Dnes jsem zase poslouchala ty věty, které mi už znějí jako rozbitá deska: „Dělám to pro vás! A vy si toho nevážíte!“ Od její „pomoci“ mi začíná škubat oko…
Občas sním jen o jediném — zmizet. Kamkoli — do jiného města, na konec světa, třeba do vesnice u Liberce. Hlavně co nejdál od tchyně. Protože jinak zešílím. Nervózně sebou trhnu pokaždé, když uslyším její nadšený hlas: „Přinesla jsem vám něco užitečného! Budete nadšení!“
Když jsme se s Tomášem brali, kamarádi mi záviděli: prý mám štěstí na tchyni. Nehází nám klacky pod nohy, neplete se do našeho vztahu, dokonce ani koláče nenosí bez dovolení. Zpočátku to tak opravdu bylo — dávala najevo, že nás podporuje. Ale asi v ní bublala energie, která musela jednou vybuchnout. A když vybuchla, smetla všechno, co jsme postavili.
Nejdřív chtěla uspořádat honosnou svatbu se vším všudy — přípitky, hostinou a čtyřiceti hosty. Odmítli jsme. Jen tak tak jsme unikli díky maturitě její mladší dcery — tam přesměrovala svou hyperaktivitu. Ale neuklidnilo ji to.
Tehdy jsme bydleli v pronájmu. Pěkný byt, světlý, čistý. Jenže tchyně začala nosit „nezbytné věci“ — staré talíře s prasklinami, vidličky, kterými se bálaš jíst, a samozřejmě záclony… Ty záclony mě dodnes pronásledují ve snech — sametové, třešňově rudé, s dírami od molů.
„Vždyť je to samet! Jen to zašij a bude jako nový!“ nadšeně říkala.
A já si v duchu opakovala: Proč si je nevěsíš u sebe, když jsou tak skvělé?
Když jsme konečně našetřili na vlastní byt — s pomocí mých rodičů a Tomášových kmotrů — naivně jsem čekala, že začneme nový život. Jenže tchyně usoudila, že když nedala peníze, pomůže jinak. Tedy přesně tak, abychom z toho šíleli.
Nejdřív přitáhla tapety. Musely být čtyřicet let staré. Vybledlé, vlhké, cítily zatuchlinou. Pak trvala na tom, aby dlažbu v koupelně položil „strejda Karel“ — známý „zlaté české ručičky“. Ten „mistr“ všechno udělal nakřivo, obklady se začaly loupat už za týden, spáry zflekly, a nakonec jsme museli platit jiným řemeslníkům, aby tu „bezplatnou pomoc“ napravili.
Další byl lednička. Doslova ji dovlekla na vlastních zádech. Hřměla jako tryskáč a ten zápach… Jako by uvnitř něco zemřelo. S Tomášem jsme ji ten den vyhodili, ale tchyně z toho udělala tragédii:
„Stačilo ji umýt! Sloužila by vám ještě deset let! Vy nevděčníci!“
Pak následovala pohovka ze zahrady sestřenice. Pak skříň z minulého režimu. Pak koberec, který voněl stářím a vlhkostí. Všechno jsme odmítli — a pokaždé to byl scénář: křik, slzy, výčitky.
Teď čekáme miminko. Dlouho jsme to tajili, ale když už bylo bříško vidět, museli jsme to říct. A je to tu… Tchyně hned začala shromažďovat „výbavičku“ z použitých věcí: kočárek po nějaké Olze, postýlka po Nadě, oblečení, ve kterém vyrostly čtyři děti…
A já nechci. Nechci, aby mé dítě spalo v postýlce, ve které ležel kdovíkdo. Nechci, aby jezdilo v kočárku s rozbitými brzdami. Nechci ho oblékat do cizích, propraných věcí. Je mi z toho zle. A mrzí mě, že můj názor nikdo nebere vážně.
Teď tchyně pokračuje v útoku. Mlčím. Těhotenství není vhodná doba na hádky. Obranu drží Tomáš, vysvětluje, odmítá, odbývá. Ale vidím, jak je unavený. Energie jeho matky je nekonečná jako jaderný reaktor.
Někdy mám chuť prodat byt, odjet a nikomu neříct kam. Prostě zmizet. Nejsem zlá. Jen chci klid. Svobodu. Svůj vlastní život. Bez sametových záclon, lednic-přízraků a koberců z minulého století. Chci dýchat. Chci žít. Chci porodit dítě — a mít naše útulné, nové, čisté, tiché hnízdečko. Bez návštěv „s dobrými úmysly“, z kterých chceš vyjeknout.