Sotva jsem dosáhla plnoletosti, hned jsem se vdala. Vdala to je to nejpřesnější slovo, přesně vystihuje ten můj nečekaný krok, který překvapil nejen mé okolí, ale i mě samotnou. Ale co už, co se stalo, stalo se. Začínal pro mě nový život, úplně neznámý. Kromě jiného byl spojený s tím, že jsem se musela seznámit s rodiči svého mladého manžela, který byl zmatený snad stejně jako já. Oba jako bychom vypadli z hnízda, aniž bychom se ještě stačili pořádně naučit létat.
Jedno ráno mě při snídani krmila moje teta Anna, jak měla ve zvyku cpala mi samé dobroty a přesvědčovala mě, ať si ještě dám , když k nám přišla sousedka, babička od naproti. Pozorovala chvíli tu naši snídaňovou scénu a pak smutně pronesla:
Ty jsi rozmazlená, děvče, vůbec nevíš, co je to křivda. Ale počkej, až tě tvá tchyně pořádně potrápí, to budeš koukat.
Ale no tak, nebuď taková strašpytelka, okřikla ji má teta Anna.
A měla pravdu, já opravdu žádné křivdy neznala. Naše zvláštní rodina se skládala z babičky a tří jejích dcer. Moje máma byla nejmladší, jmenovala se Eva, a já byla miláček té nejstarší, Anny. Muži chyběli všechny sestry připravila o manžely válka. Všichni jsme spolu žili v pohodě, děti měly lásky a péče až nadbytek.
Jako nejmladší jsem byla nevíc rozmazlovaná. Opravdu jsem neznala křivdy, tak jak správně říkala stará paní. Ale to slovo “tchyně” mě zabolelo, znělo hrozivě, zle a pichlavě. Tchyně to slovo mi utkvělo v paměti a až do setkání mě nechtělo pustit. Skoro jako by samo slibovalo nějaké budoucí nesnáze.
Tchyně se ukázala jako sympatická, vysoká, vnadná žena a přivítala mě slovy: Pojď dál, děvčátko, s úsměvem. Nic hrozného se nekonalo. Pohostila nás, potom mě vzala na dvorek, ukázala svůj malý záhonek se vzorně vysetou zeleninou a pochlubila se čiperným pašíkem, který začal spokojeně chrochtat, jakmile spatřil svoji paní.
Pepíku, Pepíku, hned tě nakrmím, jsi šikovný, jsi můj fešák, hladila vesele pašíka a mně to nějak zahřálo u srdce, skoro jako by chválila i mě.
Ten záhonek, prase Pepík to všechno jsem důvěrně znala ze svého dětství, bylo to uklidňující; u nás doma se taky všichni pašíci jmenovali Pepík a každý s nimi mluvil jako s dítětem. Začalo se mi tam opravdu líbit.
Ráno šli chlapi do práce, na stavbu, a my ženské jsme zůstaly doma. Jenom to zlé slovo tchyně mi vadilo a nevěděla jsem, jak ji oslovit, ale pomalu jsem musela začít. Jednoho dne, když pochválila moje jméno, začala jsem jí vyprávět o svaté Taťáně, a ona se smíchem řekla: Tak mi tak říkej, holčičko, jsem Taťána, a ty jsi Táňa, to nám pěkně ladí. To se ti líbí?
A tím mi Taťána, tedy tchyně, vyřešila velký problém a od té doby jsem jí s úctou říkala paní Taťána, samozřejmě s příjmením, jak se má.
Život se uklidňoval. Byla to žena s úsměvem na rtech, stále v pohybu, všechno stihla když jsem vstávala, snídaně už byla na stole, podlaha se leskla čistotou, na zahrádce bylo vypleté, a Pepík měl dávno nakrmeno.
Sedávaly jsme ráno na zápraží a ona vyprávěla, jak si v životě užila krušné chvíle, když vychovávala tři kluky za války musela pracovat na pile, zatímco děti přišly o lístky na chleba, a vedoucí ji pak přeřadil na úklid v obchodě a dovolil jí brát drobečky chleba z přepravek, jemu prý patří zvláštní dík. Trochu ho tím podržel, hlavně toho nejmladšího, mého muže, ten byl tehdy hodně slabý.
Všechno jsem si uměla živě představit a moje fantazie získávala nové rozměry, svět nabýval jiných podob všechno bylo klidné a dobré až do jedné události.
Jedno ráno mě tchyně vzbudila a povídá:
Děvenko, ženské se chystají do lesa na borůvky, chtěla bych jít s nimi. Připravila jsem Pepíkovi snídani do kýble. Postaráš se o něj? Zvládneš to?
Jasně, žádný problém, Pepíka nakrmím bez obav, nebojte, odpovídám statečně a zůstávám doma sama.
