Svatba z rozumu
Pane Václave, můžu s vámi na chvíli mluvit? Ve dveřích kanceláře se objevila blonďatá hlava Justýny. Věčně rozmazlená a až moc hlučná dívka byla tentokrát podezřele zdvořilá a klidná.
Copak chceš? Muž odtrhl oči od počítače a zpod obočí se podíval na nevlastní dceru.
Mám k vám velkou prosbu, Justýna nečekala, až ji nevlastní otec pozve dál. Bezostyšně přešla práh, zavřela za sebou dveře a posadila se naproti nechápajícímu muži.
Přidávat ti plat nebudu! pronesl Václav přísně, jako by už dávno věděl, s čím Justýna přišla. Ani o to nežádej! Vůbec nezvládáš svou práci. Pořád chodíš pozdě a všechno kazíš, podvádíš mě i ostatní, s nevlastní dcerou už řešil bezpočtukrát její nezodpovědnost. Vadilo mu, že se Justýna neustále hádá s kolegy, pletichaří a se špatně navázanými vztahy dělá dusno v celém týmu.
Několik měsíců už chtěl šéf firmy dívku vyhodit, ale neměl na to srdce. Byla totiž dcerou jeho zesnulé ženy. S Martou se Václav seznámil před patnácti lety. Vzali se a byli šťastní až do chvíle, kdy u Marty objevili nádor. Zemřela před dvěma lety a Václav teď litoval vzpurné nevlastní dcery, která mu čím dál víc připomínala milovanou ženu.
O platu už dávno vím své, odsekla Justýna otráveně. Přišla jsem kvůli úplně jinému…
A kvůli čemu? Muž nadzvedl obočí a naklonil se vpřed.
Pane Václave, začala dívka prosebně, víte, jak těžké to pro mě bylo po smrti maminky? Byla to jediná osoba, která mě v tomto světě milovala a podporovala…
No proto jsi ji pořád trápila, že? zamračil se Václav. Dobře si pamatoval, jaký vztah měla Marta se svou dcerou. Sice ji milovala, ale Justýna byla vždycky nezvladatelná a matku často stresovala. K čemu to ale teď vytahuješ? Maximálně se mě snažíš dojmout. Povídej rovnou. Mám hodně práce.
Já… potřebovala bych pomoct finančně. Chtěla bych zkusit podnikání, ale potřebuji peníze na kurz a start.
Ne, uťal to Václav. Se svým přístupem k práci nezvládneš ani školu, natož podnikání. Kolikrát jsem ti to už říkal: Justýno, už bys měla dospět! Ty ale zůstáváš pořád stejně problémová.
Slibuju, že když mi pomůžete rozjet podnikání, změním se. Fakt! Už mě tenhle chaos nebaví, chci žít jako normální lidi. Pracovat, vybudovat si kariéru, vdát se, mít děti
Hm, Václav podezřívavě přičichl. Zadíval se na Justýnu a trochu zaváhal. Máš snad někoho? Nápadníka?
Nemám, mávla rukou. Kdybych měla, neseděla bych tady. S někým je život jednodušší.
To máš pravdu… Ale partneři nejsou všichni stejní, bubnoval prsty po stole a vypadal, že by chtěl ještě něco říct, ale neodvažuje se. Víš co? Mám jeden návrh, díky kterému si budeš žít dobře.
Návrh? udiveně se zeptala Justýna a nechápala, kam míří.
Dám ti potřebné peníze, ale jen když splníš jednu podmínku, Václav se tajemně usmál a opřel se o opěradlo.
Jakou podmínku? napjala se dívka, netušila, co může čekat.
Vezmi si mě za manžela a dostaneš vše, co si přeješ, prohlásil muž konečně a spojil ruce na stole jako při obchodním jednání.
Za vás?! Nejprve byla Justýna v šoku, a pak se rozesmála, že si z ní nevlastní otec dělá legraci. No to jste mě pobavil, pane Václave! Takhle se přece s nevlastní dcerou nežertuje!
Proč myslíš, že žertuji? řekl muž zostra. Viděla, že rozhodně myslí vážně. Máme sice velký věkový rozdíl, ale jsme dospělí. Mohli bychom být spolu šťastní.
