Sousedka si udělala kuřárnu přímo u mých dveří. Rozhodla jsem se to vyřešit rázně a ona nečekala, co z toho vzejde.
A kde je psáno, že tohle je tvůj vzduch? Schodiště je přece pro všechny. Chci si tady zakouřit? Tak si zakouřím. To je moje věc. Nauč se zákony, paní!
Dvacetiletá dcera sousedky Lenka, vyfoukla mračnou sladkou páru Eleně Novotné přímo do obličeje. Na parapetu mezi patry se rozvalovali dva kluci, smáli se a halekali. Na betonu se povalovaly nedopalky, prázdné plechovky od energeťáků a slupky od slunečnicových semínek.
Eleně Novotné, hlavní účetní v jednom velkém brněnském závodu, ani nenapadlo kašlat nebo mávat rukama tak, jak by puberťáci čekali. Jen si upravila brýle na nose a podívala se na Lenku tím chladným, hodnotícím pohledem, při kterém se i mistři ve fabrice potí při inventurách.
Je to společné místo, Lenko, řekla ledově. Takže se tady nekouří, neplive a nedělá nepořádek. Máš pět minut na to, abys to uklidila. Jinak bude řeč jiná.
Jó, bojím se, babi! protáhla Lenka obličej a demonstrativně setřásla popel na čerstvě vytřenou podlahu. Běž si dát valídol, nebo tě klepne pepka. Pujdeš si stěžovat mámě? Ta mi to sama dovolila, abych doma nekouřila!
Kluci vyprskli smíchy. Dveře Eleny Novotné se zavřely a odřízly vchod od rámusu.
V chodbě to vonělo pečenými bramborami a starým dřevem typická domácká vůně, kterou však teď přebil smrad levných cigaret linoucí se skrz klíčovou dírku. V kuchyni seděl u stolu Pavel.
Pavlovi bylo dvaatřicet, ale kvůli brzké pleši a shrbené postavě vypadal spíš na čtyřicet. Synovec zesnulého manžela Eleny žil s ní už deset let. Tichý, uzavřený, lehce koktavý, opravář hodinek, co se bál vlastního stínu. Pro sousedy jen ten podivín, snadný terč posměšků.
Eleno, zase tam jsou? Pavel vtáhl ramena, když uslyšel třískání za dveřmi.
Jez, Pavle. Tohle není tvůj problém, odsekla Elena, když mu nandávala brambory na talíř. Uvnitř se ovšem vařila vzteky.
Večer šla za sousedkou. Dveře otevřela Galina v županu, s mobilem v ruce a maskou na obličeji.
Gábi, tvoje dcera si dělá z předsíně doupě. Dým mi leze do bytu a kravál je tu do noci. Chci, abys to řešila.
Galina protočila oči a ani neodtáhla mobil od ucha:
Eli, proč to hrotíš? Mladí si nemají kde sednout, venku je zima. Nejsou to feťáci Ty jsi bezdětná, tak se do toho navážíš. Pavlík je stejně trochu praštěnej, tomu je to jedno!
Byla to trefa pod pás, přesně a záludně mířená. Elena zvolna vydechla.
Takže mladí si dělají co chtějí a můj Pavel překáží? Dobře, Gabino. Rozumím ti.
Vrátila se domů, sedla ke stolu a vytáhla složku s papíry. Emoce jsou pro slabé. Silní znají občanský zákoník a Zákon o přestupcích.
Další týden byla Elena tichá jako pěna. Lenka si myslela, že stará bručounka to vzdala, a zcela ovládla chodbu. Postavila sem staré křeslo z kontejneru a pouštěla hudbu do jedné v noci.
Zlom přišel v pátek.
Pavel se vracel z práce s taškou potravin a malou krabičkou pro zákazníka. Když dorazil na podestu, jeden z kluků Lenkův nápadník, přezdívaný Turek, napřáhl nohu.
Pavel zakopl, taška se roztrhla, jablka se rozkutálela po špinavé zemi mezi nedopalky. Krabička s hodinkovým strojkem odlétla ke zdi.
Hele, pštros letí! zachechtal se Turek.
Lenka bez zájmu vyfoukla kouř: Hele, chudáku, dávej bacha kam šlapeš, nebo tu budeš fňukat! Sesbírej to a zmiz, dokud mám náladu.
