To bylo před dvaceti lety, ale může se to stát i nyní , protože stále existují lidé, kteří zapomínají na morálku a odpovědnost.
O tomto příběhu jsem se dozvěděl, když mi bylo 8 let, ptal jsem se tehdy, jak se matka a otec seznámili.
Měli se rádi, když byli mladí, ale ani jeden z nich si nedokázal přiznat své city a udělat první krok, dokud se nestala tato situace….. Na jejich policejní stanici zavolali znepokojení sousedé. Dlouho se nemohli spojit se Sárou, majitelkou bytu, a už mnoho hodin slyšeli v bytě hlasitý dětský pláč. Poznali, že něco není v pořádku.
Maminka s tatínkem to šli společně zkontrolovat. Po vyražení dveří zjistili, že u vchodu do bytu sedí roční plačící, špinavý a hladový chlapeček ( to jsem byl já). Zatímco rodiče vyšetřovali místo činu , sousedé mě umyli.
Pak mě odvezli do dětského domova a matka s otcem začali pátrat po mých rodičích, ale nikde nebyly žádné stopy. Jako by se propadli do země, neměli koupené lístky na odjezd, nebyli v nemocnicích ani v márnicích.
Čas rychle plynul a celou tu dobu mě moji současní rodiče navštěvovali, oba, hráli si se mnou, nosili mi ovoce, kupovali mi vitamíny.
Mé „pravé“ rodiče se nepodařilo najít, a tak se moji rodiče, kteří si mezitím vyznali city, rozhodli, že mě adoptují. Netrvalo dlouho a oba policisté vyřídili formality, takže jsem měl do půl roku rodinu.
Nebylo to pro ně snadné, protože jsem se často budil s nočními můrami a křičel ze spaní, takže rodiče se mnou šli k psychologovi a bylo to jejich nejlepší rozhodnutí, protože mi doporučil, abych svou bolest a strach vylil na papír a zbavil se jich prostřednictvím tvořivosti. Dokázala jsem malovat celé dny, nevnímala jsem, jak čas utíká. Pokaždé, když jsem to dělala, byla jsem lepší a lepší, a každý, kdo viděl moje díla, říkal, že mám talent, takže jsem v šesti letech začala chodit do výtvarné školy a pak jsem se rozhodla zasvětit této činnosti celý život.
Ve třinácti letech jsem začal vystavovat svá díla na výstavách a ta se stala tak populární, že jsem si ve stejném věku vydělal první velký příjem.
Ve stejné době se z ničeho nic objevili moji biologičtí rodiče a snažili se mě přesvědčit, že mě vždycky milovali. Nechtěla jsem je poslouchat, tito lidé pro mě byli cizí, i když rodiče říkali, že jim nebude vadit, když se rozhodnu se s nimi setkat, ale já se pevně rozhodla.
Pokud mě tito lidé dokázali opustit, když jsem byla mladá a slabá, neměli by se v mém životě objevit ani teď.
Co si myslíte o chování tohoto chlapce?
