Sousedka v noci kradla můj hnůj po pytlích. Včera jsem jí tam přisypala pořádnou dávku droždí.
Zase jsi šla k mé hromadě s kýbly? v mém hlase nebyla otázka, jen konstatující fakt.
Helena, sousedka za plotem, zůstala nehnutě opřená o motyku uprostřed svého záhonu a dívala se na mě, jakoby byla obětí nějaké příkoří.
Alžběto, nebuď hned taková! Máš toho kopu, tak ti pár kyblíků bude chybět? Vždyť jsme vyrůstaly vedle sebe, nebuď lakomá.
To není jen tak nějaká kopa, Helo. To bylo přes pět tisíc korun i s dovozem kývla jsem směrem k pomalu mizející hromadě na dvoře. A hlavně je to moje.
Ale prosím tě! obracela oči k nebi, pár kyblíků na okurky jsem si vzala. Důchod mám, co by kamenem dohodil, nemám na to kupovat pytle jako někdo!
Helena přesně věděla, kam sáhnout. Byla mistryní sebevytváření oběti: za její potíže mohl vždycky někdo jiný obec, počasí, Němci, Slunce, a samozřejmě i já, protože moje rajčata zčervenala dřív než její.
Vrátila jsem se domů s tíhou v krku. Nešlo o těch pár kyblíků a už vůbec ne o peníze člověka popuzuje ta drzost, když tě mají za blázna.
Každou noc tak kolem druhé jsem slyšela známý šramot. To nebylo kyblíčkování Helena se s tím nepárala: černé pytle, pořádně napěchované, odnášela si je do zásoby, snad jakoby se chystala na nějaké obležení.
Tomáš seděl v kuchyni, loudal se s chlebem a luštil křížovku.
Opět nosila? ani se neotočil.
Zase. A ještě mě označila za lakomou.
Dej jí past.
Jo, a pak vysvětluj, proč přišla o nohu Chce to chytrost, ne sílu.
Přešla jsem k oknu a zadívala se na její skleník pýcha vsi. Helena se ráda chlubila, že má vlastní odrůdu a lehkou ruku. Lehká teda je. Zvlášť když sahá do cizího.
Tu noc mě spánek obešel. Ležela jsem a poslouchala z dálky štěkal pes, cvrlikali cvrčci, a pak zase to šustění. Lopatou rozkopávala mně hnůj, který jsem pečlivě přikrývala plachtou, hlídala… A ona si ho brala, jakoby to byla její samozřejmost.
Ráno stála Helena už u záhonu.
Dobré ráno, Alžběto! zazpívala, koukej, máš žluté cukety, nejsou nemocné?
Doslova zářila jasně, stopy v trávě prozrazovaly, že včera odnesla aspoň tři pytle.
Ahoj, Heleno. Nedočkáš se.
Šla jsem do komory a zavadila pohledem o polici s chemikáliemi: semínka, umělá hnojiva… a ta moje velká žlutá krabice sušeného droždí na jahody. V hlavě bleskl plán.
Helena kradla do silných stavebních pytlů, pořádně zavázala a schovávala do skleníku, kde bylo horko a dusno ideální pro kvašení.
Nabrala jsem kyblík teplé vody, nasypala zbytky cukru a celou krabici droždí. Směs začala syčet, bublinky a sladký pach pomsty se linul kolem.
Když se setmělo a Helena ještě nebyla na tahu, obešla jsem zahradu zezadu a přesně tam, kde obvykle leze dírou ve starém plotě, vylila jsem kyblík kváskové směsi, zamíchala horní vrstvu. Máš ráda cizí? Přidej si, z celého srdce.
Po návratu domů jsem si umyla ruce a šla si lehnout se zvláštním vnitřním klidem.
Proč se usmíváš? zamumlal Tomáš.
Budu mít hezké sny, přetáhla jsem přes sebe deku.
Noc byla podivně tichá, ani šramot, žádné klasické šustění Helena asi pracovala potichu.
Ale ráno Nebyla to vůně kávy, co mě probudila, ani zpěv ptáků. Vzduchem se prořízl výkřik, jakoby se v zahradě chytil vlk.
Oba jsme s Tomášem vyskočili. Můj muž v trenkách už špehoval z okna.