Pavel, rudý jak rak, začal třesoucíma rukama sbírat jablka. Oči se mu zaplnily slzami. Už si zvykl. Že je pro ostatní nikdo, do kterého se může kopnout, a nezastane se ho nikdo.
Dveře se prudce otevřely. Elena stála na prahu se smartphonem v ruce, kamera přesně mířila na Turka.
Přestupek, urážky, škoda na majetku to jsem všechno natočila. Teď volám městskou policii. A zítra to nesu na úřad.
Vypni ten mobil, bábo! cukl sebou kluk, ale k Eleně se neodvážil, její pohled byl ostřejší než policejní odznak.
Pavle, pojď domů, poručila věcně.
A-ale… jablka, vypravil ze sebe.
Nech to. To je na vyhození jako všechno, co je teď na chodbě.
Když za Pavlem zapadly dveře, Elena obrátila pozornost k ztichlé Lence.
Teď mě dobře poslouchej, děvče. Myslíš, že jsem týden mlčela jen tak? Celou dobu sbírám důkazy.
Jaký důkazy? prskla Lenka, ale v hlase jí zněla nejistota.
Spojila jsem se s majitelem vašeho bytu. Tvoje máma tu přeci není majitelka, že? Byt patří tvému otci, co dělá v Praze a myslí si, že jeho dcera je vzorná studentka medicíny, ne holka, co tahá po chodbě ožraly.
Lenka zbledla. Táta byl nejen přísný, ale i tyran, co je s mámou živil jen za dobré chování.
To neuděláš, špitla.
Už je to hotové. Deset minut zpátky dostal fotky i videa tvých zábav. K tomu oznámení na policii a na správu domu, s daty, časy, snímky, bordelem, hlukem, kouřením. Nechám to řešit ty, co to mají v popisu práce. Policajt tu bude do půl hodiny. A tvůj táta slíbil dorazit zítra ráno.
V sobotu ráno otřásl vchod hluboký mužský hlas.
Elena zrovna pila čaj, když se rozlehlo zvonění. Na zápraží stál urostlý muž v drahém kabátu Lenčin otec Michal Vávra. Vedle něj, se sklopenou hlavou, stála uplakaná Galina a Lenka nebyla nikde vidět.
Paní Novotná? jeho hlas byl zdvořilý, ale ne-ústupný. Omlouvám se za chování své dcery i bývalé ženy. Neřád na chodbě už uklízejí uklízečky. Opravu zdí zaplatím. Lenka jde do koleje, kapesné končí.
Elena přikývla omluva byla samozřejmost.
To je v pořádku. Ale je tu ještě jedna věc.
Zavolala Pavla. Ten vyšel z pokoje, hlavu v ramenou a čekal, že zase dostane vynadáno.
Váš kamarád včera urazil mého synovce a poškodil jeho práci. Pavel je talentovaný hodinář, dokáže opravit strojky, na které si ve Švýcarsku ani netroufají.
Michal Vávra si Pavla prohlížel se zájmem.
Hodinář?
R-restaurátor, zamumlal Pavel potichu.
No vida…, muž udělal krok vpřed, ale místo výhrůžky mu podal ruku. Mám sbírku starých kapesních Prim. Jeden stroj mi už rok nejde, nikdo v Brně si s tím neví rady. Podíváš se na to?
Pavel poprvé cítil, že se na něj někdo dívá jako na rovnocenného člověka.
Zkusím to… pokud je pružina v pořádku.
Tak fajn! Michal pevně stiskl Pavlovi ruku. Promiň, kamaráde, za svou dceru. Ujel mi kousek výchovy. Nezlob se a počítej se zakázkou i odměnou.
Když se za nimi zavřely dveře, Pavel si dlouho hleděl na napřaženou ruku. Poprvé po letech narovnal ramena.
Teto Eleno, řekl tiše a skoro se už nezakoktal, asi ty jablka posbírám. Neměly by se zkazit.
Elena se obrátila k oknu, aby neviděl její lesknoucí se oči.
Posbírej, Pavle. A dej vařit vodu. Dneska máme svátek.
Na chodbě bylo ticho a čisto. Vonělo to savem a čerstvou barvou. A z bytu Eleny Novotné se linula vůně koláčů a klidný sebevědomý hlas Pavla, který tetě vykládal o složitosti tourbillonu.
Kuřárna byla zrušená. Navždy.