Sousedka mi v noci pytli kradla hnůj. Včera jsem jí tam s velkou chutí přidala sušené droždí.
Zase jsi byla s kýbli u mé hromady? nebyla to otázka, spíš konstatování faktu.
Markéta, má sousedka za plotem, nezvedla ani obočí. Stála uprostřed svého záhonku, opřená o motyčku, a dívala se na mě, jako by byla sama neprávem osočená.
Jano, nebuď taková! Vždyť máš toho hromadu! Je ti líto, dát pár kýblů kamarádce z dětství?
To není žádné ‘dobro’, Markéto. To je deset tisíc korun za celý valník a ještě doprava, kývla jsem hlavou k viditelně zmenšené hromadě na dvoře. A je to moje.
Markéta protočila oči a zafňukala: Jéžišmarjá, tak se zalkni tím hnojem! Vzala jsem si jen trochu na okurky, na víc nemám s tou mojí almužnou z důchodu si nemůžu dovolit kupovat hnůj po valníkách jako někdo.
Ona moc dobře ví, na jakou strunu zahrát. Markéta umí ze sebe dělat chudáka vždycky za všechno může někdo jiný: vláda, počasí, slunce, osud, a hlavně já, protože moje rajčata červenají dřív než její.
Vrátila jsem se domů a vztek mi tížil hrdlo jako kámen. Nešlo o ty dva kýble ani o peníze. Naštvalo mě to, že si myslí, že jsem hloupá, a ještě má drzost si stěžovat.
Každou noc, kolem druhé, jsem slyšela dobře známé šustění. Nebyl to kýblík. Markéta to brala poctivě plnila černé pytle a odnášela zásoby, jako by se schylovalo k válce.
Olda seděl v kuchyni, loudal se sendvičem a luštil křížovku.
Zase tahala? ani nezvedl oči.
Zase. A ještě řekla, že jsem lakomá.
Dej tam past.
Jo, a pak vysvětluj, proč sousedka kulhá. Musím na ni chytře, ne silou.
Šla jsem k oknu a podívala se na její skleník pýcha celé ulice. Markéta ráda říká, že má speciální metodu a šikovnou ruku. To jo. Hlavně, když zasahuje do cizí hromady.
Tu noc jsem nemohla spát. Poslouchala jsem: někde štěkal pes, cikády cvrlikaly, a nakonec zase šust šust. Lopata zajížděla do hnoje, se kterým jsem se tak piplala a který jsem schovávala pod plachtou. Pro ni to bylo jako vlastní.
Ráno jsem vyšla na zápraží Markéta už se motala mezi záhonky.
Dobré ráno, Janičko! zavolala. Ty tvoje cukety nějak žloutnou, nejsou nemocné?
Zářila podle stop bylo jasné, že v noci odnesla aspoň tři pytle.
Nazdar, Markéto. Na to si počkáš.
Šla jsem do kůlny a oči mi padly na polici se zahrádkářskými pomůckami: semena, hnojiva a velký žlutý pytlík sušeného droždí na jahody. V hlavě mi nápad uzrál okamžitě.
Markéta kradené narvala do stavebních pytlů, pořádně zavázala a schovala do skleníku, kde teď bylo horko a vlhko ideální na kvašení.
Natočila jsem do vědra teplou vodu, přisypala zbytky cukru a celou dávku droždí. Směs začala syčet, bublat a vzduchem tu voněla sladká předzvěst pomsty.
Na večer jsem, když ještě Markéta nevyrazila na lup, potichu obešla plot, přesně k té díře, kudy obvykle leze. Právě tam jsem vylila kvasnicový koktejl a zamíchala svrchní vrstvu. Když už si bere cizí, ať má i něco navíc od srdce.
Doma jsem si poctivě umyla ruce a šla spát s pocitem, že rovnováha je obnovena.
Proč se tak směješ? zabručel Olda v polospánku.
Budu mít dobré sny, ujistila jsem ho a zachumlala se.
Noc byla tichá. Ani šramot mě neprobudil asi tentokrát Markéta postupovala opatrně.
Ráno ale nezačalo kávou ani zpěvem kosů. Místo toho zahradou otřásl výkřik, jakoby někdo chytil divočáka.
S Oldou jsme nadskočili. V trenkách hned běžel k oknu.
Co se tam děje? rozespale se ptal.
