Samozřejmě, že si dáme na sebe pozor, řekl jsem s lehkým sebevědomím a podíval se na novou sousedku, která stála na prahu v kabátě zapnutém až ke krku.
Nervózně si upravila vytažený pramen vlasů do těsného copu. Mezi obočími se jí usadila hluboká vráska úzkosti, úzké rty napjaté.
Vedle ní stála její dcera. Malá, bledá, s obrovskýma očima, ve kterých se zrcadlila stará únava, neslušná pro dětský obličej.
Moc vám děkuji, Anno, pronášela sousedka rovnoměrným, nacvičeným tónem. Vrátím se v neděli večer. O Šárku nemusím mít zvlášť velký dohled, je výjimečně poslušná.
Tato fráze zněla uměle, spíše jako výsledek výcviku než výchovy.
Uvnitř mě něco zakouslo pocit úzkosti, intuice, která mě málokdy zklamala.
Najdeme s ní společnou řeč, usmál jsem se, i když jsem byl napjatý. Doufám, že se vaše matka brzy uzdraví.
Děkuji, suchě přikývla žena a podala mi otřené brašně. Tady jsou její věci. Minimum, ale to nejdůležitější.
Brašenka byla překvapivě lehká. Na dva dny téměř nic. Děvče stály nehybně, oči upřené na podlahu, jen se zachvělo, když se matka naklonila k ní.
Chovej se slušně. Nedělej Anně problémy, ostře zakázala sousedka. Její hlas mě rozproudil takhle se nehovorí k dětem, ale k podřízeným.
Šárka mlčky přikývla. Žádné miluji, žádný rozloučkový dotek.
Žena se otočila a odešla k taxíku, aniž by se ohlédla.
Přijď, Šárko, opatrně jsem se dotkl jejího ramene, jako bych se bál, že ji roztrhnu. Seznámím tě s Tymonem, mým rezavým kamarádem.
Děvče tiše sklouzlo do předpokojené místnosti, jako by se bálo zanechat otisk. Tymon, který si domov považoval za pevnost, se objevil v chodbě, očuchal její malé botky a výrazně se otřel o nohy.
Vypadá to, že se ti líbí, řekl jsem překvapeně. On si obvykle dělá pořádný výběr, než někoho pustí do svého hradu.
Šárka si posadila a opatrně pohladila kočku. Když Tymon začal pískat jako motor, její tvář se mírně rozzářila. Na okamžik byla jen dítě, ne malý přízrak.
Zatímco jsem připravoval večeři, díval jsem se na ně po okrajích. Děvče šeptalo něco do rezavého ucha a Tymon naslouchal královsky. Srdce se mi sevřelo. Vzpomněla jsem si na jiný dětský obličej, jiné oči
Před pěti lety zmizela moje neteř jako by se rozpustila ve vzduchu. Sklouzla zkočárku, zatímco sestra mluvila po telefonu. Nekonečné hledání, útržky stop, které vedly donič. O dva roky později už nezůstala ani sestra nehodou. Rána, která se nehojí. Dodnes mi přecházejí sny o jejích malých dlaních, jak se tahají ze tmy.
Dá se ti záznam čaje s pomerančovou kůrou? zeptala jsem, snažíc se zahnat vzpomínky.
Přikývla. Pohled směřoval na stůl.
Ano, prosím, zašeptala téměř neslyšně.
Večeře probíhala jako podivná choreografie snažím se vést rozhovor, ona jí opatrně, jako by byla na výpravě.
Jaké pohádky máš ráda? zeptala jsem, když se jí talíř vyprázdnil.
Nevím, odpověděla po krátké pauze. Mamka říká, že knihy jsou zbytečná ztráta času.
Vnitřně se něco sevřelo. Může matka takhle říct?
Přes otevřené okno se nesl vůně levandule z mé zahrady a dětský smích ze sousední ulice. Šárka otočila hlavu k zvuku v jejím pohledu se mihotaly stíny smutku.
Půjdeš se projít? navrhla jsem.
Zamrkala:
Mamka nesmí.
To znovu mamka. Žena, která nechala dceru spřátelským cizincem a odešla, se neohlédla.
Podívala jsem se na její křehký profil, skloněná ramena a něco v této tváři mi připomínalo bolest v prsou.
Před spaním jsem připravila postel v hostinské. Okna směřovala dozahrady, lehký vánek pohyboval závěsy.
Šárka stála uprostřed místnosti s hřebínkem v rukou jediná osobní věc z brašny.
Pomůžu? zeptala jsem a přikývla k jejímu zamotánému vlasu.
Podala hřebínek nejistě. Začala jsem rozčesávat opatrně, aby se nevytrhla. Vlasy byly křehké, suché. Zavřela oči. Jemné třesnutí prošlo tělem, když jsem se dotkla korunky hlavy.
Hotovo, zašeptala jsem. Lež, počkám, až usneš.
Opravdu? Neodcházíte hned?
Samozřejmě ne. Jsem tady.
Šárka se stočila pod přikrývku. Tymon se přivřel k ní, položil se vedle. Opatrně položila ruku na jeho kožich.
Dívala jsem se na její tvář v polotmě anemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem už ty rysy viděla, ten čelistní náčrt
Možná je to jen hra mysli? Bolest minulosti, která proniká do přítomnosti?
Měsíční paprsek pronikl skrze záclony, posypal stěny stříbrem. Z okna se ozývaly šustění kobylek.
