Snažili jsme se vaše věci dát do ztrát a nálezů, poznamenal strážník. Jenže váš kocour je pěkně bojovný. Nikdo se k nim nedostal. Vezměte si věci a taky kocoura. Máme tu dost svých starostí
Na každém nádraží najdete čekárny. Některé prostorné a světlé, jiné maličké, přeplněné a tmavé. V jedné najdete pohodlná křesla, jinde tvrdé dřevěné lavice. Každá čekárna je jiná, ale všechny spojuje jediné nevyhnutelné čekání.
Snad každý, kdo cestuje vlakem, někdy přijde na nádraží zbytečně brzy, bojí se, aby něco nezmeškal, a pak jen netrpělivě sedí mezi kufry a taškami, sleduje, jak se vlekou minuty a v duchu si nadává za přehnanou opatrnost.
Tak tomu bylo i ten den. Lidé nervózně posedávali, vyhýbali se očním kontaktům, někdo pročítal noviny, jiný se ponořil do knihy, většina zírala do mobilů. Někteří pojídali rychle namazané chleby. Právě za nimi se občas připlížil
Čekárna byla v přízemí a měla vchod přímo z ulice. Asi právě vůně jídla linoucí se z igelitových sáčků a tašek ho přilákala.
Byl to velký, rozcuchaný šedý kocour. Na krku měl obojek s telefonním číslem.
Lidé ho odháněli. Nejagresivněji reagovaly maminky s malými dětmi:
Táhni, ty špinavče, syčely. Ještě nám něčím nakazíš dítě.
Kocour jen povzdechl a odpochodoval stranou. Nic nežebral. Jen si sednul poblíž a upřeně koukal těma svýma očima
Měl obrovský hlad. Ale žebrat neuměl.
Pár dní zpátky ho sem někdo přivezl. Jeho pán náhle zemřel a příbuzní se rozhodli prodat byt. Jeden z nich měl skvělý nápad dovezl kocoura na Hlavní nádraží v Praze a prostě ho tam nechal, s poznámkou:
Tady se hlady neumřeš a zmizel.
Jenže jak má prosit o jídlo? Co dělat, jak vysvětlit lidem, že mu kručí v břiše? To kocour netušil.
Tak jen tiše chodil, sedal si k lidem a díval se jim do očí. Nasával lákavé vůně, až se mu motala hlava.
Ale lidé, podráždění čekáním na vlak, neměli chuť starat se ještě o opuštěného kocoura. Toužili jen rychle odjet a zapomenout na tu dusnou čekárnu jako na zlý sen.
Přijel jsem na nádraží s předstihem. Jednodenní služební cesta noc ve vlaku, ráno práce, odpoledne zpět. Do odjezdu zbývalo čtyřicet minut. Nudil jsem se, pozoroval okolí a právě tehdy jsem si všiml kocoura, kterého zrovna jedna z maminek odehnala a ohnala se po něm.
Kocour poslušně odcupital stranou. Na podobné chování byl zvyklý.
Zaujal mě jeho obojek. Pomyslel jsem si, že se asi zaběhl a někdo ho jistě hledá. Z brašny jsem vytáhl krabičku s karbanátky, které mi žena připravila na cestu. Otevřel jsem víčko a nasál vůni:
No, to je dobrota zamručel jsem a obrátil se ke kocourovi. Čičí, kom, vezmu tě blíž. Dám ti trochu.
Kocour opatrně přešlapoval na místě. Nechce se mu přijít zase k lidem většinou schytal kopanec nebo nadávku.
Neboj se, já ti neublížím, pojď, vybízel jsem.
Kocour se přece jen odhodlal a přiblížil se. Položil jsem mu karbanátek na papírový ubrousek. Jemně zamňoukal a dal se do jídla, pečlivě, ani drobeček nenechal spadnout.
Jsi vyloženě domácí, to je vidět, zašeptal jsem.
Zkontroloval jsem číslo na obojku a vytočil, ale mobil byl nedostupný.
Zaklel jsem pro sebe. Vlak jede za dvacet minut a situace se očividně zkomplikovala.
Co teď? Co mám dělat? mumlal jsem, hledaje řešení.
Pocit bezmoci mě ovládl, a tak jsem zavolal ženě. Rychle jsem jí všechno vysvětlil:
Co mám dělat? Ten kocour je určitě zvyklý na lidi a teď ho tu každý odhání, majitel zřejmě není. Číslo nefunguje.
Ty jsi ale případ, odpověděla mi. Zase se do něčeho zamotáš! Proč zrovna kocour?
Chápeš, povídám, on ani neumí žebrat. Každý ho vyhazuje, ale on se jen dívá.
Tak kde je přesně? zajímala se žena.
V čekárně.
Dobrá, dej mi číslo.
Než jsem odcházel na perón, zavedl jsem kocoura ke zdi a nechal mu celou krabičku s karbanátky.
Zůstaň tady. Moje žena tě najde, ujistil jsem ho a pohladil.