V županu jsem vyšla ven, chladné ráno vonělo nakysle. Markéta stála u svého krásného polykarbonátového skleníku, dokořán otevřeného.
Sousedka nu, vypadala jako z grotesky. Po celé postavě hnědé skvrny, jako by ji někdo pomaloval štětcem. Přistoupila jsem blíž k plotu a nasadila co nejupřímnější výraz.
Markéto, co se ti stalo? Prasklo ti vodovodní potrubí?
Pomalu se na mě otočila. Směs zděšení a hnědé substance jí stékala po tváři.
Ono ono to vybouchlo! Janí! To je živé!
Nakoukla jsem přes plot a jen stěží potlačila smích. Ve skleníku to vypadalo jak po výbuchu granátu.
Droždí v teple a vlhku začalo kvasit, v pevných igelitech se hromadil plyn, až pytle praskly jako balónky a obsah letěl na všechny strany. Skleník pokrytý hnědým filmem, záhonky s milovanými paprikami zdecimované a uprostřed toho Markéta, triumf poraněné cti.
Čím ti to bouchlo? zavrněla jsem, co nejklidněji.
Ty pytle! Šla jsem zkontrolovat, a najednou PRÁSK! A pak další! Cos tam nasypala, Jano?!
Zamrkala jsem opravdu nevinně: Já? Markéto, to je můj hnůj z mého dvora. Do něj dávám jen to, co vykadí kráva. A jak to skončilo v tvém skleníku, krásně zabalené, to by zajímalo i mě.
Markéta stuhla bylo vidět, jak jí v hlavě hrkají kolečka. Přizná-li, že to bylo moje, přizná i krádež. Naopak když tvrdí, že je to její, proč to pak tak bouchá? Stála tam, doslova i obrazně, pokryta vlastní vynalézavostí.
To je sabotáž! vykoktala po chvíli. Chceš mě otrávit!
Čím jako? Hnůj je přece přírodní! Nebo že by u tebe ve skleníku strašila babka kořenářka? Sama sis přece vždycky pochvalovala, jak ti rostliny jdou. Možná to tenhle rok až moc přehnaly.
Olda vyšel na zápraží, rychle přelétl scénu pohledem, uchechtl se do dlaně a raději hned zmizel, aby se nesmál nahlas. Markéta popadla hadici a začala ze sebe bolestínsky smývat známky vlastního podnikání.
Voda tekla i po županu, ale zápach se ne a ne vzdát. Nebyla už jen cítit hnojivem, ale hlavně porážkou.
Po vsi se celý den šuškalo o podivných ranách u Markéty. Někdo tvrdil, že si potajmu pálila slivovici a něco jí bouchlo, další tipovali meteorit. Markéta mlčela a celý den drhla skleník.
Musela vyházet všechna sazenička, vyměnit svrchní hlínu ta podpora byla silná i na nejodolnější cibuli. Večer nepřišla na tradiční kávu na zápraží to bylo co říct.
Za týden mi znovu složili nový valník hnoje na obvyklé místo. Noc byla nezvykle tichá. Žádné šustění u plotu, žádná lopata, žádný pytel navíc.
Vyšla jsem na zahradu v měsíčním svitu se kupa ani nehla.
Ráno šla Markéta kolem mého plotu, záměrně koukala stranou. Teď už kupovala hnojiva v obchodě v grejích balených do barevných pytlů, pěkně za své peníze.
Nazdar, sousedko! houkla jsem přes plot. Jak se letos daří paprikám?
Zastavila se, podívala se na mě. Ani špetka výčitek, ale jasný respekt z nevyzpytatelného chování přírody i lidí.
Jdou, jdou. Poradím si, nepotřebuju dary, zamumlala a rychle zmizela.
To je fajn. Kdybys chtěla, recept na speciální podporu už znáš, zavolala jsem za ní.
Zasyčela a vklouzla domů. Já si šla udělat silný černý čaj.
Uvnitř bylo ticho žádné zadostiučinění ani škodolibost. Vše zůstalo tak, jak má být. Moje je moje, cizí už si nikdo nelajsl brát.
Hranice se neurčují výškou plotů, ale jasnými lekcemi. Nelez do cizí hromady, když nevíš, jaké to má následky.
A sušené droždí mám teď vždycky nahoře v polici kdyby další lechtivý brouk přišel zkusit moji štědrost. Na každého je potřeba umět trochu jinak.