Rostla v mé hlavě jistota: něco není v pořádku. Musím zjistit co.
Šárko, pojď snídat! vykřikla jsem a roztřídila talíře na kuchyňském stole.
Děvče se objeví v dveřích ve stejném včerejším oblečení. Vlasy uhlazené, tvář čistá vše zvládla sama, aniž by mě rušila. Příliš samostatná na sedmiletou.
Chceš pomerančový džus? ukázala jsem na sklenici.
Šárka se na něj podívala, jako by ho poprvé v životě viděla.
Můžu? zašeptala.
Samozřejmě, odpověděla jsem s úsměvem, skrývajíc úzkost. A palačinky s džemem také.
Posadila se na okraj židle, pohled upřený na talíř, ale jídlo nezačala.
Nečekej na mě, začni, povzbudila jsem ji jemně.
Šárka váhavě vzala vidličku, odtrhla kousek a vložila ho do úst. Na tváři se jí mihla stíny potěšení, které okamžitě ustoupilo do obvyklé opatrnosti.
Chutná? zeptala jsem se, posadila se naproti.
Přikývla, oči nezvedla.
Výborně, zašeptala, jako by přiznávala něco zakázaného.
Po snídani jsem vytáhla sešit, barvy, pastelky.
Namaľujeme? nabídla jsem.
Šárka pohlédla na barevné tužky, jako na poklady.
Já neumím povzdechla se provinile.
To není problém. Kresli, co chceš. Třeba Tymona.
Opatrně jsem předstírala, že uklízím vkuchyni, ale okem sledovala její ruku. Její tahy získávaly jistotu, ale obrázek byl podivný ne kočka, ale temný dům s mřížovými okny a malou postavičkou uvnitř.
Srdce mi sevřelo. Přistoupila jsem blíž.
Krásný dům, řekla jsem tiše. Je to váš?
Šárka se zachvěla a rychle list papíru převrátila.
Ne, vymyslela jsem, hlas se třásl. Můžu nakreslit Tymona?
Samozřejmě.
Zatímco kreslila kočku, tiše jsem vytáhla telefon a zadala do vyhledávače: zmizelé děti posledních 5 let. Pak doplnila: dívka Šárka. Tisíce výsledků. Kolik ztracených dětí?
Šárka dokončila kresbu a podala mi ji. Poprvé se na jejím obličeji rozsvítil pravý úsměv.
Velmi podobná, pochválila jsem. Máš talent.
Rozplakala se.
Den ubíhal klidně. Obědvali jsme, procházeli zahradou, četli. Šárka se pomalu otevírala, dokonce se smála. Když se však objevil zmínka o mamce nebo domově, okamžitě se uzavřela.
Večer jsem napustila vanu. Teplá voda, pěna, pár hraček.
Všechno hotovo! zavolala jsem. Pojď, pomůžu ti.
Šárka vstoupila dokoupelny, ztraceně se dívala na vodu.
Pěna zašeptala. Jako mraky.
Jo, pěkná, že? Pomůžu ti umýt hlavu.
Hrála si ve vodě, pomalu se uvolňovala. Opatrně jsem jí umyla vlasy, snažíc se neodhalit, jak moc ve mně vše třese. Na ramene měla staré, ale výrazné jizvy. Když přišlo na opláchnutí šamponu, naklonila hlavu dozadu a zastala jsem. Podél linie růstu vlasů byla rodinná skvrna tři tenké proužky, jako nakreslené štětcem.
Taková měla moje neteř, která zmizela před pěti lety.
Stalo se něco? zeptala se Šárka, když jsem ztuhla.
Ne, nic jen kontroluji, jestli voda nedostane doušek.
Všechno v pořádku.
Myšlenky vířily jako bláznivý vír. Náhoda? Nebo
Dobrou noc, šeptala jsem a přikryl ji dekou.
Dobrou noc, odpověděla a dodala: Děkuji, že jste laskavá.
Když usnula, vrhla jsem se k počítači. Prsty se třásly, když jsem zadávala heslo. Otevřela jsem staré fotky. Našel jsem snímek, kde moje sestra drží malou Šárku, asi rok starou, zpohybu zad. Ta samá rodinná skvrna byla jasně vidět.
Tři proužky. Přesně stejné.
Srdce mi bušilo v hrudi. Na dalším snímku Šárka, dva roky stará, smála se dokamery. Oči ten stejný roztržený pruh, zlaté tečky v duhovce.
Žádné pochybnosti. Děvče, které spí v vedlejší místnosti, je moje neteř. Ta, kterou unesli před pěti lety.
Stiskla jsem si ruku k ústům, potlačujíc křik. Co dělat? Zavolat policii hned? Akdyž se ta žena vrátí dříve? Vezme Šárku a zase zmizí navždy?
Ráno nás dům přivítal tichou atmosférou, která nesla něco nového ne úzkost, ale uklidnění. Poprvé po letech jsem se probudil ne ztíživých vzpomínek, ale zteplého dechu dítěte po boku. Šárka spala klidně, přitisknutá kTymonovi, obejmutá jeho tlapou. Tvář měla uvolněnou, jako by po dlouhé době poprvé důvěřovala světu.
Opatrně jsem vstával, abych je neprobudil, a šel připravovat snídani. V vzduV kuchyni se rozléhal vůně čerstvě upečených rohlíků a já věděl, že konečně našel domov, po kterém jsme oba toužili.