Sousedka kradla můj hnůj pytli po nocích. Včera jsem tam štědře přisypala droždí.
Ty jsi zase chodila k mé hromadě s vědry? Nepokládala jsem otázku, spíš jsem konstatovala očividné.
Alena, má sousedka za plotem, na mě mrkla, aniž by pohnula obočím. Stála na svém záhonku, opřená o motyku a dívala se na mě, jako bych ji nespravedlivě nařkla.
Jitko, proč se hned rozčiluješ? Vždyť to máš celou horu! Je ti líto kousek pro starou kamarádku z dětství?
To není žádné ‘bohatství’, Aleno. Za ten hnůj jsem zaplatila pět tisíc korun včetně dovozu, kývla jsem směrem k viditelně zmenšené hromadě na dvoře. A je to moje vlastnictví.
Ona teatrálně protočila oči. Tak si to nech! Vzala jsem si jen pár věder, abych pohnojila okurky. Já mám důchod jak pro žebráka, nemůžu si dovolit náklaďák hnoje jako někdo.
Alena vždycky přesně věděla, na jakou strunu zahrát. Uměla se stavět do role chudinky: někdo jí neustále škodí vláda, počasí, slunce, a samozřejmě já, protože moje rajčata červenají dřív než její.
Vracela jsem se na verandu a cítila, jak ve mně vře vztek. Nešlo o pár věder ani o peníze, ale o tu drzost a o pocit, že mě má za hlupáka.
Jen co odbilo kolem druhé ráno, slyšela jsem venku charakteristické šourání. To nebylo jedno vědro. Alena tam operovala ve velkém: hustě plnila černé pytle a odnášela moje strategické zásoby, jako by se chystala na válku.
Můj muž Luboš seděl u stolu, líně žvýkal rohlík a luštil křížovku.
Zase kradla? ani nezvedl oči.
Zase. Ještě mi vynadala, že jsem lakomá.
Tak jí nastraž past.
A pak vysvětlovat, proč má sousedka zlomenou nohu? Na to musíš chytře.
Shlédla jsem z okna na její skleník pýchu ulice. Alena ráda tvrdila, že má zvláštní odrůdu a šikovné ruce. Šikovné zvlášť, když sahá do cizího.
Tu noc jsem nemohla usnout. Poslouchala jsem noc, jak štěká pes, cvrlikají cvrčci a pak zase šustění. Lopata zarývající se do mého pečlivě hýčkaného hnoje. Já jej přikrývala plachtou a pečovala o něj, zatímco ona si brala, jako by to bylo její.
Brzy ráno jsem vyšla na dvůr Alena už čile kmitala mezi záhony.
Dobré ráno, Jituško! zazpívala. Dívám se, že ti cukety žloutnou, nejsou nemocné?
Doslova zářila. Podle stop bylo jasné, že si v noci odnesla aspoň tři pytle.
Zdravím, Aleno, nedočkáš se.
Vydala jsem se k boudě a oko mi padlo na regál se zahradní chemií: semínka, hnojiva a velký žlutý sáček sušeného droždí na jahody. V hlavě mi hned svitlo.
Alena kradla hnůj, cpala ho do pevných pytlů, důkladně zavázala a schovávala do skleníku, aby tam bohatství” pěkně zrálo. Skleník měl teplo i vlhkost úplný ráj pro kvašení.
Do vědra jsem dala teplou vodu, vysypala zbytek cukru ze skříňky a nasypala celé droždí. Směs syčela, bublala a voněla sladkou pomstou.
Když se setmělo a Alena ještě nešla na akci, potichu jsem obešla plot z druhé strany. Věděla jsem, kde podlézá síť. Právě tam jsem vykydla své vědro, zamíchala povrch a potichu se vytratila zpět domů.
Pečlivě jsem si umyla ruce a zalezla do postele s pocitem, že spravedlnost je naplněna.
Proč se usmíváš? zamžoural Luboš.
Dnes budu mít hezké sny, odvětila jsem a zabalila se do peřiny.
Noc byla klidná. Ani mě nevzbudilo obvyklé šramocení Alena se tentokrát musela snažit potichu.
Ale ráno nezačalo kávou ani ptáky. Prořízl ho takový řev, až by jeden čekal, že někdo v zahradě chytil divočáka.
S Lubošem jsme naráz vyskočili. Můj muž, v trenýrkách, běžel k oknu.
Co se stalo? zařval rozespale.
