Říká se u nás: Přílišná dobrosrdečnost je horší než krádež. Dlouho jsem brala to úsloví na lehkou váhu, jako pouhé přehánění pro mravokárce, ale sen, co jsem včera v noci měla, mi ukázal, že v každém přísloví je skrytý závan pravdy.
Přibližně před půl rokem se do protějšího bytu nastěhovala nová sousedka Helena Novotná. Čtyři křížky by jí člověk tipnul stěží, vždy upravená, s jemným úsměvem a očima, které jako by mě nikdy nespouštěly z dohledu. Setkávaly jsme se u výtahu, zdráhavé kývnutí mlčky drželo naši sousedskou zdvořilost v rovnováze, jak je v Praze běžné.
Poprvé u mě Helena zazvonila asi po dvou týdnech. Bylo kolem deváté večer, když jsem otevřela dveře a spatřila ji v šedém svetru, s provinilým úsměvem a prázdnou hrníčkem v ruce.
Promiňte, že vyrušuji, hlesla, představte si, že jsem chtěla dělat lívance a najednou sůl došla! Nedala byste mi trošku? Přísahám, že vám ji ráno vrátím!
Jak mohla být taková žádost odmítnuta? Nasypala jsem jí téměř půlku slánky. Děkovala a zmizela ve svém bytě, jako by rozplynutím v mlze.
Další návštěva přišla už po pár dnech, tentokrát s žádostí o cukr. Stála na zápraží v županu, v očích podzimní sychravo, ruce chvěly se pod tíhou čajové touhy. Ani tentokrát neváhala slíbit, že cukr hned zítra vrátí možná ještě větší balení.
Začala jsem pochybovat. Žije tu už měsíc a v regálech její kuchyně není ani špetka základních surovin? Sůl, cukr, olej, sirky bez těch si život u nás jen těžko představit!
Nicméně jsem se nenechala zviklat vlastním podezřením.
Za týden přišla pro vajíčka, potom chtěla trochu slunečnicového oleje, poté cibuli, půlku citronu, čajový sáček, prášek na bolest hlavy a nakonec i toaletní papír.
Stále stejný rituál: večer, omluvné oči, smyšlenka o zapomnětlivosti, naděje na zítřejší vrácení. Nic z toho, co získala, se však nikdy nevrátilo domů. Bylo to jako v podivném snu paměť Heleny byla podivně selektivní: nikdy nezapomněla, že bydlím kousek od ní, ale na své dluhy vůči mě zapomínala okamžitě, co zavřela dveře.
Jednoho dne, právě když jsem vařila polévku a zjistila, že chybí mrkev, jsem zkusila štěstí a zaklepala na její dveře. Otevřela, vyslechla mou prosbu, a v očích jí zasvítilo nevinné světélko.
Ale já ji dneska potřebuji k večeři, mám jen jednu. Nezlobte se, opravdu vám nemohu dát.
Dveře zaklaply a já se ocitla mezi pražským bytem a neznámou krajinou studu.
Najednou jsem procitla z ospalé dobrosrdečnosti; moje jídlo je pro všechny, ale její mrkev chráněná jako hrad Karlštejn! A právě tehdy jsem se rozhodla, že pohádka skončila.
Vzala jsem blok a začala z paměti vypisovat: cukr, vajíčka, káva, olej, cibule, prášek, citron, mýdlo. Sečteno a podtrženo, suma v českých korunách vyšla zhruba na tisíc.
Položila jsem lístek na skříňku v předsíni. Věděla jsem, že jeho čas přijde. Netřeba čekat dlouho.
V sobotu, zrovna když jsem zamýšlela péct štrůdl, zazvonila Helena s miskou v ruce. Byl to podivně tichý zvuk, téměř jako cinkání skleniček v mlze.
Ahoj, pojď mě zachránit! Chtěla jsem smažit bramboráky, jogurt došel a mouka taky. Nasypeš mi tři sta gramů? Vše ti zítra vrátím, čestně!
Usmála jsem se, už ledově, a přikývla. Mouka? Jistě, mám.
Jé, ty jsi zlatá! Ty to vždycky zachráníš!
Heli, řekla jsem tiše, ale možná by bylo fér udělat menší součet naší dosavadní kulinářské spolupráce.
Podala jsem jí připravený seznam. Helena se zarazila, oči rozšířené, zmatek v nich tančil jak stíny po stěnách. Většinou jsem jí všechno nosila rovnou do kuchyně, nikdy jsem nepřišla s vypisováním účtů.
Ukázala jsem jí řádky: Vajíčka patnáct kusů. Sedí to?
To nevím, nepočítala jsem…, zamumlala, úsměv sklouzl do propasti.
Ale já ano. Cukr čtyři hrníčky. Olej, káva, mýdlo, citron, cibule. Sedí?
Stála tiše, na prahu rozpaků a podrážděnosti. Jak jsem mohla? Vždyť jsme přece po sousedsku!
Vypočítala jsem průměrnou cenu, ještě jsem ti dala slevu. Celkem: devět set padesát korun.
Natáhla jsem ruku dlaní vzhůru.
Jakmile zaplatíš, mouku ti nasypu. Můžu ji i prosejt, jestli chceš.
To myslíš vážně? vyrazila ze sebe. Ty mi vystavuješ účet? Za sůl a sirky? To nemyslíš vážně!
Naprostá vážnost, přikývla jsem. Když si někdo něco půjčí a nevrátí je to zkrátka nákup. A já jen žádám o proplacení zboží.
To máš teda opravdu malou duši! rozhodila ruce. Myslela jsem, že jsme lidi Ale ty Škudlenko jedna!
Malichernost je mít na sushi, ale žebrat o toaletní papír u sousedů, odpověděla jsem klidně.
Helenino tvář pozoruhodně zrudla.
Ať tě ta tvoje mouka zadusí! vykřikla. Já od tebe už nikdy nic nebudu chtít!
Rychle vklouzla do svého bytu a já zůstala stát s účtenkou v ruce, bez vzteku, spíš s nečekanou úlevou.
Uběhly dva týdny a Helena mě ani nepozdraví. Ve výtahu uhýbá pohledem, předstírá, že si čte zprávu na mobilu. Slyšela jsem, jak si stěžuje domovnici, že v domě žijí podivínští a lakomí lidé.
A co vy? Jak byste si v takovém snu poradili? Trpěli byste to dál, nebo byste také nakonec vystavili účet?