoji bylo ticho. Po dvou minutách pípnutí. Lékařka napsala velkými písmeny: MÁM VÁS ZAPSANOU. KDYBY SE ZHORŠILO, VOLEJTE HNED.
Napětí ustoupilo. Objednávka platí, doktorka ví. A to vše přes malý telefon.
Večer napsala do rodinného chatu: Objednala jsem se sama. Přes internet. Zase tam byla chyba ve slově, nechala ji být. Důležitý byl smysl.
První reagovala Jarča: Ty jo! Babí, jsi lepší než já. Potom snacha: Maminko, skvělá práce. Mám radost. Nakonec syn: Já to říkal, že to zvládneš.
Četla si odpovědi a zevnitř cítila, jak něco sílí. Ještě nebyla součástí jejich rychlého světa vtipů a obrázků, ale mezi nimi a ní vznikla tenká nit. Když ji zatáhne, odpověď přijde.
Po klidné návštěvě u lékařky si řekla, že zvládne další krok. Jarča vyprávěla, jak si s kamarádkami posílají fotky jídla, koček i blbostí. Přišlo jí to směšné, někdy trochu marnivé, ale trošku záviděla měly společný obrázek dne. Ona měla rádio a pohled z okna.
Jednoho slunečného dne, když se na parapetu blyštěly skleničky se sazeničkama, vzala mobil a otevřela foťák. Na displeji se objevila její kuchyň v rámečku. Přisunula mobil k sazenicím. Zmáčkla kolečko. Tiché cvaknutí.
Fotka mírně rozmazaná, ale špatná nebyla. Na obrázku zelené výhonky a proužek světla na stole. Dlouho na ni koukala. Připadalo jí, že jsou ty malé rostlinky trochu jako ona s mobilem taky se derou ke světlu, i když půda je těžká.
Odeslala fotku do rodinného chatu. Přemýšlela, co napsat. Nakonec: Moje rajčata rostou. Odeslala.
Odpovědi přilétly záhy. Jarča poslala fotku svého pokoje se změťí skript. Snacha talíř salátu a nápis: Inspirace od vás. Syn selfie z kanceláře: Máma rajčata, já výkazy. Kdo je na tom líp?
Smála se nahlas. Kuchyně najednou nebyla prázdná. Jako by u stolu najednou seděli všichni, každý ve svém městě, ale přesto spolu.
Ne vždy šlo všechno hladce. Občas omylem poslala hlasovku do skupiny místo tréninku na mikrofon zaznělo její pokřikování na večerní zprávy. Vnoučata se smála, syn napsal: Mami, měl bych ti zařídit vlastní pořad! Na chvíli ji to zahanbilo, pak se zasmála s nimi. Aspoň je to živé.
Někdy spletla chaty a poslala dotaz celé skupině místo Jarči. Jednou tak žádala, jak smazat fotku. Odpověděl podrobným návodem Vojta, Já taky nevím napsala Jarča a snacha přidala obrázek: Mamko, jsi náš pokrok.
Stále se zamotávala v tlačítkách. Bála se aktualizací, které mobil chtěl. Aktualizovat systém znělo podezřele, jako by jí chtěl někdo změnit, když si teprve zvyká.
Ale den ode dne měla méně strachu. Zjistila, že si zvládne sama najít jízdní řád, podívat se na předpověď nejen v rádiu, ale na displeji. Jednou dokonce našla na internetu recept na takovou bábovku, jakou kdysi pekla její maminka. Zabralo to čas, ale když poznala suroviny, jež si pamatovala, cítila slzy v očích.
Napsat o tom nikomu nechtěla. Prostě upekla a poslala fotku do chatu. Připsala: Vzpomínka na babičku. Přišly srdíčka, vykřičníky a prosba o recept. Vyfotila lístek s vlastním rukopisem a odeslala.
Někdy zjistila, že už tolik nehledí na pevnou linku. Zůstávala na zdi, ale nebyl to už jediný drát do světa. Teď měla ještě jeden, neviditelný, pevný.
Jednoho večera, když venku pomalu tmělo a v protějším domě se rozsvěcovala okna, seděla v křesle s mobilem a pročítala rodinný chat. Byly tam fotografie z práce syna, selfie Jarči s kamarádkami, krátké vtipy od Vojty, vzkazy snachy o domácnosti. Mezi tím, už méně nesměle, její vlastní příspěvky: foto rajčat, hlasovka s receptem, dotaz na léky.
Náhle si uvědomila, že už není jen divák za sklem. Nechápala půlku vnoučkových výrazů, neuměla dávat ty vtipné smajlíky, ale na její dotazy se odpovídalo. Její fotky se líbily jak řekla Jarča, lajkovaly.
Mobil zablikal. Nová zpráva. Od Jarči: Babi, zítra mám test z matiky. Můžu ti pak zavolat postěžovat si?
Usmála se. Pomalu ťukala: Zavolej, ráda vše vyslechnu. Odeslala.
Položila mobil na stůl vedle šálku čaje. Bylo ticho, ale jiné. Tam venku, za zdi a patra, už čekaly hovory i zprávy. Nebyla součástí mládežnického světa, jak říkal Vojta, ale našla si svůj koutek v tom světě displejů.
Dopila čaj, vstala, zhasla v kuchyni a při odchodu do pokoje se podívala na mobil. Černý obdélník ležel klidu na stole. Věděla, že když bude chtít, stačí se dotknout a natáhne ruku ke svým.
A to jí teď stačilo.