Natáhla jsem na sebe župan a vyšla na verandu, dýchla na mě svěží vzduch se zvláštním nakyslým odérem. Alena stála u svého nového polykarbonátového skleníku, dokořán otevřeného.
Vypadala opravdu zábavně. Byla posetá hnědými fleky, jako kdyby ji někdo štědře postříkal štětcem spreje. Přistoupila jsem k plotu s výrazem nevinného úžasu.
Aleno, cos provedla? Nepraskla ti voda v potrubí?
Otočila se ke mně. Na tváři hrůza a ten hnůj.
Ono ono to bouchlo!” zachrčela. Jitko! Ono je to živé!
Nakoukla jsem mezi drátěnkou a musela se držet, abych se nerozesmála. Ve skleníku se odehrávalo místní fiasko. Tam, kde ležely večer pečlivě navrstvené pytle s kořistí, došlo k výbuchu.
Droždí ve vlhkém teple a těsně zavřené v pytlích spustilo divoké kvašení. Vzduch v pytlích se zvětšil, až plast nevydržel a obsah vystříkl po celé vnitřní straně skleníku. Po stěnách visely cáry, dokonce i strop dostal slušnou dávku. Dokonalé záhony s jejími paprikami byly jako po bombardování. Uprostřed všeho stála Alena hlavní hvězda dnešního představení.
A co ti tam rupnulo? zeptala jsem se, jako by nic.
Pytle! Šla jsem to zkontrolovat a jeden bouchl! Pak druhý! Jitko, co jsi do toho přimíchala?
Já? zaškubala jsem obočím. Aleno, to je přece můj hnůj na mém dvoře. Já do něj nic nepřidávala krom toho, co vyprodukovala kráva.
Jak se dostal do tvého skleníku, pečlivě napytlovaný to je otázka samo o sobě.
Alena ztuhla. Bylo vidět, jak jí v hlavě cvakají kolečka. Přizná, že je to moje tím se přizná ke krádeži. Řekne, že je to její pak si zavařila sama. Stála a doslova i přeneseně otékala.
To je sabotáž! vykoktala. Chtěla jsi mě otrávit!
Čím, přírodním hnojivem? pokrčila jsem rameny. Možná máš ve skleníku špatnou energii? Nebo tě někdo uřkl? Sama si říkala, že máš šikovné ruce.
Luboš vyšel na verandu, letmo přeletěl pohledem scénu a radši se hned zase ztratil, aby nepropukl v smích. Alena popadla hadici a celá rozčílená se začala drhnout.
Voda stékala, ale puch byl nezaměnitelný. Byl to aromatický závan porážky.
Celý den se po vesnici vyprávěly teorie o podivných zvucích u Aleny. Sám starosta pojal podezření, že tam někdo pálí slivovici, nebo že to byl meteorit. Hrdinka všech příběhů o všem mlčela a drhla skleník až do večera.
Musela vynést všechnu zeleninu a vyměnit horní vrstvu půdy hnojiva bylo tolik, že i trpělivé papriky padly za vlast. Večer už si s námi Alena na zápraží čaj nedala vzácná to chvíle.
Za týden jsem objednala další náklad hnoje. Hromada byla opět na svém místě. Noc byla nezvykle klidná. Žádné šramocení u plotu, žádný záblesk lopaty, ani ševel pytlů.
Šla jsem do zahrady měsíc svítil na zcela nedotčenou hromadu.
Ráno šla Alena kolem mého plotu, okázale odvrátila tvář. Teď už nakupovala hnojiva běžně v obchodě barevná balení za svoje koruny.
Nazdar, sousedko! zavolala jsem na ni. Jak ti rostou papriky?
Zastavila se, pohlédla na mě. V jejích očích nebyla lítost, ale jasný respekt před nevypočitatelnými chemickými procesy.
Rostou, zamumlala. Už si poradím sama, bez tvých darů.
To je dobře. Recept na speciální přísadu už stejně znáš.
Vzteky odplivla a zmizela zpátky do domu. Já si šla uvařit silný černý čaj.
V duši byl klid. Žádné škodolibé uspokojení, jen pocit, že je vše na svém místě. Co je moje, zůstalo moje, a na cizí už nikdo nesáhl.
Hranice se neurčují výškou plotu, ale jasně danými pravidly. Nelezu do cizí hromady, pokud nejsem připravena na následky.
A suché droždí mám od té doby uložené pořád na horní polici. Člověk nikdy neví třeba přijde další bramborový chrobák, který potřebuje speciální přístup. S každým je potřeba umět jednat podle jeho nátury.