Sousedka se rozhodla, že si může říct o všechno! Teď už jen chybí, aby se nastěhovala ke mně.

Dobré zprávy

27.listopadu2025 den v deníku

Pořád se mi honí hlavou otázka, jestli mám požádat někoho zvenčí o radu. Situace je taková: moje dcera Anička se spřátelila s chlapcem z našeho domu, který je o pár let starší. Jeho matka, naše sousedka zPrahy, se jmenuje Libuše. S ní si občas povídám, ale nepovažuji ji za kamarádku.

Původně jsme se kvůli dětem setkávali na procházkách po Vltavě. Libuše mi semlelila oblečky, které už jejímu chlapci byly malé, a já mu vždy vrátila peníze a přinesla doma džus a sušenky jako poděkování. Pak jsem si řekla, že už nic od ní nebudu přijímat raději vše kupuji sama, abych se necítila zavázaná.

Postupně se z těch neformálních schůzek stalo podivné soužití. Sousedka mě začne pravidelně žádat o něco. Jedna denní prosba se změnila v: Dej mi kávu! Kdyby někdo opravdu chtěl kávu, měl si ji koupit a nežádat ji každým dnem. Přichází k nám, i když jsem ji nikdy nepozvala domů. Když uvidí hračky mého syna, rozplývá se ve slovech a odnáší si je domů. Chce mít vše. Už nám přivezla spoustu věcí, které pak chybí u nás.

Libuše se neodvažuje pozvat nás k sobě, protože její matka je nemocná a přebývá v samostatném pokoji. Nebojí se však požádat o léky, když její syn onemocní, a ptá se i na obyčejné prostředky z domácí lékárničky. Někdy si dokonce vyžádá něco pro sebe. Nedokážu pochopit, jak může někdo žít tak, že dává téměř prázdné balení a láhve. Přes to vše jsem musela koupit lék pro mé dítě, které už nemůžu používat.

A to není všechno. Pravidelně se ptá, jestli máme něco k jídlu pro jejího chlapce, i když já se jich ani neptám. Vařím pro svoje dítě a připravuji jen to. Používá náš košík na nákupy, aniž by se zeptala, a vždy chce mít to, co nemá. Vždy něco chybí.

Jednoho dne mě překvapila její drzost. Když byla celá naše rodina nemocná, zavolala mi a řekla, že přijde na kávu, ale bude u svého syna. Miluji děti, ale mám už dost toho, že děti cizích lidí přicházejí do našeho domu jako do obchodu, prohlížejí si hračky mého syna a vybírají si, s čím si chtějí hrát. Řekla jsem jí, že jsme všichni nemocní a že ji můžeme nakazit. Měla jsem jí říct, že ji nepozýváme.

Její návštěvy nikdy nepřicházejí s otázkou Můžeme vstoupit?. Vždy přijdou bez pozvání a požadují: Dej mi to. Je jí jedno, jestli jsem zaneprázdněná, nebo jestli chci něco dát. Je to, jako by si přivlastňovala můj osobní prostor.

Už ji dlouho nevolám a nevyzývám na procházku. Přesto mi sama volá a píše. Jeden z mých přátel říká, že mám jen dvě možnosti: snášet její neomalenost nebo přerušit kontakt. Nechci se s ní hádat; děti jsou přátelé a bydlíme blízko. Brzy budeme společně odvážet děti do školy. Netuším, jak se s takovým člověkem vyrovnám.

Rate article
Add a comment