Lucie ztuhla u dveří se svazkem klíčů v ruce. Z bytu se ozývalo šustění a tlumené mumlání. Petr byl v práci a ona se vrátila dřív, rozhodnutá dopřát si po náročném týdnu volné odpoledne. Teď jí však srdce bušilo jako o závod. Zloději? Opatrně pootevřela dveře a zaslechla známý hlas:
Ježišmarjá, Lucie, Petře, to jste ale nepořádní! Prach na parapetu, záclohy pomačkané! Měli byste si najmout uklízečku, tohle přece není způsob, jak bydlet!
V předsíni stála s koštětem v ruce teta Božena, jejich sousedka. Lucie zůstala jako opařená.
Teto Boženo? Jak jste se sem dostala? Její hlas se chvěl směsí údivu a podráždění.
Ale vždyť jsme přece sousedé, holka zlatá! Teta Božena se rozzářila úsměvem, jako by její přítomnost v cizím bytě byla naprosto samozřejmá. Viděla jsem, že jsou dveře pootevřené, tak jsem si řekla, že zkontroluju, jestli je všechno v pořádku. A tady takový nepořádek! No tak jsem se dala do úklidu.
Dveře byly zamčené, odsekla Lucie chladně a sevřela tašku. Jsem si tím jistá.
Ale no tak, zamčené, nezamčené, mávla teta Božena rukou, jako by odháněla mouchu. V našem domě jsme všichni jedna rodina, čeho se bát? Hlavní je, že jsem to byla já a ne nějaký výtržník!
Lucie nevěděla, co na to říct. Jejich nový domov, první vlastní byt, který s Petrem po letech šetření konečně získali, se najednou cítil cizí. Zamumlala něco o děkujeme a vyprovodila sousedku ven, ale uvnitř jí vřel vztek. Jak se teta Božena dostala k jejich bytu? A proč se chová, jako by na to měla právo?
Tohle všechno začalo před půl rokem, když se Lucie a Petr, mladý pár, přestěhovali do staršího, ale útulného domu na okraji Prahy. Byt byl jejich pýchou: tři roky šetřili na hypotéku, odpírali si kafe i dovolené. Když konečně dostali klíče, Lucie málem brečela štěstím a Petr, jinak střízlivý, s ní tančil po prázdném obýváku a smál se:
Tohle je náš domov, Luci! Náš!
Postupně si zařizovali bydlení: koupili gauč, pověsili světlé závěsy, na okno postavili fíkus. Nejvíc je ale těšily maličkosti ranní kafe v jejich minikuchyni, večerní filmy pod dekou, plány na rekonstrukci.
Druhý den po nastěhování někdo zazvonil. Ve dveřích stála drobná šedesátiletá žena s úhledným účesem a košíkem v rukou.
Dobrý den, mladí! Já jsem Božena Nováková, vaše sousedka ze třetího patra. Říkejte mi teta Božena, usmála se tak široce, že Lucie se neubránila úsměvu v odpověď. Přinesla jsem vám buchty s mákem. Sousedské přivítání!
To je moc milé! Děkujeme! Lucie převzala košík a cítila se trochu trapně. Nechcete dál, dáme si kafe?
Ach, jen na chviličku, vešla teta Božena dovnitř a zvědavě si prohlížela byt. Takový zajímavý půdorys! Jen bych ty stěny přetřela, ty tapety jsou už staré. A kuchyně je trochu těsná, co?
Lucie se zarazila, ale zdvořile přikývla. Petr, který zrovna připravoval kávu, dodal:
Plánujeme rekonstrukci, ale zatím na to nemáme. Uděláme to postupně.
To je rozumné, chválím vás! Teta Božena poplácala Lucii po zádech. Kdybyste něco potřebovali, já tady všechny znám, poradím, kde seženete materiál levněji.
Buchty byly výborné a teta Božena upovídaná. Vyprávěla o sousedech, o tom, jak se dům stavěl za její mladosti, a dokonce poradila, jak přesvědčit domovníka, aby odklízel sníh dřív. Lucie s Petrem se na sebe podívali: vypadalo to, že v novém domě našli spojence.
Brzy však začala teta Božena chodit příliš často. Buď jen na pozdrav, nebo přinesla další buchty, nebo chtěla zkontrolovat potrubí, protože v tomhle domě jsou staré trubky, hned by praskly. Lucie, vychovaná k úctě ke starším, se snažila být zdvořilá, ale sousedčiny poznámky ji začaly štvát.
Jednou teta Božena přišla, když malovali obývák.
Lucie, proboha, proč jste si vybrali takovou barvu? ohrnula nos nad plechovkou s modrou barvou. To je tak studené! Měli byste teplý odstín, broskvový. A váleček máte špatný, zůstanou vám pruhy.
Modrá se nám líbí, odpověděla Lucie stroze a sevřela štětec. To je náš styl.
Styl, smyl, odfrkla si teta Božena. Já tu bydlím čtyřicet let, vím, co je správné. Poslechněte mě, přetřete to, dokud je čas.
Petr, který si utíral ruce do hadru, se vmísil:
Teto Boženo, děkujeme za radu, ale už jsme se rozhodli. Dáte si kafe?
Sousedka se zamračila, ale zůstala. U kávy prozradila, že sousedka z pátého patra si stěžuje na jejich rekonstrukci a domovník prý tvrdí, že třídí odpad špatně. Lucii sevřelo hrdlo. Snažili se být ohleduplní, a teď je pomlouvají?
Neděláme něco špatně? zašeptala večer Petrovi. Nechci mít problémy se sousedy.
Luci, nikomu nepřekážíme, objal ji Petr. Teta Božena prostě ráda strká nos do cizích věcí. Budeme se s ní stýkat míň.
Ale teta Božena nehodlala ustoupit. Chytala Lucii u vchodu a vyptávala se na práci, plat, plány na děti. Jednou Lucie přišla domů a zjistila, že jejich poštovní schránka je otevřená a účty za energie pečlivě poskládané na lavičce.
Teto Boženo, vy jste nám brala poštu? zeptala se Lucie, když sousedku potkala na dvorku.
Ale vždyť jsem chtěla pomoct! zvolala. Viděla jsem,