Návštěva od vedle: Jak Eliška udělala čáru přes rozpočet
Pavel se vrátil domů utahaný jako po celodenní směně v továrně, ale v bytě vonělo pečené maso a Eliška zrovna krájela zeleninový salát. Přistoupil k ní, políbil ji na tvář a pronesl:
„To voní skvěle.“
„Snažím se pro hosty,“ odpověděla s úsměvem.
„Pro moje?“ zamračil se. „Říkal jsem, ať nic nevaříš.“
„Ale no tak… Je to tvoje rodina. Lidé po práci, potřebují se najíst.“
„Eliško, časem mi dáš za pravdu… Bylo by lepší, kdybys mě poslechla.“
Pár hodin předtím mu volala matka:
„Synku, Adélka, dcera Jitky, s manželem koupili byt vedle vás. Dokud nedodělají rekonstrukci, nemají vodu. Jitka prosí, ať se u vás pár dní osprchují.“
Pavel nebyl nadšený. Adélku nikdy neměl v lásce už od dětství – prohnaná, jako její matka.
„Dobře, ať přijdou,“ vzdychl si. „Ale jen se osprchovat, nic víc.“
Adélka s manželem Honzou se objevili k večeru.
„Ahoj! Já jsem Adélka, tohle je můj muž. Ty budeš Eliška, že?“
Bez čekání na pozvání Adélka prošla bytem, osahala kliky, nahlédla do ložnice. Pavel zavřel dveře:
„Nechtěli jste jít jen do sprchy?“
„Jo, jo! Eliško, máš pro nás ručníky? Nemáme svoje.“
Když se oba osprchovali, se nehrnuli pryč. Usadili se v obýváku a přičichli si k pečenému.
„Jé, to voní!“ zajásala Adélka. „Co to vaříš?“
Eliška si povzdechla a pozvala je ke stolu.
Sežrali všechno do posledního drobečku. Odcházeli, ale nechali tu ručníky, žínky i šampón. Eliška si utřela čelo:
„Šampón nevadí, ale za žínky asi utratím dalších sto korun.“
Další den se to opakovalo. A třetí taky. Eliška připravila brokolicovou zapékanou, Adélka ohrnula nos:
„Fuj! To jíte? Dejte raději řízek.“
Čtvrtý den byla těstovinová směs s masem. Adélka zase nespokojená:
„Masa je tam jak šafránu. Jen omáčka.“
Přitom Pavel se zeptal Honzy:
„Kdy už vám pustí vodu?“
„Už ji máme,“ přiznal upřímně.
Adélka rychle skočila do řeči:
„Ale sprchová hlavice ještě není namontovaná…“
Po večeři Eliška pohlédla na manžela:
„Vymyslela jsem, jak je odehnat. Ale musíš mi zahrát.“
Následující večer, když se hosté usadili, Eliška přinesla tác s ovesnými vločkami, strouhaným jablkem a medem.
„To je salát Krása z Provence. Strašně zdravý. My s Pavlem už jíme jen to.“
Adélka se snažila žvýkat, ale chutě jí to moc nedělalo. Hosté záhy zmizeli.
„Dneska večeři připravíš ty,“ řekla Eliška Pavlovi. „V mrazáku jsou knedlíky.“
Za den Adélka zavolala:
„Vy zase jíte ten salát?“
„Jo, Eliška je neoblomná… Pokud přijdete, vemte raději nějakou klobásu, protože už to sám nedávám.“
„Ne, my už k vám nechodíme. Máme vodu i sprchovou hlavici.“
O pár dní později Pavlovi volala matka:
„Jitka říká, že tě Eliška hladoví.“
„Mami, neposlouchej hlouposti. Jsem sytý, zdravý a šťastný. A ještě novinka – za měsíc se stěhujeme do domu, tenhle byt prodáváme. A pak uvidíme, kdo je komu rodina.“