Copak se tam děje?! drbal si oči.
Přehodila jsem župan a vyšla na zápraží. V chladném ranním vzduchu se nesl výrazný kyselý odér. Helena stála rozcapená před svým novým polykarbonátovým skleníkem.
Ta podívaná Vypadala, jakoby ji někdo pomaloval kakaem. Přišla jsem k plotu a předstírala upřímné překvapení.
Heleno, co se ti stalo? Praskla ti tam voda?
Pomalu se obrátila. Ve tváři směs hrůzy a té stejné substance.
Ono ono to bouchlo! sípala. Alžběto! Ono to žilo!
Mrkla jsem skrz plot a jen těžko zadržela úsměv. Ve skleníku započal festival. Tam, kde byly večer pytle s mým hnojem, proběhla cosi jako menší exploze.
Droždí v teple a vlhku těsně zavázaných pytlů začalo řádit, uvolňovalo plyny. Tlak narůstal, pytle se dmuly jak balónky, dokud se fyzika nerozhodla pro velkou podívanou.
Plast povolil a obsah vystříkl po celém skleníku. Stěny, strop, záhora s jejími paprikami, všechno pod vrstvou hnědé pěny. Uprostřed spouště stála Helena, hlavní herečka toho surreálného rána.
Tak co ti to bouchlo? udržovala jsem poker face.
Pytle! ječela šla jsem zkontrolovat a jeden najednou prásk! Pak druhý! Alžběto, co jsi tam přimíchala?!
Já? upřímně jsem otevřela oči. Heleno, to je můj hnůj na mém dvoře, nic kromě toho, co dala kráva, jsem do něj nedávala.
A jak se tahle sláva dostala k tobě do skleníku v pytlích to už je opravdová otázka.
Helena ztuhla, mozek pracoval naplno. Přizná, že je to moje uzná, že kradla. Řekne, že je to její proč to udělalo ohňostroj? Ztuhla obrazně i doslova.
To je sabotáž! vypálila nakonec. Chtěla jsi mě otrávit!
Čím? Přírodním hnojivem? pokrčila jsem rameny. Třeba máš ve skleníku špatnou energii. Nebo tě někdo proklel? Sama tvrdíš, že máš lehkou ruku.
Tomáš vykoukl, zadržel smích v pěst a raději zalezl, než by se rozřehtal. Helena našla hadici a začala se horečně smývat.
Voda stékala po županu, ale ten zápach pevně držel. Nebyla to vůně úspěchu, spíš výrazná esence prohry.
Po vsi se rozšiřovaly historky o Heleniných výbuších spekulovalo se o podomácku páleném alkoholu nebo meteoritickém zásahu. Helena mlčela a téměř do večera drhla skleník.
Musela vystěhovat celou sadbu a vyměnit svrchní zem koktejl hnojiva byl moc i na papriky. Na večerní sousedské čaje už nespěchala.
Za týden jsem objednala další auto se hnojem. Hromada přistála na obvyklém místě. Tu noc mě vzbudilo nezvyklé ticho. Žádný šustot, žádná lopata, žádný pytlový balet.
Vyšla jsem ven měsíc zaléval hromadu bledým světlem, nikdo si jí nevšímal.
Když šla Helena ráno okolo plotu, odvrátila hlavu. Nyní už kupovala hnojiva v obchodě drahá, pestrá a za své.
Ahoj, sousedko! zavolala jsem. Jak jdou papriky?
Zastavila, pohlédla na mě. V očích nebylo ani špetky viny, ale zato teď už respekt vůči chemickým pochodům.
Rostou, zamumlala. Zvládnu to sama, bez tvých rad.
Skvěle. Kdyby něco víš kde sehnat unikátní směs.
Zamračila se a utekla do domu. Já si zalila silný černý čaj.
V duši byl klid žádná škodolibost, jen harmonie. Moje zůstalo moje, na cizí nikdo nesahal.
Hranice nestanovuje plot, ale lekce, které pochopíš. Nelez do cizí hromady, když nevíš, na co narazíš.
A droždí mám teď vždycky nahoře ve spižírně. Co kdyby zase nějaký bramborový brouk dostal chuť zkoušet mou štědrost na každého existuje recept.