Soused rád poslouchal rock ve dvě hodiny ráno. Koupila jsem synovi housle a začali jsme cvičit stupnice přesně v osm ráno, kdy soused právě usínal.
Přesně v půl druhé ráno se strop mé ložnice začal chovat podivně. Nejdřív se ozývalo tlumené dunění, jako když se v dálce blíží bouřka, a pak se přidaly hluboké basy, až se křišťál ve skříni rozklepal a začal zvonit do rytmu bubnů.
Soused nahoře se jmenoval Radek. Byl vášnivým fanouškem tvorby spočívající v neustálém a pečlivém poslechu diskografie skupin Kabát a staré Arakain, a to za pochybné pivo doslova kdykoliv.
Jsem od přírody nekonfliktní. Pracuji jako účetní, sama vychovávám sedmiletého syna Tomáše a ze všeho nejvíc bych chtěla prostě normálně spát. Ale když se probudíte s pocitem, že Josef Vojtek řve Bára přímo vám do ucha, uvnitř se ten mírný pacifista rozplyne rychleji než ranní mlha.
Poprvé jsem vystoupala o půl druhé v noci k jeho dveřím v županu a bačkorách. Dveře otevřel muž kolem třiceti se zmateným pohledem. Z bytu se táhl cigaretový kouř a těžký rock.
Radku, mějte rozum, snažila jsem se klidně. Je noc, ráno mám práci, dítě jde do školy.
A co jako? upřímně se podivil, opřený o rám dveří. Nejede to nahlas, repráky mám dobrý, basy měkké.
Mně se hýbe lustr, odpověděla jsem.
Dobře, ztlumím, zamumlal a zabouchl dveře.
Ticho vydrželo přesně deset minut. Pak se vše vrátilo do starých kolejí.
Druhý den jsem to vzala “oficiálně”. Zavolala jsem policii. Přijeli za hodinu a půl, když už Radek klidně chrápal a hudební maraton byl u konce. Policisté jen pokrčili rameny: Není hluk, nemůžeme nic zaznamenat. Napište stížnost na městský úřad, ten si s ním promluví.
Úředník skutečně přišel, ale až za týden.
Mluvil jsem s ním, oznámil mi telefonicky. Slíbil, že bude tišší, ale rozumějte, pokuty jsou symbolické, je mu to jedno.
A vše pokračovalo. Každou noc mnou vířil stejný rytmus: bum-bum-bum. Začala jsem si kupovat meduňkový čaj, do práce jsem chodila s kruhy pod očima a nenáviděla ten dům, Radka i vlastní bezmoc.
Tomáš má talent ten je třeba rozvíjet
Nápad přišel nečekaně v sobotu ráno. Seděla jsem v kuchyni s hrnkem kafe a dívala se na kruhy pod Tomášovýma očima. Ani on se pořádně nevyspal.
Mami, můžu se učit na housle? zeptal se najednou, když něco hledal v telefonu.
Slyšeli jste někdy housle v rukou začátečníka? To není hudba, to je zvuk, při kterém máte chuť utéct: vysokofrekvenční skřípání, jako by se trhala realita.
Jasně, Tomáši, řekla jsem a po měsíci se poprvé upřímně usmála. A koupíme ten nejlepší nástroj.
Do hudebnin jsme šli tentýž den. Prodavač, slušný starší muž, dlouho vybíral vhodné čtvrtky.
Má kluk sluch? zeptal se.
Má výbornou motivaci, odpověděla jsem.
Současně jsem nastudovala krajský Zákon o klidu. Ve všední dny povolují hlučit od osmi ráno, o víkendech později.
Radek utichal kolem čtvrté ráno. V osm spal nejhlouběji.
Pondělí. Ráno. S Tomášem stojíme uprostřed obýváku.
Tak, Tomáši, stupnice C dur. Nahlas. S výrazem.
To, co následovalo, je těžké slovně popsat. Znělo to jako kvílení kočky, které přivřeli ocas do dveří, a skřípání nehtů po skle. Housle, plně rezonující v panelových stěnách, posílaly zdravici přímo sousedovi nahoru.
Za deset minut něco zhora zadunělo. Pravděpodobně Radek. Za dalších pět minut někdo začal mlátit do radiátoru. Nepřestali jsme zákon byl na naší straně.
V 08:20 zazvonil zvonek. Otevřela jsem. Na prahu stál Radek v tričku a trenýrkách, s rudýma očima a výrazem, jako by přežil přírodní katastrofu.
Co to děláte?! zachraptěl. Je osm! Lidi spí!
Dobré ráno, Radku, odpověděla jsem vesele. Cvičíme. Tomáš má talent, učitel doporučil hodinu denně před školou.
Děláte si srandu? Mám hlavu jako balon!
Divné, podivila jsem se. Přece nejde nahlas. Mimochodem, jak se vám líbila Bára v noci? Myslím, že basy nějak pokulhávaly.
Podíval se na mě, pak na Tomáše, který stál s houslemi a smyčcem jako malý bojovník.
Děláte to schválně?
To je umění, Radku. A to si žádá oběti.
Mír díky hudbě
Cvičili jsme přesně týden. Každé ráno, v osm. Už třetí den noční koncerty nahoře ustaly Radek doufal, že když bude ticho, my taky přestaneme. Ale výuka nemá přerušení.
V pátek večer přišel dolů sám. Střízlivý, v džínách a košili.
Hele, sousedko, řekl vyčerpaně. Pojďme se dohodnout. Už nemůžu. Ten pištivý zvuk slyším i přes den.
Jsem jedno ucho, pozvala jsem ho do kuchyně.
Na stůl jsem položila papír a pero.
Podmínky jsou jednoduché. Po 22. hodině úplné ticho.
A když budu mít návštěvu? snažil se smlouvat.
A když bude mít Tomáš inspiraci v sedm ráno v neděli? opáčila jsem klidně.
Radek sebou trhl.
Dobře. Po desáté ticho. Platí. A housle prodáte je?
Ne, řekla jsem. Zůstanou. Jako záruka. Budou odpočívat na skříni, vždy připravené.
Podepsali jsme ten improvizovaný pakt o klidu. Funguje už půl roku. Tomáš housle dávno odložil teď ho baví šachy.
V domě je klid. Občas potkáme Radka u výtahu. Na syna kouká opatrně, na mě s respektem. Zdá se, že pochopil: tichá účetní s vychovaným dítětem může být mnohem tvrdší než největší rocker.
A tak jsem si ověřila, že někdy není třeba zvyšovat hlas, abyste něco změnili stačí dobře zamířená houslová struna a odhodlání nevzdat se zdravého rozumu, ani když vás okolnosti tlačí ke zdi.