Snažili jsme se vaše věci dát do ztrát a nálezů, poznamenal policista. Ale ten váš kocour Máte ho fakt bojového. K nikomu nás nepustil. Prosím, vezměte si věci i kocoura. Máme tu dost práce i bez toho
Na každém nádraží je čekárna. Někde jsou prostorné a plné světla, jinde malé a stísněné. Někde najdeš měkká křesla, jinde studené lavice z tvrdého dřeva. Liší se v detailech, ale jedno mají společné čekání, které se nedá vyhnout.
Snad každý, kdo jede vlakem, někdy přijde dřív, než musí, jen aby nepromeškal svůj spoj, a pak tam netrpělivě sedí. Tašky a kufry kolem nohou, čas plyne pomalu a člověk si v duchu spílá, že byl příliš opatrný.
Tak i toho dne lidé seděli v čekárně, většinou se vyhýbali pohledům. Někdo listoval novinami, jiný četl, většina hleděla do svých mobilů a předstírala, že okolí neexistuje. Někteří vytáhli z tašek housky či obložené chleby. Právě k těm zamířil
Čekárna byla v přízemí, s vlastním vchodem z ulice. Asi právě vůně jídla, která unikala z balíčků a sáčků, ho přilákala.
Byl to velký, rozcuchaný šedý kocour. Na krku měl obojek s telefonním číslem.
Lidé ho od sebe odstrkovali. Maminky, co krmily děti, se ošívaly:
Jdi pryč! Jsi špinavý, zablešený, ještě něco chytíme!
Kocour si těžce povzdechl a odsunul se. Nikdy nevysloveně nežadonil. Jen si sedl stranou, upřeně hleděl a dál nic.
Měl veliký hlad. Prosit ale neuměl.
Jen před pár dny ho sem přivezli. Páníček náhle zemřel a příbuzní se rozhodli prodat byt. A někdo z nich vymyslel jednoduché řešení: vzal kocoura na nádraží v Brně a nechal ho tam s tím, že hlady tu neumře, a odešel.
Ale co dělat? Jak dát lidem najevo, že má hlad? To kocour nevěděl.
A tak si vždycky jen tiše sedl vedle a hleděl do očí. Nasával vůni jídla, až ho z toho bolela hlava.
Ale lidé, otrávení vlastním čekáním, rozhodně neměli chuť zabývat se ještě nějakým toulavým kocourem. Chtěli co nejdřív odjet a na tuhle čekárnu zapomenout, jako na zlý sen
Jednoho muže přivedla na nádraží služební cesta. Měl ještě přes třicet minut do odjezdu. Z nudy pozoroval lidi okolo a spatřil kocoura ve chvíli, kdy po něm jedna maminka pohodila rukou a okřikla ho.
Kocour si zvykl, ustoupil a sedl si vedle. Všechno, křik i hrozby, už znal.
Muž si všiml obojku a myslel, že se ztratil. Vytáhl z aktovky sekanou od manželky, co mu zabalila na cestu. Otevřel krabičku, přičichl a spokojeně si mlaskl.
Mmm, to je vůně prohodil směrem ke kocourovi. Poď sem, číčo. Dám ti kousek.
Kocour byl nedůvěřivý nechtěl, aby ho někdo zase zahnal.
Neboj, pojď, zavolal muž znovu. Já ti neublížím.
Kocour nakonec přišel, podezíravě se na něj zadíval. Muž mu položil flákotu na papír. Kocour tiše zamňoukal a pustil se do jídla, opatrně, bez jediného drobku nazbyt.
Ty jsi určitě z domova, viď poznamenal muž.
Podíval se na číslo na obojku a zkusil zavolat. Kontakt už nebyl v provozu.
Muž zaklel. Za dvacet minut vlak, a tohle je mnohem složitější, než čekal.
Tak co mám dělat? říkal si polohlasem a hleděl zoufale kolem sebe.
Cítil se bezmocně a tak zavolal ženě. Ve zmatku jí všechno vysvětlil a zeptal se:
Co s ním? Musí někomu patřit. Majitel mrtvý, telefon vypnutý, kocour se toulá a všichni ho vyhazují.
Ty máš zase problém, odpověděla žena. Proč zrovna tobě se tohle stává?
Rozumíš, všichni ho odhánějí, a on ani neumí poprosit.
Kde je přesně?
V čekárně.
Dej mi číslo vlaku a kde přesně, požádala.
Než šel na peron, odvedl kocoura ke zdi, nechal mu u tašky celou krabičku sekané.
Počkej tady, pohladil ho. Moje žena tě určitě najde.
Kocour se na něj díval na toho jediného člověka, který si ho všiml, nakrmil a řekl mu pár laskavých slov. Otřel se mu o ruku a tiše zamňoukal.
Tak, čekej, ona tě najde. Pomůže ti Nescházej odtud.
Další den měl muž plno zařizování. Volal domů až večer.
Tak co? zeptal se. Našla jsi ho? Majitele?
Večer jsem tam byla odpověděla žena. Zjistila jsem podle čísla – majitel nedávno zemřel. Příbuzní ho vyvezli na nádraží a nechali být
Muž mlčel.
Zítra tam ještě zajedu, řekla.
Nedělej si starosti, řekl muž, i když mu nebylo do smíchu. Vím, že se o to postaráš
Takhle nelži, zamračila se žena. Když se nervuješ, hned ti není dobře. Najdu tvého kocoura. Zavolám dceři s mužem, pojedeme všichni.
