Někdy se přistihnu, že sním jen o jediném — odejít. Kamkoliv — do jiného města, do druhého konce světa, třeba do vesnice u Českých Budějovic. Hlavně co nejdál od tchýně. Protože jinak zešílím. Už mi cuká oko pokaždé, když slyším její nadšený hlas: „Přinesla jsem vám něco užitečného! Budete nadšení!“
Když jsme se s Honzou brali, kamarádi mi záviděli — prý mám štěstí na tchýni. Nehádá se, nestrká nos do našeho vztahu, dokonce ani koláče nenosí bez dovolení. Zpočátku to tak opravdu bylo — dávala najevo, že nás podporuje. Ale uvnitř v ní zjevně rostla energie, která jednou musela vybuchnout. A když vybuchla, smetla všechno, co jsme budovali.
Nejdřív chtěla uspořádat okázalou svatbu — s přípitky, banketem a čtyřiceti hosty. My jsme odmítli, a jen díky maturitě její mladší dcery jsme unikli té hrůze. Jenže nezklidnila se.
Tehdy jsme bydleli v pronájmu. Úhledný byt, světlý, čistý. Jenže tchýně začala nosit „potřebné věci“ — staré talíře s prasklinami, vidličky, kterými se dalo jen stěží jíst, a samozřejmě závěsy. Tyhle závěsy mě dodnes pronásledují ve snech — sametové, třešňově rudé, s dírami od molů.
„Vždyť je to samet! Jen to zašij, a bude jako nový!“ nadšeně prohlašovala.
A mně vrtalo hlavou: Proč si je nevěsíš k sobě, když jsou tak úžasné?
Když jsme konečně našetřili na vlastní byt — s pomocí mých rodičů a Honzových kmotrů — naivně jsem doufala, že začne nový život. Jenže tchýně usoudila, že když nedala peníze, pomůže jinak. Tedy vším možným, jen aby nás z toho přešel smích.
Nejdřív přinesla tapety. Musely být čtyřicet let staré. Vybledlé, vlhké, páchnoucí po starém sklepě. Pak trvala na tom, že obklady v koupelně nám udělá „strýc Karel“ — známý „zlaté české ručičky“. Ten „mistr“ všechno poklad křivě, obklady za týden odpadávaly, spáry zflekatěly, a nakonec jsme platili jiným řemeslníkům, aby napravili tu „bezplatnou pomoc“.
Pak přišla na řadu lednička. Doslova ji dovlekla, hřměla jako tryskový motor, a ten zápach… Jako by uvnitř něco umřelo. S Honzou jsme ji ten den vyhodili, ale tchýně z toho udělala drama:
„Stačilo ji umýt! Sloužila by vám ještě deset let! Vy nevděčníci!“
Následovala pohovka od sestřenice z chaty. Pak vestavěná skříň ze socialistické éry. Pak koberec, který voněl stářím a plísní. Všechno jsme odmítli — a pokaždé to byla scéna. Pláč, křivdy, výčitky.
Teď čekáme miminko. Dlouho jsme to tajili, ale když už bylo bříško vidět, museli jsme to říct. A bylo to tu — tchýně začala sbírat „výbavičku“ z použitých věcí: kočárek po nějaké Jitce, postýlka po Lence, oblečení, ve kterém vyrostly čtyři děti…
A já nechci. Nechci, aby moje dítě spalo v postýlce, ve které ležel kdovíkdo. Nechci, aby jezdilo v kočárku s rozbitými brzdami. Nechci ho oblékat do cizích, vypraných hadrů. Jsem znechucená. A bolí mě, že můj názor nikdo nebere v úvahu.
Teď tchýně pokračuje v útoku. Mlčím. Těhotenství není vhodná doba na konflikty. Obranu drží Honza, odmítá, vysvětluje, odbývá ji. Ale vidím, že je unavený. Jeho matka má energii jako jaderná elektrárna, a konce tomu není vidět.
Někdy mě napadne prodat byt, odjet a nikomu neříct kam. Prostě zmizet. Nejsem zlá. Jen chci ticho. Svobodu. Svůj vlastní život. Bez sametových závěsů, ledniček-přízraků a koberců z minulého století. Chci dýchat. Chci žít. Chci porodit dítě — a mít své útulné, nové, čisté, klidné hnízdečko. Bez návštěv „s dobrými úmysly“, od kterých by člověk mohl vyřvat duši.
V životě jsem pochopil jednu věc: Dobré úmysly nestačí, pokud nerespektují, co druhý skutečně chce.