Za chvíli o sobě Pepík dal vědět pronikavým jekotem. Vzala jsem tedy kýbl s jeho žrádlem, zamířila ke chlívku u záhonku. Ten, už pořádný pašík, se tísnil ve svém příbytku. Otevřela jsem dvířka a ouha! S neuvěřitelnou silou je Pepík vyrazil, vyrazil kýbl z mých rukou, vyřítil se ven a zamířil rovnou do záhonu na nádherné, vyšší řádky s mladou zeleninou. Opilý svobodou se vrhal po záhoncích, válel se, chrochtal a skákal jako pominutý. Stála jsem tam jak ochromená a vůbec nevěděla, co dělat. Musela jsem ale rychle jednat, abych zachránila výsledek tchyniny práce a zároveň mi docházelo, že takovou spoušť nelze odpustit, a že právě nastává chvíle, kdy mi tchyně zavaří podle všech představitelných předpovědí.
Pepíka prostě musím zahnat zpátky do chlívku, ať to stojí, co to stojí! Tak jsem se vrhla za ním, přímo do čerstvě zalitého záhonku. Byli jsme na tom rychlostně podobně, párkrát jsem Pepíka skoro dohnala a chytla za jeho kulaté tělo, ale on už pochopil, o co mi jde, nechtěl se vzdát svobody, a vždycky mi vyklouzl a zdrhl. Změnila jsem tedy taktiku místo zahánění jsem zkusila lákat.
Vzala jsem z chalupy chleba a začala s návnadou. Hladový Pepík chodil, bral chleba přímo z mé ruky a s každým soustem jsme se blížili ke chlívku. Jakmile jsme byli těsně u něj, otočil se a začal řádit na záhoncích znovu s ještě větší vervou. Bože, co on prováděl! Rozbil dokonce i malý pařníček, kde rostla v pečlivé řádce rajčata. Bědovala jsem, plakala jsem vzteky i bezmocí. Zahrádka byla zničená, Pepík se choval skutečně po prasácku, až jsem ztratila všechnu naději.
Nakonec Pepík zpomalil, posadil se na svá už pořádná stehna a začal předníma nohama jezdit po záhonku a rozrážel řádky úplně. Ze zoufalství jsem si vybavila, jak jsme doma hladili a škádlili naše vlastní zvířata. Pepík mě už vůbec nebral jako soupeře, nechal mě přijít až k sobě. Lehce jsem ho povalila na bok a začala mu drbat břicho. Slastně zavřel oči, natáhl řasy špinavé od bláta a spokojeně chrochtal.
Nevím, jak dlouho jsem ho drbala měnila jsem unavené ruce, naprosto jsem ztratila pojem o čase. Chtěla jsem jen, aby se Pepík nepohnul. Drbala jsem a drbala, až jsem nemohla ani plivnout, vyschlo mi v ústech, a slunce pražilo čím dál víc. Byli jsme já a šťastný pašík, oba špinaví, mezi rozrytými záhonky a zoufalstvím bez konce.
Najednou zarachotila branka a na to naše neobvyklé duo se vřítila Taťána.
Ty si ale uličníku, úplně ji zničil! vykřikla, popadla Pepíka za zadní nohu, přetáhla ho přes zbytek záhonů, práskla s ním do chlívku a práskla dveřmi.
Já jsem se snažila vstát, ale nohy mi brněly a ona mi pomohla vstát a odvést mě z toho, co zbylo z její zahrádky.
Počkej, děvenko, přinesu ti vodu, odběhla pro kýbl vody, kterou ráno nanosila až od pumpy, a začala mě omývat, polévala mi špinavé ruce, nohy, obličej.
Černá voda a slzy ze mě stékaly dolů a spolu s nimi, jak se mi zdálo, odcházelo na věky to zlé bodavé slovo tchyně. Bylo pryč.
Z pocitu úlevy jsem nedokázala zadržet výkřik: Mamička moje! Taťána se rozesmála, objala mě pevně a zavedla do domu na borůvky z lesa.
O zničené zahrádce jsme se zmínily jen krátce, mávla rukou:
Ale co, záhonky jsou jen pro radost, zasadíme znovu, vyroste to, co potřebujeme. A rajčátka, ty ještě porostou, uvidíš. Co z toho, že si pašík zaběhal, nic se neděje. Ty si zatím odpočiň, než přijdou naši chlapi, já ti rychle uvařím oběd.
Kde ta žena, která toho tolik prošla, brala takovou trpělivost, dobrotu a vnitřní moudrost, to nevím. Jen vím, kdo tohle všechno dal a proč z těchto žen vyrůstají synové silní, dobří, čestní a milující a které pak maminky dávají jiným děvčatům, a někdy jim lidé tak nespravedlivě říkají tím ostrým slovem tchyně.