Položil telefon, chtěl se uklidnit. Je to jen kocour, nic víc přesvědčoval sám sebe, tolik jich tady běhá Ale stísněný pocit neodcházel. Něco na osudu toho šedého kocoura ho nenechávalo klidným.
Spal špatně ve snu hladil kocoura po hřbetě a vysvětloval mu něco, on tiše přikyvoval
Žena ráno hlásila, že prošli celé nádraží, ptali se uklízeček kocour je pryč.
Muže přepadl zvláštní pocit viny. Nedokázal ho vyjádřit, ale nemohl se ho zbavit.
Ešel domů
Večer přijel do svého rodného Brna. Domů ale nespěchal položil věci k nohám jednoho cestujícího a začal hledat.
Nejvíc se bál, že už kocoura nenajde, nebo najde pozdě.
Hodinu a půl procházel podchod i okolí. Pak obcházel popelnice, díval se mezi keře.
Před půlnocí se k němu přidala žena a vybavovala si všechno možné.
Když bylo po druhé ranní, oba zbití a unavení padli na lavičku před nádražím a zapálili si.
Bolí mě nohy, sykla ona.
Jo Co dál?
Posadíme se chvilku, pak zkusíme znovu hledat. Kde máš věci?
Zbledl:
Na nádraží u jednoho chlapa. Ale ten už určitě dávno odjel!
Nejdřív půjdeme pro věci. Jestli je nevzali, dáme je do auta, pak pokračujeme v hledání.
Vešli do čekárny. U kufrů je zastavila policejní hlídka.
Vaše věci? zeptal se policista.
Naše, odpověděli oba.
A proč jste je tady nechali?
Hledali jsme kocoura, znovu oba najednou.
Tohohle? ukázal policista směrem k jejich zavazadlům.
Na věcech ležel velký šedý kocour.
Chtěli jsme vaše věci odnést do ztrát a nálezů, pokračoval policista. Ale ten kocour je vážně rváč. Choval se jako pes, nikoho k nim nepustil!
Jen se ztratil na chvíli. Vezměte si věci i kocoura a nechte nás dělat naši práci.
Muž se tiše přiblížil ke kocourovi. Jakmile ho kocour zahlédl toho, kdo mu dal jídlo a uklidnil ho radostně zamňoukal a natáhl se za ním.
Muž se posadil, pohladil ho po zádech a s úlevou vydechl. Žena si sedla vedle něj.
Ty a tvoje dobrodružství, usmála se a dala mu pusu na levé tvář. Pořád nějaké historky! Tak pojďme.
On vzal kufr i tašku, ona objala velkého, vyhublého, špinavého šedého kocoura. Ten radostí mňoukal, otíral se jí o tvář, hlasitě předl a pokoušel se ji olíznout.
Smála se a lehce odháněla jeho snažení.
Doma ho nejdřív vykoupala v teplé vodě, pečlivě ho otřela do froté ručníku, sundala obojek a dala do misky teplý kuřecí vývar.
V noci se kocour tiše vplížil do ložnice a opatrně se jí uvelebil po boku. Jemně ji ťukal tlapou, jako by si ověřoval, že opravdu je u ní.
Pohladila ho, zašeptala:
Spi klidně, miláčku. Odteďka jsi doma
Kocour tiše předl a usnul.
Usnul i muž. Zdálo se mu, jak s ženou zase hledají kocoura po nádraží.
Kocour měl jiný sen že po celou dobu hledal právě toho jednoho člověka.
A v té době po brněnském nádraží přebíhala malá zrzavá kočička. S ustaraným pohledem nahlížela lidem do očí a žalostně mňoukala. Chodci se odvraceli a spěchali dál.
Neměli čas se zastavit. Koček i kocourů je na světě dost. Všechny zachránit nejde! pomysleli si a zrychlili krok.
Tak to prostě chodíAle z opačné strany hlavního sálu vešla dívka měla po ramena rozcuchané vlasy a batoh ozdobený plackami. Chvilku se rozhlížela, zahlédla maličkou kočku a pohotově z knefru vytáhla krajíc chleba. Klečela na kolenou, tiše šeptala něco, co se v šumění nádraží ztrácelo.
Kočička se zastavila. Chvilku se bála, ale dívka měla trpělivé oči a nataženou ruku. Po špičkách, s ocáskem staženým u břicha, přišla blíž.
Nikdo kolem si jich nevšímal, lidé spěchali vlastními směry. Ale dívka čekala. Opatrně, s úsměvem, nechala kočku ochutnat kousek chleba, pak ji jemně pohladila po hlavě.
Nemáš zač, holčičko, zašeptala. Odteďka jsme dvě. Dáme se dohromady.
Zatímco kdesi v teplé ložnici šedý kocour spokojeně spal a mužova ruka ve snu objímala veškerý svět, na nádraží začínal pro jinou tvář, jiný příběh nový den. A když poprvé v životě malá kočička ucítila lidskou dlaň, pochopila, že někdy stačí jen jedna zastávka navíc a všechno se může změnit.
A tak svět dál plynul s tichým příslibem, že pro každého, kdo hledá domov ať už má ošoupaný kabát, batoh na zádech nebo obyčejný šedý kožich na nádražích, v čekárnách i v srdcích lidí, je naděje vždycky někde blízko. Stačí nezavřít dveře, když někdo tichounce mňoukne.