Soused měl ve zvyku pouštět rock ve dvě ráno. Koupil jsem synovi housle a začali jsme cvičit stupnice přesně v osm ráno, kdy soused teprve usínal.
Přesně ve dvě hodiny v noci se strop mojí ložnice začínal chovat hodně zvláštně. Nejprve se ozývalo tlumené hučení, jako kdyby se někde daleko chystala bouřka, potom se přidaly těžké basy, které vibrovaly natolik, že skleničky v kredenci začaly jemně cinkat do rytmu bubnů.
Můj soused nad námi se jmenoval Martin. Byl vášnivým milovníkem tvorby, kterou tvořilo nekonečné a důkladné poslouchání diskografie Kabátu a starých albumů Arakainu, popíjel při tom Gambrinus v jakoukoliv denní i noční dobu.
Jsem od přírody nekonfliktní člověk. Pracuji jako účetní, sám vychovávám sedmiletého syna Filipa a nejvíc na světě si přeji klidně se vyspat. Ale když se probudíte s pocitem, že Pepa Vojtek řve Všude kroužím přímo u vašeho ucha, váš vnitřní pacifista rychle poleví.
Poprvé jsem k němu vyšel asi ve dvě v noci v pyžamu a domácích papučích. Dveře otevřel chlapík kolem třicítky, rozcuchaný, s kalnýma očima. Z bytu táhl cigaretový kouř a těžký rock.
Martine, mějte trochu ohledu, řekl jsem co nejklidněji. Je noc, ráno mám práci, syn jde do školy.
A co je? podivil se, opíral se o zárubeň. Vždyť to není tak hlasité, aparatura je kvalitní, basy měkké.
Mně se kývá lustr, namítl jsem.
Tak to stiším, zavrčel a zabouchl dveře.
Ticho vydrželo deset minut. Pak to začalo znovu.
Druhý den jsem se rozhodl řešit to jinak. Zavolal jsem policii. Dorazili za hodinu a půl, ale rockový maraton už skončil a Martin pokojně spal. Policisté jen pokrčili rameny: Teď už hluk není, nic nezapíšeme. napište na městskou část, oni to s ním vyřeší.
Opravdu se ozval městský strážník, ale teprve za týden.
Mluvil jsem s ním, informoval mě telefonicky. Sliboval, že bude tišší, ale pokuty jsou nízké, stejně mu to nevadí.
A vše pokračovalo dál. Každou noc mi nervy rozbíjel ten samý rytmus: bum-bum-bum. Začal jsem pít meduňkový čaj, chodit do práce s šedým obličejem a nenávidět ten dům, Martina i svou bezmoc.
Můj syn má talent musí se rozvíjet
Nápad přišel z čista jasna v sobotu ráno. Seděl jsem v kuchyni s šálkem kávy a díval se na tmavé kruhy pod očima syna. Filipa také budil rock.
Tati, můžu se naučit hrát na housle? zeptal se nečekaně, zatímco procházel něco na mobilu.
Už jste někdy slyšeli housle v rukách začátečníka? To není hudba, to je zvuk, po kterém chcete okamžitě utéct: výškové pištění, jakoby praskalo samotné plátno reality.
Jasně, Fílo, řekl jsem a poprvé za měsíc se opravdu dravě usmál. Koupíme pořádný nástroj.
Do hudebnin jsme vyrazili ještě ten den. Prodavač, starší pán, nám trpělivě vybíral kvartku.
Má kluk hudební sluch? zeptal se.
Má výbornou motivaci, odpověděl jsem.
Současně jsem důkladně prozkoumal krajský Zákon o klidu. Ve všední dny bylo povoleno dělat hluk od osmi ráno, o víkendech trochu později.
Martin utichal okolo čtyř ráno. V osm spal obzvlášť tvrdě.
Pondělí. Ráno. S Filipem stojíme uprostřed pokoje.
Tak pojď, Fílo, C-dur. Hlasitě, s výrazem.
To, co následovalo, se dá těžko přiblížit. Zvuk připomínal pištění kočky přiskřípnuté ve dveřích spolu se skřípěním hřebíku po skle. Housle, bez tlumení, perfektně rezonovaly v betonových stropech, posílaly pozdrav přímo ke stropu Martinovi.
Za deset minut shora něco hlasitě dopadlo. Nejspíš Martin. Za pět minut začal mlátit do trubky. My nepřestali zákon byl na naší straně.
V 08:20 zazvonil zvonek. Otevřel jsem. Na prahu stál Martin ve spodkách a tílku, oči rudé, tvář jak po katastrofě.
Co to děláte?! zachrčel. Osm ráno! Lidi spí!
Dobré ráno, Martine! odpověděl jsem vesele. Cvičíme. Filip má talent, učitel doporučil cvičit každé ráno před školou. Minimálně hodinu.
Děláte si srandu? Mě bolí hlava!
Divné, podivil jsem se. Vždyť to není tak nahlas. Mimochodem, jak se vám líbil Všude kroužím dnes v noci? Připadalo mi, že basy trochu ztrácely.
Podíval se na mě, pak na Filipa, co stál ve dveřích s houslemi a smyčcem jako malý bojovník.
To děláte schválně?
To je umění, Martine. Umění vyžaduje oběti.
Smír přes hudbu
Cvičili jsme přesně týden. Každé ráno v osm. Třetí den noční koncerty utichly Martin doufal, že když bude klid, přestaneme také. Ale cvičení rušit nelze.
V pátek večer přišel sám. Střízlivý, v džínách a košili.
Hele, sousede, povzdechl si. Pojďme se domluvit. Už to nevydržím. Ten pištivý zvuk slyším i za dne.
Jsem připraven poslouchat, řekl jsem a pozval ho do kuchyně.
Položil jsem před něj papír a propisku.
Podmínky jsou jednoduché. Úplné ticho po 22. hodině.
A když mám hosty? pokusil se.
A když má Filip inspiraci v neděli v sedm ráno? odpověděl jsem klidně.
Martin se viditelně otřásl.
Dobře. Po desáté bude ticho. Platí. A housle prodáš je?
Ne, řekl jsem. Zůstanou tu. Jako záruka. Budou ležet na skříni, připravené k použití.
Podpis. Improvizovaná dohoda o klidu. Funguje už půl roku. Filip už housle dávno odložil teď ho baví šachy.
V domě je klid. Občas s Martinem pozdravíme u výtahu. Na syna se dívá s respektem, na mě s úctou. Asi pochopil: tichý účetní s vychovaným synem může být horší než nejdivočejší rocker.