Existuje u nás známé přísloví: Hloupost je horší než krádež. Dřív mi to připadalo jako nadsázka, ale život mě sám přesvědčil, co tohle rčení v praxi skutečně znamená.
Přibližně před půl rokem se naproti mně nastěhovala nová sousedka. Žena kolem čtyřicítky upravená, vždy s úsměvem na rtech. Občas jsme se potkali u výtahu vyměnili jsme si pozdrav, obyčejná sousedská slušnost.
Poprvé u mě zazvonila asi dva týdny po nastěhování. Bylo po deváté večer. Otevřel jsem dveře a tam stála Zdeňka s omluvným úsměvem a prázdným hrnkem v ruce.
Ježiš, omlouvám se, že takhle večer otravuji, začala mile. Napadlo mě udělat lívance, všechno jsem si připravila, a došla mi sůl! Nemohl byste mi trochu půjčit? Zítra to určitě vrátím!
Jak bych mohl podobnou drobnost odmítnout? Nasypal jsem jí skoro půlku slánky, poděkovala a odešla.
Jenže její druhá návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Za pár dní se znovu objevila u dveří tentokrát postrádala cukr.
Měla jsem chuť na čaj, posteskla si, zabalená v županu. Venku je zima a deštivo a je už pozdě Nepůjčil byste mi hrnek cukru? Jakmile nakoupím, všechno vrátím!
Nevadilo mi to, ale v hlavě mi začal hlodat červík pochybností. Bydlí tu už skoro měsíc copak si nemohla pořídit základní věci? Sůl, cukr, olej a zápalky má přece každý. Ale nechal jsem to být.
Za týden přišla Zdeňka pro vejce. Potom následoval trochu oleje, potom cibule, půl citronu, sáček čaje, prášek proti bolesti a dokonce i rolička toaletního papíru.
Vzorec byl vždy stejný: večer, prosebný pohled, historka o tom, že ani neví, jak na to mohla zapomenout, a ujištění, že zítra určitě vrátí. Jenže nevrátila nikdy nic. Paměť měla Zdeňka zajímavě selektivní perfektně si pamatovala, že jsem většinou doma, ale na své dluhy ihned zapomněla, co za ní zaklaply dveře.
Jednou jsem potřeboval mrkev do polévky. Věděl jsem, že je doma, tak jsem zaťukal. Otevřela, vyslechla mě a s nevinným výrazem řekla:
Jé, mrkev mám, ale sama ji budu potřebovat, mám ji málo. Nemůžu ti pomoct.
A zabouchla dveře.
Tehdy mi teprve došlo, v čem je problém. Moje potraviny jsou jakoby společné, ale její mrkev je posvátná zásoba. Rozhodl jsem se, že už bylo dost. Žádné další půjčování.
Vzpomněl jsem si na všechno, co si Zdeňka během posledních dvou měsíců vypůjčila: cukr, vajíčka, kávu, olej, cibuli, prášky, citron, prášek na praní. Všechno jsem sepsal a podle cen v obchodě mi vyšlo, že to stálo zhruba 950 Kč.
Papírek jsem nechal ležet na skříňce v předsíni věděl jsem, že se brzy bude hodit. A nespletl jsem se.
V sobotu jsem měl v plánu péct koláč. A jak naschvál, zvonek. V kukátku Zdeňka, s mísou v ruce.
Zhluboka jsem se nadechl, nasadil chladně zdvořilý výraz a otevřel.
Ahoj, radostně spustila. Hele, pomůžeš mi? Chtěla jsem dělat lívance, ale došel mi kefír a hlavně mouka! Nemáš, prosím tě, tři sta gramů mouky? Hned, jak nakoupím, ti všechno vrátím!
Mouka? zopakoval jsem. Jasně, mám.
To je super! Víš, že to určitě vrátím!
Zdeni, samozřejmě. Ale nejdřív bychom si mohli srovnat naši předchozí spolupráci.
Podal jsem jí připravený seznam. Zdeňka zamrkala, nechápala, co se děje. Dřív jsem pro ni vše ochotně nosil, teď najednou papírek.
Podívej, ukázal jsem řádky. Tady mám napsáno, co sis za poslední dva měsíce odnesla. Zkontroluj. Vajíčka patnáct kusů. Mám pravdu?
No to jsem nepočítala zamumlala, a úsměv jí zmizel ze rtů.
Já to počítal. Cukr čtyřikrát hrnek. Olej, káva, prášek, citron, cibule. Sedí?
Zdeňka mlčela, v očích zmatek, který rychle přešel v podráždění. Jak jsem mohl?! Vždyť jsme sousedi!
Spočítal jsem to podle průměrných cen, pokračoval jsem klidně, a dokonce jsem ti dal slevu. Celkově to dělá 950 korun.
Natáhl jsem ruku.
Jakmile to srovnáme, mouku ti s radostí dám. Třeba i prosetou.
To myslíš vážně? nakonec vydechla. Ty mi dáváš účet? Za sůl a zápalky?! To přeháníš!
Naopak, přikývl jsem. Když něco dostaneš, máš vrátit. A pokud nevracíš, je to prodej. Jen chci zaplatit za zboží.
Ty seš ale skrblík! rozhodila rukama. Myslela jsem, že jsme lidi Ale ty Lakomec!
Lakota je mít na sushi, ale žebrat o toaleťák u sousedů, reagoval jsem klidně.
Zdeňka zrudla.
Tak si tu mouku strč za klobouk! vyštěkla, Nic už po tobě chtít nebudu!
Otočila se na podpatku a práskla za sebou dveřmi. Zůstal jsem stát s papírkem v ruce, víc uvolněný, než podrážděný.
Od té doby uplynuly dva týdny. Zdeňka mě ani nepozdraví, ve výtahu kouká jinam a předstírá, že telefonuje. Slyšel jsem, jak si u domovníka stěžuje, že v domě bydlí samí lakomí a podivní lidé.
A co byste na mém místě dělali vy? Já jsem pochopil, že laskavost má svoje hranice a že zdravé sebevědomí má větší cenu než jakákoliv slánka cukru.