Soused rád poslouchal rock ve dvě ráno. Koupila jsem synovi housle a začali jsme cvičit stupnice přesně v osm, když soused teprve usínal.
Přesně v půl druhé v noci začal strop mé ložnice vykazovat podivnou aktivitu. Ozývalo se tlumené dunění, jako by se někde daleko schylovalo k bouřce, přidaly se basové frekvence a krystal ve vitríně začal nervózně cinkat do rytmu bubnů.
Mého souseda nahoře se jmenoval Radek. Byl velkým fanouškem umění, což spočívalo v nekonečném poslouchání alb kapely Kabát, někdy starých Olympiců, za pomoci piva z Tesco, a to kdykoliv během dne.
Jsem člověk mírný. Pracuji jako účetní, vychovávám sama sedmiletého syna Vojtu, a nejvíc ze všeho sním o osmi hodinách nerušeného spánku. Když se probudíte s pocitem, že Pepa Vojtek řve Bára přímo vám do ucha, pacifista ve vašem nitru začíná rychle kapitulovat.
Poprvé jsem k němu vyšla asi ve dvě ráno s rozcuchanými vlasy, v županu a pantoflích. Dveře otevřel chlap kolem třicítky, rozcuchaný, s mlhavým pohledem. Byt byl plný cigaretového kouře a těžkého rocku.
Radku, mějte trochu ohledů, řekla jsem co nejklidněji. Je noc, zítra musím do práce, Vojta do školy.
A co jako? upřímně se podivil a opřel se o rám dveří. Nehraju moc nahlas, repráky jsou kvalitní, basy jemné.
Lustra mi skáče, odpověděla jsem.
Fajn, stáhnu to, zamumlal a zabouchl dveře.
Klid vydržel možná deset minut. Pak se vše vrátilo do starých kolejí.
Další den jsem to vzala poctivě. Zavolala jsem policii. Přišli za hodinu a půl, hodně po skončení koncertu. Radek spal jak špalek. Policisté jen rozhodili rukama: Hluku tu není, nemáme co zapisovat. Napište podnět na městský úřad, ten si o tom popovídá.
Úředník skutečně dorazil za týden.
Mluvil jsem s ním, hlásil mi telefonicky. Sliboval být potichu, ale víte, pokuty jsou symbolické, jemu je to fuk.
A život šel dál. Každou noc mým nervům duněl stejný rytmus: buch-buch-buch. Začala jsem pít bylinkové čaje, chodila do práce se šedým obličejem a nenáviděla dům, Radka i své bezmocenství.
Dítě má talent a ten je třeba rozvíjet
Nápad přišel nečekaně, v sobotní ráno. Seděla jsem u kávy a hleděla na tmavé kruhy pod Vojtovými očima. Ani on nespal dost.
Mami, můžu se učit hrát na housle? zeptal se najednou, zatímco prohlížel něco na mobilu.
Slyšeli jste někdy housle v rukách začátečníka? To není hudba, to je zvuk, při kterém se chce každému slušnému občanovi evakuovat vysokofrekvenční řezání, jako když se rve sama realita.
Jasně, Vojto, řekla jsem a poprvé za měsíc se mi rozlil na tváři dravý úsměv. Koupíme ti nejlepší, co mají.
Do hudebnin jsme zamířili ještě ten den. Obsluhoval nás elegantní starší pán, dlouho nám vybíral čtvrťku houslí.
Má kluk sluch? ptal se.
Má výbornou motivaci, odpověděla jsem.
Mezitím jsem pečlivě prozkoumala pražské Zákony o klidu. V pracovních dnech smíte dělat hluk od osmi, o víkendech trochu později.
Radek usínal obvykle kolem čtvrté ráno. V osm spal nejtvrději.
Pondělí. Ráno. Stojíme s Vojtou uprostřed obýváku.
Tak, synku, stupnice C dur. Nahlas. S expresí.
Co následovalo, těžko popsat. Zvuk připomínal mňoukání kočky, které někdo skřípnul ocas, navíc se skřípáním rezavých nehtů po skle. Housle, ničím neztišené, krásně rezonovaly v panelových blocích a vysílaly pozdrav přímo ke stropu sousedovi.
Za deset minut něco shora hlasitě spadlo. Pravděpodobně Radek. Za další pět minut začal klepat do radiátoru. My jsme nepřestali zákon byl na naší straně.
V 08:20 zazvonil zvonek. Otevřela jsem. Ve dveřích stál Radek v tílku a trenýrkách, oči zarudlé, tvář tragická.
Co to tu vyvádíte?! zachrčel. Osm ráno! Lidi spí!
Dobré ráno, Radku! pozdravila jsem vesele. Zkoušíme. Vojta je talent, učitel doporučil cvičit každé ráno před školou. Minimálně hodinu.
Vy mě chcete zničit? zaúpěl. Bolí mě hlava!
To je zvláštní, podivila jsem se. My přece nehrajeme příliš hlasitě. Mimochodem, Kabát v noci byl docela slabý, nezdálo se vám, že ty basy trochu pokulhávaly?
Podíval se na mě, pak na Vojtu, který stál v chodbě s houslemi a smyčcem jako malý bojovník.
To je naschvál?
To je umění, Radku. A umění někdy bolí.
Hudba jako cesta k míru
Drželi jsme se toho přesně týden. Každé ráno v osm. Už třetí den byl nahoře klid Radek doufal, že když on přestane, my také. Ale výchova je přece posvátná věc.
V pátek večer se objevil u nás sám. Střízlivý, v džínech a košili.
Hele, sousedko, začal vyčerpaně. Můžeme se domluvit? Už fakt nemůžu. Ten skřek slyším i ve dne.
Ráda vás vyslechnu, řekla jsem a pozvala ho do kuchyně.
Položila jsem před něj papír a propisku.
Podmínky jsou jednoduché. Po desáté večer naprostý klid.
A když mám návštěvu? snažil se získat výhodu.
A když má Vojta inspiraci v sedm ráno v neděli? odpověděla jsem klidně.
Radek se viditelně otřásl.
Dobře. Po desáté je ticho. Platí. A housle prodáte je?
Ne, řekla jsem. Zůstanou. Jako záruka, že dohoda bude platit. Bude ležet na skříni, připravené na akci.
Napsali jsme improvizovanou smlouvu o tichu. Už půl roku funguje. Pravda, Vojta housle odložil teď ho baví šachy.
V paneláku je ticho. Občas se s Radkem pozdravíme u výtahu. Na Vojtu kouká podezřívavě, na mě s úctou. Zdá se, že pochopil: tichá žena-účetní s vychovaným synkem může být mnohem nebezpečnější než jakýkoliv rocker z českých sálů.