Šťastní?! Vždyť byste mohl být můj otec! Proč zrovna já?! vybuchla Justýna. Václavovi bylo pětačtyřicet, vypadalo udržovaně, ale dívka si ho nedokázala představit jinak než jako matčina muže. Nechápala, proč by se měl ženit zrovna s ní, když kolem něj bylo plno jiných schopných žen.
Víš, že chci rozšířit podnikání a podepsat kontrakt s velkou firmou? Václav pochopil zmatení v její tváři a rozhodl se vysvětlit hned, co má za lubem. Podmínkou smlouvy je, že musím být ženatý. Prostě naši noví partneři považují rodinné lidi za spolehlivější a důvěryhodnější.
Ale proč já? Nemůžete si vzít jinou?
Za prvé, známe se roky a víš, jak jsem miloval tvou maminku. Za druhé, vím, že nebudeš trousit, že je to jen formální sňatek. Za třetí, potřebuješ peníze. Vezmeš si mě, daruji ti podnik, mluvil s Justýnou jako s obchodním partnerem.
Takže jde o formální sňatek? Bez vztahu? hněv opustil Justýnu a nahradila ji zvědavost.
Pouze formální. Tak, co ty na to? zeptal se tvrdě.
Potřebuju si to promyslet.
Rozmysli se, kývl Václav hlavou směrem ke dveřím.
Když se za ní kancelář zavřela, Václav na vteřinu zalitoval, že s tím vším začal. Dobře věděl, jak svérázná Justýna je. Snadno by mohla souhlasit, ale před svatbou klidně i utéct. Teď už ale nebylo cesty zpět.
Justýna nikdy na Václava nemyslela jako na muže. Ale vlastně ho ani nikdy nevnímala jako otce oficiálně ji nikdy neadoptoval. Vždycky se jeden druhému vyhýbali a komunikovali jen z nutnosti.
Teď se ale v Justýnině hlavě cosi pohnulo. Po tom rozhovoru na něj začala pohlížet jinak. Byl pohledný, charismatický a hlavně byl bohatý.
Nakonec Justýna souhlasila s jeho návrhem. Dohodli se, že si jen dají razítko do občanského průkazu a bydlet budou každý zvlášť.
Hned po svatbě Václav splnil, co slíbil. Obdaroval ženu novým prostorným bytem v Praze, dal jí peníze na podnikání v hodnotě tří milionů korun, zaplatil jí i kurzy a celkově jí finančně zajistil.
Ani Justýna nezůstala dlužna. Doprovázela manžela na pracovní schůzky, hrála svou roli spokojené ženy a byla všude vidět.
Po svatbě na svůj chaotický život zapomněla. Zklidnila se a začala na Václava hledět jinýma očima. Připadl jí rázem starostlivý, chytrý a dobrý člověk. S každou společnou cestou se jí líbil víc a víc a najednou už ho nebylo tak jednoduché opustit. Teprve teď pochopila, proč ho její maminka tolik milovala.
Za celý rok svého rozhodnutí nelitovala ani jednou.
Po roce, kdy nežili pod jednou střechou, se domluvili na rozvodu. Podnikatel měl už podepsanou důležitou smlouvu, a tak nebyl důvod dál předstírat ideální manželství. Ale mezitím se mezi Justýnou a Václavem hodně změnilo. Koukal na ni jako na dospělou ženu a ona v něm viděla možného partnera na život.
Děkuji ti, myslím, že teď už zvládneš pokračovat sama, řekl Václav. Jak jsem slíbil, dávám ti svobodu.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš? zeptala se Justýna náhle, když už stáli spolu před úřadem.
Ty snad ne? podnikatel se podíval manželce do očí a spatřil v nich opravdovou lítost.
Nechci, řekla upřímně Justýna.
Ani já nechci, usmál se Václav, přitáhl ji k sobě a podíval se jí vážně do očí. Ale pokud zůstaneš mojí ženou, tak už opravdu.
Souhlasím.
Do matriky ten den nešli. Před vchodem si rozmysleli, že rozvod už nechceme.