Kocour na mě mrkl jako bych byl jediný, kdo si ho těch pár dní všiml, nakrmil a mluvil na něj klidně. Lehce mě šťouchl čumákem a tiše mňoukl.
Tak je to správně, čekej tu. Ona ti pomůže
Druhý den jsem měl napilno, až večer jsem volal ženě.
Jak to dopadlo? Objevila jsi majitele? Nakrmila jsi ho?
Hledala jsem ho celé odpoledne, odpověděla. Ale z toho čísla se mi jen potvrdilo, že pán zemřel a příbuzní kocoura prostě nechali na nádraží
Byl jsem zticha.
Zítra pojedu hledat znovu, pověděla.
Nebojím se, že ho nenajdeš, zalhal jsem. Vím, že mu pomůžeš.
Slyším, jak jsi klidný, zamračila se. Máš slabé srdce, nesmíš se rozčilovat! Najdu ho! Teď zavolám dceři s manželem, pojedeme spolu.
Položil jsem sluchátko a snažil se přesvědčit sám sebe. Vždyť je to jen kocour! Kolik jich po ulicích běhá Ale neklid nevyprchal. Osud toho šedého kocoura pro mě byl najednou podstatný.
Noc byla neklidná. Zdálo se mi, že hladím kocoura, něco mu vyprávím a on jen kývá hlavou
Ráno zavolala žena: prošli celé nádraží, ptali se uklízeček kocour zmizel.
Zahltil mě zvláštní pocit viny, neuměl jsem si jej vysvětlit, ale nepouštěl mě.
Energicky jsem se vrátil zpět
Večer jsem znovu stál v Plzni. Místo abych šel domů, nechal jsem kufr u jednoho pasažéra a pustil se k nádraží hledat kocoura.
Nejvíc jsem se bál, že ho nenajdu nebo že bude pozdě.
Hodinu a půl jsem obcházel perony, kontejnery i keře kolem nádraží.
Blížila se půlnoc, když ke mně přišla žena, rozmrzelá ze všech těch starostí.
Okolo druhé ráno jsme oba vyčerpaní sedli na lavičku u vchodu a rozsvítili cigaretu.
Bolí mě nohy, posteskla si.
Mě taky. A co teď?
Chvilku si sedneme a pak znovu projdeme budovu. Kde jsi nechal věci?
Plácl jsem se do čela:
Na nádraží u jednoho pána. Ten už je pryč!
Jdeme nejdřív pro kufry. Snad je nikdo nevzal. Pak pokračujeme.
Vešli jsme do čekárny. U zavazadel stál policejní hlídkový.
Tyhle věci jsou vaše? ptal se.
Ano, odpověděli jsme najednou.
Proč jste je nechali bez dozoru?
Hledali jsme kocoura, opět odpověď ve dvou.
Jakého kocoura? divil se policista a ukázal k taškám. Tohohle?
Na kufru rozvalený velký šedý kocour.
Chtěli jsme věci dát do ztrát a nálezů, dodal vážně strážník. Ale váš kocour je povaha, bránil je jak pes. Nikoho k nim nepustil.
Nezmizel, jen se na chvíli vzdálil. Berte si věci a kocoura. My máme práce dost.
Přistoupil jsem ke kocourovi opatrně. Poznal mě to já mu včera dal najíst, pohladil ho a slíbil, že žena přijde. S radostí zavrněl a protáhl se ke mně.
Sedl jsem si na lavičku, pohladil ho po zádech a vydechl s úlevou. Žena se usadila vedle.
Snad tě někdo někdy pochopí, zasmála se a políbila mě na levé líčko. Ty máš vždycky takové trable Vezmi zavazadla, jdeme domů.
Vzal jsem kufr a tašku, žena popadla velkého, vyhublého a špinavého šedého kocoura. Ten spokojeně mňoukal, cpal se jí hlavou do ruky, nahlas předl a pokoušel se jí olíznout tvář.
Žena se smála, jak ji jeho nadšení pobavilo.
Doma ho okamžitě vykoupala v teplé vodě, pečlivě ho osušila ručníkem, sundala obojek a postavila mu misku s kuřecím vývarem.
V noci se kocour tiše vplížil do ložnice a ulehl vedle ženy. Opatrně ji ťukal tlapkou, lehce drápnul, jako by si ověřoval, že nezmizí.
Položila mu ruku na záda a pošeptala:
Spi, zlatíčko, spi. Teď už jsi doma
Kocour tiše zapředl a usnul.
I já usnul. Zdálo se mi, že s ženou opět obcházíme nádraží a hledáme šedého kocoura.
A jemu se přitom zdálo, že celou tu dobu vlastně hledal právě nás.
Mezitím na nádraží pobíhala malá zrzavá kočička. Úpěnlivě koukala lidem do očí a naříkavě mňoukala. Procházející jen mávli rukou a spěchali dál.
Neměli čas se zastavovat. Koček je přece na světě dost. Všechny zachránit a nasytit nejde! pomysleli si a přidali do kroku.
Takový je svět.