Když jsem se vdala za svého manžela, věděla jsem, že má dceru z předchozího vztahu. Její matka se odstěhovala do jiného státu a zanechala ji pouze s ním. Bohužel jejich vztah je napjatý a drobné dárky, které jí matka občas posílá, jí štěstí nepřinášejí touží po její blízkosti. Nejprve dcera žila u své babičky, mé tchyně, ale nakonec se přestěhovala k nám.
Doufala jsem, že si vytvoříme hezký vztah, ale navzdory veškerému úsilí jsme si k sobě nenalezly cestu. Vnímá mě jako cizí osobu a přehlíží všechny mé pokusy o komunikaci. Naopak mne často zkouší ovládat a hledá oporu u babičky nebo otce, když nedosáhne svého. Frustruje mě, že ode mě očekává péči i výchovu, přestože nemám skutečnou autoritu. Můj manžel i tchyně ji nekárají ani jí nestanovují žádné hranice, spoléhají, že se s jejím nevychovaným chováním vypořádám já. Kvůli tomu je čím dál rozmazlenější a neovladatelná.
Trávím s ní většinu času, protože manžel je pořád v práci a tchyně přichází jen na chvíli. Cítím se vyčerpaná, přehlcená a toužím si vydechnout mít chvíli pro sebe nebo na svou práci. Místo pochopení však poslouchám, že nejsem k její dceři tak vnímavá, jak by si představovali. Kdyby na mně nebyl takový tlak, třeba bychom si s dcerou lépe rozuměly.
Teď už lituji, že jsem si vzala muže, který má dítě. Její chování mě šokuje, její lenost i nepořádek jsou k nevydržení. Vím, že nikdy nemůžu nahradit její maminku a nejspíš jí nikdy nebudu matkou. Celá situace se ještě zkomplikovala, když jsem zjistila, že čekám vlastní dítě už není cesty zpět.
Rozhodla jsem se, že udělám vše proto, aby se dcera sama chtěla přestěhovat zpět k babičce ta se zdá být jediným východiskem. Doufám, že to nám oběma přinese klidnější a zdravější prostředí.